Dětská knížka autorky Jany Petráčkové s názvem Jak si žijí zvířátka je roztomilým výletem do života lidských i zvířecích mláďat. Je toulkou po zvířecím štěstí a lásce, která se snadno může odrazit i v lidském světě. Kniha Jak si žijí zvířátka otevírá dětem oči a učí je, jak si vážit křehké krásy, lásky a důvěry zvířat.
Celá kniha z produkce ostravského nakladatelství Barbara je koncipovaná jako jakási interaktivní hra, která je dětem přístupná pomocí úvodních stránek jednotlivých příběhů jako omalovánky, pomocí vloženého CD pak také jako zpěvník.
Ke zpěvu také vybízejí jednotlivé říkanky, kterými jsou krátké pohádky uváděny. Vykreslují vždy hlavní postavu z živočišné říše, kolem níž se bude utkávat další příběh knížky. A tak se uprostřed změti not vynořuje obrázek beránka, medvídka, kolouška, ježečka, lištičky, pejska, motýlků, čápa, kočičky, žabáčka, krokodýla a kačera. A všechny tyto postavičky zpívají podobný nápěv – v úvodu pohádky a její specifické říkanky i v příbězích, které se nesou v obdobném duchu.
A tak se u motýlí pohádky např. zpívá:
Motýlku barevný,
motýlku drahý.
Ukaž mi, motýlku,
copak tě baví?
U pohádky o žabičce je to pro změnu tato říkanka:
Žabičko kvak, kvak,
žabičko krásná,
skoč na mou dlaň
a buď u mě šťastná.
A také ta o krokodýlovi je spjatá s touhou po štěstí:
Hladím tě po břiše,
hladím tě jemně,
čekám, že štěstí se
vrátí zas ke mně.
Všechny tyto krátké písničky jsou jako zvukový doprovod k dispozici v CD přiloženém v samém závěru knihy. Celá knížka pak díky svému částečnému ozvučení, omalovánkám i drobné hře získává velice hodnotný a po několika stránkách ucelený obraz. Nejenže rodič může jednotlivé příběhy své ratolesti předčítat, ale může mu je oživit zpívanými melodiemi i možností vybarvit si jednotlivé obrázky z příběhů. Dle jednotlivých obrázků pak může dítě samo každý jednotlivý příběh převyprávět a více si ho tak zažít. Důležité tedy je, že knížka Jak si žijí zvířátka napomáhá plně rozvíjet hned několik dovedností malého posluchače. Z klasické knihy se rázem stává multifunkční prostor pro řadu schopností, rovněž se tak podporuje dětská tvořivost, přemýšlivost i představivost.
Jak jsem již naznačila v úvodu, jednotlivá vyprávění mají společné rysy. Především se vždy dočítáme příběh, kde se sbližují zvířecí mláďata s těmi lidskými. Zvířátka se tak učí důvěře, tomu, že každý člověk není pro živočišnou říši zákonitě nepřítel. Také se učí, že za vysněnou svobodu se platí, kolikrát i cenou nejvyšší. A děti? Děti se dobírají k tomu, že je dobré pomáhat, dělat dobré skutky a vážit si zvířátek jako jednotlivých tvorů, nikoliv jako věcí, kterých se nic citově nedotýká. A tak po různých peripetiích už chápou, že i docela malé zvířátko má svou rodinu, svůj vlastní svět a pro sebe nejpřirozenější prostředí k životu. A právě o tomto tématu vypráví například pohádka O žabáčkovi, ze které část cituji:
Já vím, můj kamaráde, tobě chybí tvoje rodina tam z toho rybníku. Určitě jsi ji měl moc rád a oni zase tebe. Rozumím.“ Žabáček smutně zamrkal. „No, jo, tobě nestačí nosit mouchy a mít tě ve sklenici, ty asi potřebuješ cítit svobodu. Máš pravdu. Bylo to ode mě hrozně sobecké, brát si tě jen pro své potěšení.
Tady vidíme, jak je těžké (a obzvlášť pro malé děti) vzdát se něčeho, co máme rádi a k čemu jsme přilnuli, ve prospěch svobody.
V podobném duchu se odvíjí i příběh O beránkovi, který si namluvil, že ho nikdo nemá rád, a tak se rozhodl opustit své stádo a ochutnat trochu té svobody. To ale ještě netušil, jak chutná svoboda v zimě – bez pomoci… A tak se i zde ukazuje, že svoboda je sice hezká, ale nese i svá rizika. Že voní dobrodružstvím, ale přeje jen odvážným a připraveným. A že se nakonec vždycky stane tou cizí a méně důležitou vedle domovem a láskou vonícího zázemí – i kdyby se nacházelo vprostřed ohrady. Pošetilostí je pak také namlouvat si, že nás nikdo nemá rád a že pro nikoho nejsme důležití. Vždycky se totiž najde někdo, kdo se o nás bude strachovat…
Pokud se cítíme sami a myslíme si, že nás nemá nikdo rád – nevěřme tomu. Pravda je totiž taková, že je nás tady na zemi hodně a že jsme tady jeden pro druhého. Stačí se jen dobře porozhlédnout a věřit víc těm, kdo nás mají rádi.
Na druhou stranu nás ale tento příběh také učí, že se máme snažit lásku rozdávat pokud možno rovnoměrně, abychom se někoho nedotkli na citlivém místě… Ať už se jedná o zvířátka, děti nebo dospělé.
