Jak uspět v lásce?
Po knize s názvem Štěstí, jejímž autorem je známý francouzský vychovatel delikventní mládeže a kněz, Guy Gilbert, se mi do rukou dostala jeho další a neméně zajímavá kniha Partnerství. Tato kniha je návodem na udržení vztahu setrvávajícím v nezištné lásce. Je to kniha, která ukazuje, že vztah dvou sebevíc se milujících bytostí není procházkou růžovým sadem, ale naopak – je každodenním bojem o štěstí.
Guy Gilbert se na stránkách knihy o partnerství zabývá tradičními otázkami, na které hledá odpovědi řada párů na počátku, ve středu i v závěru vztahu. Odpovídá na ně jasně a bez příkras, připravuje své čtenáře na fakt, že ani ve světě lásky není nic zadarmo a věčné. Pokud však oželíme dávku snahy a pokory můžeme se navzdory všem životním překážkám oddávat nekonečné délce opravdu krásného splynutí dvou duší i těl. A proto aby tato cesta nebyla plná trnů a příkoří nám autor této knihy ukazuje, jak vnímat nejbližšího člověka, aby se nikdy nestal cizím.
Už jenom pouhý podtitul knihy zní Jak uspět ve velkém dobrodružství lásky, je tedy patrné, že cesta lásky není bezvýhradně gradujícím stavem štěstí a naplnění snů. Láska v této knize (a nemyslí se jí ta bláznivá a rychle pomíjející) je líčena jako neustálý boj se sebou samým.
Láska je středem všeho, to ona dává každé bytosti sílu žít. To ona každého zmámí. To ona způsobí, že člověk dokáže převrátit hory a překonat propasti. Když je člověk sám, není skutečně sám sebou, sám si nevystačí. Náš život se odvíjí skrze druhého člověka, který má klíče k naší budoucnosti.
Láska je něco výjimečného, ale křehkého. A je zapotřebí mít šílenou trpělivost, aby se láska udržela. Žít spolu, to je dlouhý boj.
Láska naráží na mnohé překážky. Je to neustále obnovovaný zápas. Dospívající mladý člověk se do ní vrhá jako zběsilý a věří, že dosáhl té pravé. Ještě neví, že žádný člověk nám nemůže dát všechno a od nás všechno přijímat, není možné, aby byl naší zcela dokonalou polovinou. A dospělý nebývá o mnoho zkušenější.
Hodně lidí zažívá velké utrpení, protože nemohou být stále s tím druhým. Nemůžeme se o všechno dělit, být spolu od rána do večera a nemít žádný vlastní soukromý prostor. Skutečná láska je nádherným setkáním dvou srdcí a dvou těl. Musíme si říci, že nikdo nikdy nedosáhne plnosti naší potřeby milovat a být milován. Nesmíme si idealizovat svá očekávání ohledně našeho protějšku. To je velmi důležité.
Autor zde poukazuje na skutečnosti, které se jistě dotkly milostných životů mnohých z nás. Kolikrát si přece myslíme, že pokud nedostáváme stejnou míru lásky a péče, náš vztah spěje k záhubě. Přitom se stačí zamyslet nad tím, jestli nám druhá polovina tu lásku a péči nedává najevo docela jinak než jak očekáváme my podle svých vžitých vzorců chování. Je naprosto logické, že druhá strana nebude naší vlastní kopií a je nutné si přiznat, že mít vztah sám se sebou by nás brzy unudilo. A tak zde autor nastoluje zejména důležitou existenci tolerance, velkorysosti a pokory, bez kterých vztah nemůže fungovat. A bez kterých i samotná láska rychle hasne.
Jedním z nejkrásnějších projevů pokory je naslouchání druhému, který s námi nesouhlasí. Snažte se bez sebeobelhávání najít, co je dobrého a přínosného ve slovech vašeho partnera, s nimiž se k vám obrací, když se staví proti vám! Soustřeďte se zkrátka na něj, místo abyste dávali jeho výroky do souvislosti s tím, co si myslíte, nebo s tím, co jste zažili… Během trvání tohoto rozhovoru zapomeňte, že máte chuť reagovat. Mlčte a poslouchejte!
Milujeme druhého se vším všudy, a když si všimneme nějakého rozporu, přijde zklamání a chaos. Jedině pokud akceptujeme rozdílnost, může nastat soulad.
