Nakladatelství Dokořán přináší na trh překlady francouzské poezie z pera Karla Čapka. Útlá knížka s názvem Hořké slunce prezentuje výběr ze souborného vydání z roku 1993, které nese název Karel Čapek: Básnické počátky, Překlady.
Možná že jen málo z nás zná Karla Čapka jako překladatele klasické francouzské poezie, a tak nebude od věci podívat se na jeho sofistikovaný výběr zblízka. Mezi autory, ve kterých našel Karel Čapek zalíbení, které jej podnítilo k překladu, se vyjímají především tato jména: nám známý Charles Baudelaire, podobně prokletí Paul Verlaine, Jean Arthur Rimbaud a Stéphane Mallarmé, dále pak věhlasný Guillaume Apollinaire či méně známý Jean Moréas či Henri de Régnier.
Básně v tomto spanile klasickém výběru jsou plná rozličných témat – od nešťastné lásky po expresivně laděnou smyslnost ženského těla, od mocné síly zla po hojivý fáč naděje, od bohémského života umělců po smutnou daň stáří, od léčivého doteku přírody po smrt v osamění. Francouzská poezie je psána jazykem jemným a podmanivým, brilantně sype ta nejvhodnější slova jak vítr květy růží z kornoutu do polí… Je to poezie haute couture a bude platit navždy.
Výběr Charlese Baudelaira je zde zastoupen třemi krásnými básněmi: Exotický parfém, Posedlost a Semper Eadem. První z jmenovaných je úžasným zachycením atmosféry prolnutí…
Exotický parfém
***
Na horkých prsech tvých, s očima zavřenýma
když dýši vůni jich u večer jesenní,
zřím šťastné pobřeží, jež v jasném plameni
monotónního slunce oslněno dřímá;
***
a ostrov lenivý, kde rodí vlahé klima
podivné stromoví, plody a koření,
kde muži štíhlí jsou, statní a vzpřímení,
a kde žen otevřený pohled žasem jímá.
***
Tvou vůní v kouzelnou jsa veden dálavu
zřím plachty spuštěné a stěžně v přístavu
znavené ještě na smrt moři zvlněnými,
***
Zatímco tamaryšků silné parfémy,
jež krouží ve vzduchu a nozdry vzdouvají mi,
v mé duši směšují se s plavců písněmi.
Hezký je obzvláště tento úryvek z básně Sully Prudhomma s názvem Puklá váza. K výkladu snad není třeba slov…
… Tak mnohdy milovaná ruka
se lehce jenom srdce tkne;
tu srdce samo sebou puká,
květ lásky jeho povadne.
***
Potichu, světem nepoznána
pláče a dál se rozzeje
hluboká, jemná jeho rána
Netkněte se ho, puklé je.
Nádhernou naturalistickou básní, která se nebojí tématu věcí posledních, je báseň Guillauma Apollinaira s názvem Rýnská podzimní. Působivý je především samotný závěr básně, ve kterém je vskutku věrně zachycena atmosféra i nás, z dnešní doby, jak po dalším loučení s mrtvými odcházíme domů cestou smutnou a trpce podzimní.
