Davy obdivovaný i proklínaný Salman Rushdie odkrývá ve své pohádkové knize Hárún a Moře příběhů kouzlo snů a sílu vlastní vůle. Dokáže vás vytrhnout z kalné reality a přenést na létajícím dudkovi tam, kde se prolínají šťastné, vtipné a napínavé příběhy. Dokáže vás přenést do Moře příběhů, jehož prameny a proudy se nikdy nesmí stát skládkou temné moci.
Ten, kdo se jedné noci ponoří do snu, jenž záhy oživne, není nikdo jiný než malý chlapec Hárún, syn Rašída Chalífy, slavného vypravěče příběhů. Rašíd Chalífa, plný barvitých vyprávění a známý jako Šach Tlachů, pozbude jednoho dne svého řečnického talentu a příliv jeho příběhů se zničehožnic zastaví. Možná zaprodal své umění vyšší vládní moci, možná je příčina všeho daleko mimo reálný svět jeho města. Města, tak smutného, že zapomnělo své jméno.
V zemi Álifbái bylo kdysi jedno smutné město, nejsmutnější ze všech měst, město tak strašlivě smutné, že zapomnělo své jméno. Stálo na břehu smutného moře plného mrzutých ryb, po jejichž ohavném mase lidé říhali melancholií, přestože nebe bylo modré.
Na severu toho smutného města stály obrovské továrny, v kterých se smutek přímo vyráběl, balil a posílal do celého světa, jenž se ho zřejmě nemohl nabažit. Z komínů továren na smutek se valil černý dým a visel nad městem jako špatné zprávy. (s. 9)
Jak vidíte, spisovatelské umění Salmana Rushdieho je na výsost obdivuhodné. Je plné fantazie, snů, připodobnění i lehké ironie. Dokáže svými slovy vytvořit naprosto kouzelný pohádkový svět, ve kterém ale nadále panuje jistá logika a řetězovost. Jeho příběh je tedy uvěřitelný, není jen snůškou sladké růžové vaty. Je natolik uvěřitelný, že se ani vy nebudete chtít z bezpečných křídel létajícího dudka vrátit zpátky na zem. Postupem vyprávění se do vaší fantazie vkrade řada zvláštních postav ze snového světa, všechny však mají svou jasnou charakteristiku, svou funkci a také opodstatnění přímo ve svém pojmenování. Celý děj je tedy propleten názvy odvozenými z hindustánštiny. Abhinaja, Álifbái, Bat-Mat-Karo, Chamoš nebo Mali. Vše zde má své opodstatnění.
Oceán příběhů je zakalen jedy a střežen armádou pod vedením zdánlivě děsivého Chattam-Šada. Ten totiž vládne zemi Mlku z tmavé polokoule Kahání, kde nikdy nesvítí slunce.
Jak dopadne boj dvou opačných polokoulí? A bude Oceán příběhů zachráněn nebo se jako zkažená jedovatá stoka vsákne do reality všedních, kalných dnů? To už je otázka položená pro malého Hárúna, který sám v noční košili putuje na dudkovi Alefovi vstříc svým oživlým snům.
Vodní džin Kdybys tedy pověděl Hárúnovi o Oceánu proudů příběhů, jehož kouzlo začalo na Hárúna působit, přestože se jej zmocnil pocit beznaděje a neúspěchu. Pohlédl do vody a spatřil, že se skládá z tisíce a jednoho různých proudů, různobarevných a propletených jako v nějaké tekuté, úžasně složité tapisérii; a Kdybys vysvětloval, že to jsou Proudy příběhů, že každý barevný pramínek představuje a obsahuje jednotlivý příběh. V různých částech Oceánu byly různé druhy příběhů, a vzhledem k tomu, že se v něm daly najít všechny příběhy, které byly kdy vyprávěny, a mnohé z těch, jež se teprve vymýšlely, byl Oceán proudů příběhů vlastně tou největší knihovnou ve vesmíru. A protože se tu uchovávaly v tekutém stavu, byly i nadále schopné měnit se, stávat se novými verzemi sebe samých, spojovat se s dalšími příběhy a stávat se tak jinými příběhy; takže Oceán proudů příběhů byl na rozdíl od knihoven plných knih mnohem víc než skladiště historek. Nebyl mrtvý, byl živý. (s 55)
Jak už bylo podotknuto, kniha Salmana Rushdieho se v žádném případě nehemží výhradně úsměvným a vlídným pohádkovým světem. Své místo totiž do velké míry zaujímá i s jistou lehkostí podaná ironie. Autor zde brilantně poukazuje i na své zábavné umění hrát si se slovy, rýmy apod.
Když nastaly ve smutném městě deště, život byl o trochu snesitelnější. Tou dobou bylo moře plné veselých, výtečných tresek, takže si lidé mohli odpočinout od těch mrzutých rybek, kterým říkali stresky. (s. 14)
„Tolik špíny všude! A ta chuť – ó běda!“
„Plavat tu nemůžeš! A pít se to nedá!“
„Já jsem Cinda! To je Brepta!“
„Vidíte, jak nás to deptá!“
„Tak rády bychom si s vámi povídaly!“
„Ale v krku škrábe! A v očích jed pálí!“ (s. 65)
„Netušil jsem, že tady na Kahání děláte čokoládu,“ řekl.
„Neděláme,“ odvětil Kdybys. „Výroba potravin na Kahání se omezuje na nejzákladnější sortiment. Pro dobroty a škodlivé pamlsky musíme lítat na Zem.“
„Tak proto se u nás objevují ufoni,“ divil se Hárún. „Pasou po dobrotách.“ (s. 71)
(RUSHDIE, Salman. Hárún a Moře příběhů. Praha: Paseka, 2013, s. 168)