Pár není stvořen k tomu, aby si rozuměl, ale aby si naslouchal. (Grégoire Lacroix)
Autor zde tedy nepíše, že máme mlčet a ve své nevyřčené opozici zapřít sebe sama, ale že máme od zárodku se svým partnerem diskutovat jako se sebou rovným, jako s někým, kdo pro nás v daném okamžiku neklesá na žebříčku hodnot přímou úměrou svého názoru. Autor nám zkrátka ukazuje, že máme být partnery i v diskuzi, nikoliv protihráči. Protože ve vztahu, který máme, fungujeme jako spojenci a jeho stěžejní pilíře.
Stejně jako v Gilbertově knize Štěstí nám je doporučeno, že máme žít výhradně v právě plynoucím okamžiku. Že jej máme prožívat naplno a bez výhrad.
Abychom měli absolutní důvěru v to, co přijde, je třeba naplno prožívat přítomný okamžik. Nejhorší je žít ve včerejšku nebo v zítřku.
Velký důraz je zde také kladen na již zmíněnou velkorysost a také umění odpouštět. Řada z nás dodnes žije v mylné představě, že najde partnera s minimem chyb, které mu ještě navíc pomůže časem zredukovat. Jenže vztahy se vyvíjejí a člověk se přece jen po určité době začne chovat maximálně pohodlně a bez přetvářky. Odhalí zkrátka celé své nahé já. Druhá polovina je pak ve většině případů silně rozčarována a začne druhému jeho chyby (které k němu vždycky patřily) vyčítat, popř. se ho začne měnit, což je jistá cesta do pekel. Nakonec si každý člověk musí zvyknout na dávku pozitiv i negativ v tom druhém, ještě nedávno natolik milovaném, a tuto svou lásku s pomocí velkorysosti obnovit.
K dobrému manželství není potřeba dokonalý muž nebo dokonalá žena; jsou zapotřebí jen muž a žena, kteří budou chtít splnit závazek, že se budou společně snažit o dokonalost. To vyžaduje především velkorysost. Pokud budeme jen obviňovat druhého, půjde to od desíti k pěti. Partneři se dívají zpátky, odmítají zanechat na kraji cesty zátěž minulosti. V této etapě je odpuštění zásadní.
Jestliže občas potřebujete druhého zkritizovat, čiňte tak s láskou. Obnovovat lásku a soucit, to je práce na každý den.
Jistě, v partnerském vztahu může dojít k nehodám, ale člověk přece nevyhodí auto jen proto, že mu jednou praskne pneumatika. (Jacques Dutronc)
Poslední ze zmíněných citátů může poukazovat na opačný fakt, který se bohužel v dnešním moderním a materialistickém světě děje. Člověk chce mít všechno nejlepší, a tak když se mu náhodou něco pokazí, proč by to opravoval, to je příliš namáhavé, navíc už k dané věci ztrácí tím pádem důvěru. A tak si koupí nový mobil, nový počítač, nové auto, … a sežene si i novou polovičku. Mnozí lidé jakoby si mysleli, že jsou nesmrtelní a že pořád budou moci začínat znovu. Kde jsou ty časy, kdy problémy jeden pár stmelily ještě více dohromady, kdy byly důkazem toho, že výběr byl správný a nikoliv krátkozraký?
Dřív býval smysl pro lásku velmi silný. I když to neklapalo, oba přesto dokázali zůstat spolu.
V dobrém i ve zlém, tak se to říká. Člověk jednou okusí nebetyčnou krásu lásky a štěstí a o to více ho pak nečekaný pád do bláta smutku zabolí. Obdivováni ale budiž ti, kteří se znovu zvednou a jdou opět bojovat za společné sny.
On (nebo ona) představuje obrovskou porci zázraků, ale i rozpaků.
Pozornost, naslouchání, tisíc drobných pokusů o akceptování druhého, o vyznání lásky, to jsou nejjistější kroky k tomu, abychom si nenatloukli ústa, když jsme obdrželi svátost manželství.
Část knihy je rovněž zaměřena na jakousi trpělivou cestu směrem k manželství. Ukazuje, že pokud máme jakékoliv pochybnosti o své zralosti, je lepší nikam nespěchat. Učí nás, že nejprve musíme milovat sami sebe, abychom mohli očekávat i lásku druhého.
Vášnivá láska není nikdy láska trpělivá, je to láska bezprostřední, neuvážená a často destruktivní. Netrpělivost lásku ničí.