… My tolik jsme dnes plakali
My i ti umrlí jich děti a stařeny
Pod nebem podmračným
Na hřbitově kde se třesou plameny
***
Pak domů domů hnal nás vítr studený
Pod nohama se nám kaštanů kutálelo
A jejich ostny byly
Jak meči zraněné srdce Madony
Které však myslím barvu mělo
Jinou než podzimní kaštany
Popisu podzimní a podvečerní cesty domů se drží také báseň Fernanda Gregha s názvem Návrat v podvečeru, která opravdu umělecky a krok za krokem popisuje složení vzduchu i lidské duše v přírodě, na cestě vzpomínkami, na cestě domů… Je až neuvěřitelné, jak je český jazyk bohatý, jak jeho jednotlivé a docela malé nuance mohou dát vzniknout tak krásné obrazotvornosti poetického textu. Citujme úryvek:
… krev v horkých kloubech mých, rychlého tepu ráz,
na nebi z popela uhaslý slunce jas,
blankytná kaluž v nebi červánkovém;
únava jako při opití,
drsná a lítá chtivost žíti,
užaslá láska k věcem kolem;
***
pak cesta vlhce svítící,
růžová ve dne, modrá za noci,
kde zvolna klouže mlha v šerém přísvitu,
luna ve vlahém západu
se sladkou něhou pohledu
nad luhy stoupající měkce k zenitu;
***
bříz obraz, který svítí
v zkříženém vodním sítí
na tůni potměšilé močálové vody;
a stará lítost, zatoužení,
přesladké krátké rozpomnění
na polibky a na rozchody
…
to vše se ve mně točí v temném zšeření
v ten trochu mrazivý, krátký soumrak jesenní,
co ve mně doufá, touží, vzpomíná i stýská;
a to je, chvilka ztracená ve věčném taji
u večer listopadu, v zapomněném kraji,
ta nekonečná věc a krásná: duše lidská
Vedle témat nevydařených lásek, strachu ze stáří, přílišné lidské starostlivosti či vlídné náruči přírody jsou v tomto poetickém výboru zastoupeny i básně exotické. Básně, psané samou touhou po jiné, cizí krajině. Jsou to básně v českém překladu, přesto ale jakoby zněly cizím jazykem a nekonečnou dálavou. Jednou z nich je báseň Vzpomínky z Orientu, kterou napsal Henri de Régnier:
Vzpomínky z Orientu
***
Když oči, vzpomínko, si zacloním, tu hned
zřím mešitu, kde vrká holub na nádvoří,
a bílé dláždění, kde pestrý dav se koří
a velký stín svůj vrhá báň i minaret.
***
Pak bazar zšeřený, bludiště napohled,
a krámek, kde se noha v rozestřený boří
koberec nádherný, jenž v sytých barvách hoří,
co kupec na prstech svůj dělá rozpočet.
***
Vdechuji vůni Východu, kde smíšeny
zápachy velbloudů jsou s růží lupeny,
škvařivý tuk a vonná pražící se káva,
***
a touha po sladkostech ve mně náhle vstává,
jak bych, ó Damašku, měl ještě na jazyku
chuť meruňkových cukroví a suchých fíků!
Druhou z cizokrajných básní je báseň Alberta Mockela s název Odrazy (Benátky) a zde je její nejsvůdnější pasáž:
Stín bárky je modrý na ploše vod;
s ním vlna si hraje, plná růžových poupat.
Která je čistší rozkoš než vdechovat van,
jímž voní, –
trhati azur vod, a v stínu růžových poupat…
Je duše co jiného než pouhá iluze vody,
kde v sladkém ránu bez konce stoupá
o dómech ze zlata sen a nad sebe sám se kloní?
Vše změteno, hleď, v snu věcí zdá se koupat;
vše je jen odraz, a nejkrasší ze všech lží
jsou řečeny dálkami, kde lehké se paláce rodí
z vody, která je klidně houpá.
***
Bílá plachta tam dole
Na chvějivém odrazu klouže
A proniká jednotným mořem.
Zdá se, že pluje po blankytu,
A nad ní, toť jiné průhledné moře bez hnutí…
A odraz na vodě v tichém kmitu
Má průhlednost perutí,
Jež se vznášejí v samém třpytu.
Kniha překladů francouzské poezie Karla Čapka vyšla v edici, jež má dle nakladatelství označovat „malou, ale silnou kávu“. A tou ochutnávka francouzské poezie nové doby rozhodně je a je škoda nechat ji vystydnout jen u téhle recenze. Je třeba si ji vychutnat plně a do dna – na stránkách této přitažlivé klasické knihy poezie.
(ČAPEK, Karel. Hořké slunce. Praha: Dokořán, 2009, s. 96)