Také malá lištička zatoužila po lovu na svobodě, daleko od své rodiny, jenže byla tolik oslepená svou touhou, že doplatila na svou nevyzrálost a nadměrnou sebejistotu – padla totiž do pasti. Člověk se zde tedy opět ukazuje jako nepřítel zvířat, kdo malé lištičce ale nakonec pomůže? Právě lidské mládě. A tak se i zde – stejně jako na řádkách dalších podobných příběhů – rozebíhá příběh rostoucí lásky, důvěry a oddanosti mezi mládětem zvířecím a lidským, kolikrát za dohledu pyšných dospělých. Vlastně nám tu tak trochu vyvstává jakési „saint-exupérovské téma“.
Staral se o ní, dokud se neuzdravila – ale věděl, že patří do lesa a že ji musí vrátit. Další den vzal Eli a odnášel ji tam. Položil ji ke stromu a smutný odcházel. Eli se za ním stále dívala. Mohla jít, být svobodná, ale přemýšlela o Toníkovi. Vzpomínala na to, jak jí pomohl. Najednou se jí nechtělo vracet se mezi lišky. Chtělo se jí zůstat s Toníkem. Zvedla se a utíkala za ním. Toník byl zrovna na kraji lesa, když ji uviděl, jak za ním běží. Objal ji štěstím a stali se z nich přátelé.
Právě přátelství je hned vedle svobody nejsilnějším tématem této dětské knížky. Přátelství, láska a důvěra – základní trojúhelník spokojeného života, života, kdy člověk může být spokojen především se sebou samým.
Taková milá přátelská tečka následuje i za pohádkou o kouzelném krokodýlovi, který přinesl jeho malé obdivovatelce Marušce to nejcennější, co si přála – opravdového přítele.
Skutečná bolest je poloviční bolest a sdělená radost je dvojnásobnou radostí.
… A od toho máme přátele. Abychom nebyli na nic sami. Samota bolí a přátelství obohacuje. Bez přátel by byl život šedivý a smutný, s nimi je bohatý a laskavý. A tak to má být.
Tak se tedy napříč touto knihou prolínají cesty zvířátek a dětí – a vytvářejí se silná pouta. Příběhy v knize učí laskavosti, opatrnosti a respektu k životu. A ukazují, že nic není nemožné, ani to, jak si najít cestu k běžně divoce žijícímu zvířeti.
Na to, že je kniha Jak si žijí zvířátka psána především pro děti (a jejich rodiče), nebojí se ani tématu nemoci či smrti. Takže se dočítáme o osiřelých ježcích či čápatech nebo o starém pánovi, který vděčí za záchranu svého života nejmenšímu pejskovi na světě. A proč také téma smrti tabuizovat? Pak by děti jen těžko pochopily, že smrtí jednoho člena rodiny pro druhé život nekončí, že vše se ještě může v dobré obrátit, byť žal v srdci už navždy zůstane…
Takové téma nese (pro děti zajisté velmi dojemně podaný) příběh s názvem Ježeček a Ježurka, ve kterém se jejich tatínkovi stane něco zlého, a maminka tak zůstane se svými mláďátky docela sama. Přemýšlivý člověk tady až dojde k tématu, jaké to asi pro zvířata musí být, když se většinou ani nedozví, jak jejich příbuzný zahynul. Prostě se jednou zničehožnic vytratí ze světa a každá malá zvířecí rodinka se s tím musí nějak poprat. A jaké to je pak štěstí, když trochu lásky a laskavosti přijde na pomoc zdánlivé beznaději…
Je nutné vědět, že vám někdo pomůže, když nemůžete dál, že se za vás někdo postaví, když se stane něco zlého, že vás má někdo rád a že nejste na světě sami. Když máte rodinu a lásku, zůstane ta láska ve vašem srdci až do smrti. Můžete ji pak rozdávat plnými hrstmi. Vždy jí budete mít dost. Ani smrt nezlomí lásku. Láska je jako most přes rozbouřenou řeku, který můžete za každého počasí bezpečně přejít.
Láska krásně poeticky vybarvená se objevuje i v příběhu s názvem Motýlí křídla. Tento příběh totiž poukazuje na to, jak se díky umění starostlivosti a péče o křehké zvířátko může zrodit láska mezi dvěma vyzrávajícími človíčky.
Marek už měl v ruce síťku a pomalu se přibližoval. Už už měl nádherného motýla v síťce, ještě jednou mu vyklouzl, ale pak se mu to povedlo. Julinka se naň zadívala a Marek v jejích očích byl jako pravý hrdina. Poprvé pocítila sílu toho vzácného citu, kterému se říká zamilovanost. Poprvé byla jako holčička okouzlena. A to ne krásou motýla, ale Markem, pohyby jeho rukou, ve kterých něžně držel motýla tak, aby jeho křídla nebyla porušena. Tatínek porozuměl tomu pohledu. Kdysi jej spatřil v očích své dívky, Julinčiny maminky. A jak skončilo toto dobrodružství? Jestli si myslíte, že ta motýlí křídla visela v tatínkově pokoji, pak se mýlíte. Motýl tam poletuje dál a snad i jeho následníci. Něco krásného se však zrodilo. Byl to Julinčin cit k Markovi. Poprvé si uvědomila, jak je citlivý, hodný a přitažlivý. A to jenom díky motýlím křídlům.
A tak jsme naše povídání o zvířecích i lidských mláďatech uzavřeli něžným splynutím dvou dětských srdcí. Co víc si ještě přát? Snad abychom si všichni vážili přírody a jejích obyvatel, pro které by člověk neměl být nepřítel, ale moudrý ochránce.
(PETRÁČKOVÁ, Jana. Jak si žijí zvířátka… Šenov u Ostravy: Barbara, 2014, s. 79)