Z úst kněze byste možná ani v knize nečekali nějaké pasáže o sexu a milování. Guy Gilbert vás svou otevřeností překvapí. Intimnosti rozděluje chytře a právě tak, jak bylo uvedeno. Milování je totiž to, co patří k pravé a trvalé lásce, nikoliv od lásky oproštěný sex, kterým prodáváme své tělo. Tělo totiž nezapomíná, vždycky už si ponese šrámy na srdci – a další vztahy to jen odnesou. Guy Gilbert zde poukazuje na pravou spiritualitu milování, která je nejintimnějším spojením dvou duší a těl, které nepotřebuje slov ani okázalosti, nepotřebuje chlubení a pózu. Sex bere, milování dává.
Milovat se, to znamená chtít, aby si příjemné pocity užil hlavně ten druhý. Při tom si pak člověk uvědomí, že je skutečně milován. Milovat se s někým znamená naplno se mu oddat. A není vůbec potřeba o tom mluvit; on to ví, cítí to. Je to tajemství sexuality, velké tajemství, když ho oba naplno sdílejí.
Máte takovou hodnotu, jakou má vaše srdce. Dějiny lidstva jsou dějinami potřeby milovat a být milován. (Jan Pavel II.)
Zajímavá je rovněž autorova myšlenka, že by se pár neměl podřizovat svým dětem na úkor vztahu. Chápe tedy děti jako výsledek pevného vztahu, se kterým on ale nepadá. Tato skutečnost je znát v řadě dnešních manželství, kdy se rodiče upnou výhradně na potřeby svých potomků a jejich vztah s partnerem ztrácí základní pilíře a opírá se jen o výchovu dětí. To autor považuje za maximálně nevhodné a nebezpečné pro vztah páru. S tím souvisí i možné zabřednutí obou jedinců do stereotypu a nudy. Nečinnost, popř. rutina je pro pár přímou stezkou do pekla. Schází podněty, ubývá radost z netradičně prožitého okamžiku, v důsledku čehož se logicky vytrácí i řada aktuálních témat ke komunikaci. Spolusdílení je krásná věc, ale musí být neustále co nového sdílet.
Guy Gilbert se rovněž staví proti egoismu ve vztahu. Člověk přece musí pochopit, že ve vztahu k druhému už nemůže fungovat jako samostatná jednotka, která si nese zodpovědnost výhradně za sebe samého. Doba vztahu či manželství není jakýmsi teenagerovským věkem nezávislosti a volné morálky. Je věkem dospělým se vším, co k tomu patří. Samozřejmě nás ale nechce připravovat na to, že manželství je jen snůškou problémů v (málokdy) zlaté kleci. Zkrátka jaké si to pár udělá, takové to bude mít. Manželství tedy nemá být nutně vnímáno jako jakási antikoncepce na štěstí. Může být docela snadno plynulým pokračováním vztahu, jen s jedním závaznějším dokumentem navrch.
Když se lásce podaří zcela odstranit obavy, promění se právě onen strach v lásku. (Svatý Řehoř Nysský)
Možná, že v partnerském vztahu není důležité chtít učinit druhého šťastným, ale učinit šťastným sebe a nabídnout toto štěstí druhému. (Jacque Salomé)
Možná bychom všechny tyto tolik prospěšné rady našli u „starých dinosaurů“, jak jim sám autor říká. Jde o ty vytrvalé páry, které zažily lásku i s veškerou bolestí života, a přesto v ní vytrvaly. A nakonec vzešly mnohem silnější a s pokladem, s kterým se nemusí bát ani příchodu smrti. Jde o staré lidi, kteří vědí, že láska není procházkou růžovým sadem, ale mnohdy bojem o štěstí, ze kterého nakonec a zaslouženě vykvetou ty nejsilnější růže, které nespálí ani největší mráz.
Je krásné, že jsou mladí v kontaktu se starými. Ti jsou jako světlo. Mladý pár je jako oheň – je pohlcený láskou. Starý pár je jako světlo, protože prožil lásku. Ví, že je třeba tří věcí, aby manželská láska přežívala stále dál: modlitby, odpuštění a přijetí odlišnosti druhého. A když se spojí světlo a oheň…
No, mívali jsme bouře s blesky,
Dvacet let lásky – šílenost,
Tisíckrát chtěla pryč a mělas všeho dost,
Tisíckrát i já chtěl opustit tvé stezky.
A přece, lásko má,
Má sladká, něžná, úžasná jsi láska má,
Od záře úsvitu, i když už den šel spát,
Já mám tě rád, mám tě rád napořád. (Jacques Brel)
(GILBERT, Guy: Partnerství. Praha: Portál, 2013, s. 88)
