Kniha Roberta Seethalera s prostým názvem Trafikant je kouzelným příběhem rychlého dospívání, ošidné hry lásky, zmatené doby a moudré filosofie života. Na stránkách, kterým nechybí silný náboj ani vleklý proud myšlenek se skládá mozaika nešťastné doby, ve které se ale lesknou střípky barevného štěstí.
Mladý trafikant Franz se učí, jak se vypořádat se životem, který není vždy růžový. Po opuštění svého domova a matky je uvržen do světa plného kontrastů. Daleko víc si začíná uvědomovat sám sebe i druhé. Svého zpovědníka a životního učitele pak nalezne v profesoru Sigmundu Freudovi, kterému bez zábran otevírá své srdce. Jak dotěrná je zpočátku chlapcova aktivita a neodbytnost, tak kouzelná je brzy na to jeho upřímnost a duševní čistota, která voní domovem. Dvě srdce se pomalu otevírají. Jedno překotně a beze strachu z výsměchu, druhé opatrněji, ale se stejnou důvěrou. Mezi dvěma zpočátku naprosto odlišnými lidmi vzkvétá pouto založené na úctě, obdivu a ryzí upřímnosti. A láska? Ta je jen dalším nekonečným tématem učených rozhovorů mezi těmito dvěma čerstvými přáteli. Ukazuje se, že v srdečních záležitostech jsou všechny knihy marné a veškerá psychologii se naskýtá cesta pouhopouhé analýzy. A to je ta síla ženy nebo kouzlo lásky… Rozhodnutí, kam se bude láska ubírat, záleží vlastně jen na jednom z páru. A proto je láska vlastně tak kouzelná… Protože nikdy nevíme, kdy přijde, kdy odejde, a co od ní můžeme čekat. Je jediným opravdovým tajemstvím tohoto světa. Vedle tajemství smrti.
Jsme ve Vídni, kde se všechno se zdá být tak nové a krásné, především pro kluka z venkova. Středobodem se stává trafika zahalená do obláčku dýmu doutníku Hoyo, ubaleného jemnýma ženskýma rukama z tabákových listů sklizených na slunečních březích řeky San Juan y Martínez… Všechno je svěží a nové, také ta špína v ulicích má své jisté kouzlo. Dokud se do srdce mladíka nevpije láska a nezpůsobí v něm bouři, která zanechá první trpký závan hořkosti.
Ačkoliv je text knihy unášen na jisté vlně filosofie života a psychologie lásky, humor v ní má své místo. Dodává knize spád a pozitivní náboj. Několik brilantně napsaných ukázek je tomu důkazem:
„… Vyskočil ze stoličky a plný zoufalství zakřičel vzhůru k zaprášenému stropu: Já jsem se zamiloval!“
Otto Trsnjek ve zlomku okamžiku, jenž nebyl delší než zhruba polovina času potřebného k přečtení novinového titulku, pochopil závažnost toho tématu. „Ježíšmarjájosef,“ uklouzlo mu, „to je zlý!“
„Ještě horší!“ vykřikl Franz. „Je to katastrofa! Co si teď jen mám počít?“
Otto Trsnjek uvažoval. Nakonec pokrčil rameny. „Nemám ponětí. Zajdi si do krytý plovárny a zaplav si několik bazénů. Protáhneš se a přijdeš na jiný myšlenky!“
Láska už mi dneska nic neříká. Od vztahů mám pokoj, a když se chci rozčílit, přečtu si noviny.
Freud špičkou jazyka opatrně osahával okraje zubní protézy na čelisti. Tu ostrou hranu tam vzadu je potřeba trochu ohladit a roh na straně maličko obrousit. Při jídle byly bolesti v ústech ještě snesitelné, ale teď to pomalu začínalo být opět horší. Všichni ti páni doktoři celkem vzato nestojí za nic. Příště by možná měl navštívit nějakého truhláře.
Profesor je naproti tomu tak moudrej, že si knihy, který si chce přečíst, může taky sám napsat.
Když se však i Vídeň nemilosrdným postupem času zahalí do symbolů z hákových křížů, úsměv na rtech zamrzá. Vytrácí se myšlenky o svobodě a pravdě, o poklidné budoucnosti… A láska? Jak malicherná se zdá být vedle zmařených životů, které si na své nepřítomné svědomí bere gestapo. Poslední jiskřička tabáku dohasíná, noviny jsou i se svými denními dějinami uložené ke spánku a nezbývá než nalepit vzkaz pro lepší zítřky. Na vitrínu trafiky a do srdce své lásky…
9. duben 1938
Zpívá se píseň, je o lásce, ale melodie kulhá,
někdo se směje a hned na to skočí
z Votivního kostela, ale hlína je měkká
a květiny kvetou všema barvama, nikdo toho
mrtvýho muže neviděl a jeřáb na nebi lítá do kříže
(SEETHALER, Robert. Trafikant. Praha: Argo, 2014, s. 174)
