Šenovské nakladatelství Barbara přineslo na český knižní trh novinku s názvem Skryto v seznamce, jejíž autorkou je spisovatelka Irena Táborská. Kniha tak přímo zapadá do dnešní moderní doby, kdy se hledání lásky stává pro mnohé výsadou internetu. Může být taková láska opravdová? A jak její virtuální podobu prožívají ženy a jak muži?
Poměrně útlá kniha s názvem Skryto v seznamce a s podtitulem Jakou podobu má láska je vyvedena v sytě růžové obálce. Ta jakoby symbolizovala naivní virtuální svět, růžové brýle, které slepě nosíme před monitorem počítače. Naproti tomu však může symbolizovat i lásku pravou, opravdovou, takovou, jakou chceme, aby z té virtuální vyrostla. A nakonec – jaká láska není naivní? Alespoň ve svých očekáváních, nadějích a snech…
V této z jakýchkoliv důvodů růžové knize se skrývají příběhy potenciálních párů, jsou to příběhy o samotě a boji s ní. Leč každý z tohoto páru vítězství takové bitvy vnímá ve výsledku docela jinak. Jakoby někteří chtěli zvítězit jen sami nad sebou a svým nepovedeným životem. A tak se různě poraněné osudy zachytávají svých stébel, těch několika řádků v inzerátu a píší a píší a doufají… Kdo je ale na druhé straně? A proč jsme ochotni tak rychle a bez zábran otevírat mu svá srdce? To je otázka pro dnešní dobu, dobu plnou osamění a možná i pro ty, kterým jsme kdysi věřili a oni nás zklamali a strhli naše sebevědomí a hrdost na samé dno.
Láska – pokud se zde dá takto nazývat – se na stránkách této knihy žene po cestě plné samých „pro“. Jaká jsou ale její „proti“? Co s takovou láskou zmůže Bůh? A co snubní prstýnek, který kdysi pravou lásku zpečetil? A teď tlačí a tlačí… jako samo svědomí. Ano, i v této knize se logicky odehrává ten neustálý boj srdce s rozumem. Boj mezi flirtem a vyčpělým manželstvím. Zvítězí „velká láska“ nebo zodpovědnost a vrozená touha po zachování čistého svědomí? Kam až jsme ochotni zajít v boji proti osamocení?
První příběh knihy Skryto v seznamce vypráví o velké lásce, která se zdá být od samého začátku skutečná. Má všechny své typické projevy a je plná stupňujícího se očekávání. Její průběh je zaznamenán v cyklu „moderních dopisů“ jedné opuštěné ženy a jednoho opuštěného muže. Tyto zprávy jsou vodopádem emocí, příslibů a snů, jsou jako virtuální jin a jang. A pokud tento pocit neznáte, budete se divit naivitě ženy, která natolik bezmyšlenkovitě a odevzdaně otevírá své srdce vcelku neznámému muži, který její naivitu s radostí přiživuje…
Další příběh této knihy je takovou malou ukázkou sobectví. Je příkladem toho, jakým nástrojem se taková seznamka může stát v rukou nepovolaných…
Pavel si v duchu spokojeně zamnul ruce. Vše se vyvíjí podle plánu, osamělá vdova s pečovatelskými sklony, a dokonce VŠ, takže není tak úplně hloupá. A jak krásně toká, když se jí nasype troška toho lehce zamilovaného zrní. Sice se naoko brání a dožaduje se veřejnějšího místa, ale to je všechno jenom hra a otázka času. Bude mi zobat z ruky jako ostatní, VŠ jsou vůbec nejlepší, hlavně až zahodí ty své intelektuálské žvásty. Nakonec když se člověk koukne ženské pod sukni, zjistí, že je to vždycky zase a jenom ženská, uklízečka nebo doktorka. Pavel sklouzl pohledem na malého knírače Rokyho, pak vstal a podrbal ho mezi ušima. Počkej, Roky, dočkáš se, uvidíš, jak Tvůj páníček umí zatočit s každou, co mu přijde pod ruku.
V knize je velice umně zachycena upřímnost, naivita a zkrátka ženská forma touhy po lásce. Rovněž pak ta mužská schopnost zůstat převážně nad věcí a nechat se unést spíše nižšími pudy než romantikou. I když kdo ví… I muži mají své slabé chvilky. A tak se i na stránkách této knihy můžeme dostat k momentům, kdy i obyčejná slova poblouzněné ženy dokáží zasáhnout srdce muže. Anebo je to jen hra? Kdo ví…
Takovou malou hrou jsou i básně skryté uprostřed knihy. Vyprávějí o snech, touhách a nadějích. Vyprávějí o různých podobách lásky, o jejích začátcích a koncích, o návratu k prapůvodní lásce – k lásce k přírodě jako vrbě všech soužení.
Lesy
Vy lesy krásné, lesy hluboké
jen vy jste svědkem radosti divoké.
Radosti divoké a tajných přání,
lesy mé hluboké, před vámi já se skláním.
Umíte mlčet, umíte skrýt,
když nitro rozrývá ten známý cit,
vy jste mou oporou, vám já se svěřím,
jen větvím zeleným bezmezně věřím.
Kniha Ireny Táborské prezentuje virtuální prostor jako možnost sblížení dvou zbloudilých duší, které by si ale nejprve měly ujasnit, co vlastně od druhého chtějí. A co vlastně chtějí i samy od sebe… Kniha je také jakýmsi varováním pro ty, kteří až příliš věří na snadno získatelnou lásku. Předesílá, že především nezdravě důvěřivé ženy mohou na své snění draze doplatit, protože svět seznamek neslouží jen věrohodným mužům hledajícím totéž co ony, tedy pravou lásku. Virtuální svět se totiž mnohdy stává i arénou mužů zvyšujících si zde sebevědomí, které roste s každým odmítnutím takové důvěřivé naivky. A to nejlépe po sáhodlouhém psaní a následném prvním setkání…
Svět „lásky“ za monitorem není tedy pro každého, rozhodně ne pak pro toho, kdo snadno spadne do virtuálního světa. Nejsou v něm okna ani dveře a to, co nám svítí na cestu, může být jen slepý odraz našeho srdce…
I přesto se ale dějí zázraky, vím, o čem mluvím… Jsme stále jen obyčejní osamělí lidé, a tak pořád a pořád budeme hledat pravou lásku, i kdybychom tisíckrát měli spadnout na samotné dno.
(TÁBORSKÁ, Irena. Skryto v seznamce. Šenov u Ostravy: Barbara, 2010, s. 147)
