Klasika mezi klasikami, typické téma oddanosti jedné ženě navzdory konvencím a všeobecné cti. Kam až může zajít síla lásky opomínající pohledy přítomných? Tam, kam směřuje dílo Johanna Wolfganga Goetheho, do samotného lůna smrti, do náruče znovushledání. V knize Utrpení mladého Werthera si její hlavní představitel zvolil definitivní konec, vcelku racionální Goethe z této predestinace unikl.
Příběh, který začíná touhou po zachycení přírody do pláten, končí ponořením sebe sama ad fontés. Láska, jež se ve svém zárodku zdála být přílivem štěstí, zájmu a slunečných dnů, zanechává po svých lidských stopách jen vyprahlé pustiny plné bodláčí. Milostný trojúhelník rozbíjí jedno rozvášněné srdce, druhé na sebe nenechá dlouho čekat. Mladý Werther se utápí v lásce k Lottě, která je zaslíbena jinému. Ve svých dopisech přeplněných city klade svou bohyni na nejvyšší piedestal dosud tak krátkého života, zatímco za zády si jej chladným a racionálním pohledem hlídá Lottin snoubenec, Albert. Střežící si důkladně své vášně i pochybnosti, loajální ke svému okolí, ke společnosti. V té však sám Werther lapá po dechu, přiškrcený umělec a snílek utíká od veškerých stavovských pravidel, všeobecného povědomí a falešného taktu do přírody a ke slovům vypsaným na papíře až ze samého morku kostí. Werther je plně ovládán svými city, nestydí se za ně, ba naopak je křičí do světa, i když ozvěny se mu nedostává. I když pak přece, ale jen jednou zachvěje se jeho srdce poblíž srdce milované Lotty, která ve chvilce ztrácí své rty zaslíbené jen jednomu. Werther se dočká alespoň nepatrného odlesku své lásky. Docela naposled.
Goethe utekl z města, ve kterém mu jeho vyvolená patřit nemohla, Werther volí razantnější závěr svého marného bytí. Zdá se, že se bojí smrti, ale vlastně v ní nachází jedinou správnou pointu své nenaplněné lásky. Možná se chce se svou snovou milenkou shledat na místě bez pravidel, možná chce jen cítit její slzy, možná v ní chce probudit přidušenou lásku. Láká jej vložit poslední klín mezi manžele. Odejde s patetickým věhlasem, ale pro ctnost ze všech nejkrásnější, odejde pro lásku.
Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím a nemám než ji.
Všechno, všechno přešlo! Nic nezbylo z minulého přízraku, jenž se vrací do rozvalin svého vypáleného zámku, který kdysi vystavěl a vybavil všemi dary nádhery, když byl kvetoucím knížetem, a který umíraje pln nadějí zanechal svému milovanému synu.
Není na světě opravdovější a vroucnější radosti, než spatřit velkou duši, která se ti otevírá.
(GOETHE, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. Praha: NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2008, s. 221)
