Nakladatelství Petr Štengl nám představuje knihu Filipa Šimečka s exotickým názvem Dovolená v Dubaji. Ta bude v tomto díle symbolem zbohatlického života, a tudíž i protipólem života hlavního představitele této vzdorovité knihy. Můžeme chovat hrdost a vzdor až do konce, nebo jen do chvíle, kdy opravdu poznáme své nepřátele?
Taková je stěžejní otázka knihy, ke které směřuje celý její děj. Spisovatelský styl Filipa Šimečka, pedagoga, knihkupce a aktivisty, je vysoce čtivý a originální. Na nic si nehraje a je naprosto troufale přirozený. Je odrazem jeho vlastního myšlení, je bojem proti konzervatismu, přehrávanému elitářství a buržoazii. Autor zde vyzdvihuje svobodnou vůli člověka nezatíženou otrokářskými požadavky jeho potenciálního zaměstnavatele. Jde o jakýsi zápas o vlastní svobodu a nezávislost, o vzepření se námezdním vztahům a o změně života vedoucí ad fontés, do lůna přírody, na cestu vlastních skromných přání a snů. Hlavní hrdina už nechce žít v zajetí kompromisů a vůle jiných, kteří ho omezují a ubíjejí, nad svým životem chce mít moc už jen on sám. Co na tom, že bude místo „razítkování faktur okopávat ředkvičky“… Bude mít otěže svého života výhradně ve svých rukou. I kdyby se měl značně uskromnit, svobodná duše mu za tu oběť stojí.
Zkraje je vysmíván těmi, co nemají tolik odvahy jako on, těmi, co příliš zakořenili do systému, a i kdyby se chtěli vzepřít, tak vlastně ani nemohou, nechtějí – líbí se jim v pohodlném „otrokářství“.
Zuřivě si bránili své vlastní okovy. (Malatesta)
Hlavní hrdina, vysoce odhodlaný k tomu změnit svou budoucnost, se musí vypořádat s kritikou svého okolí. Naráží na klasický obraz dospělého muže, který má mít peníze, slušnou práci, rodinu a nemá běhat po lesích jako pračlověk… Musí se oprostit od veškerých možných nálepek veřejnosti, ale také těch od svého nechápavého a naprosto jinak stranicky smýšlejícího otce.
Dál si tedy udržuje své vyšší hodnoty. Odmítá materialismus, rasismus a v neposlední řadě i názorovou faleš ve vztahu k nadřízeným. Má rád své svědomí, je hrdým člověkem, který je ochoten za svou pravdu přijít i o práci. Nechce se nechat profesně ponižovat.
Od toho všeho se tedy chce tento hrdina osvobodit, a tak utíká na venkov. Jeho vidina o uklidňující práci na zahradě a čtení knih po večerech se však brzy rozplyne v alkoholovém oparu… Setká se totiž s někým, proti němuž vlastně celou tu dobu bojoval. Setká se s protipólem veškerých svých představ o životě a o společnosti obecně. Zjistí, proti komu vystupoval celá léta jako nevyžádaný aktivista. Bude si i nadále stát za svými názory, nebo se pokusí objevit pravou tvář svého nepřítele?
Antonín vstupuje do kontaktu s podnikatelem Gregorem, který reprezentuje Antonínův zdánlivý protipól – ctižádostivý ambiciózní manažer vecpaný do ulity konformity prožívá vlastní „český sen“. Všichni se snažíme ukousnout si svůj kousek řízku, ale drobíme bordel na luxusní peršan. A co se vlastně skrývá za tím zlatým záchodem? Nejsme v něm náhodou ponoření až po uši? (Z prologu Jiřího Karena)
Celá tato kniha ukazuje, jaká pouta vedou mezi opravdovými přáteli a jak moc dokáže s jejich osudy zamávat síla ideologie. Sdílené nebo nenáviděné. Jak moc je pro nás hodnotný společenský systém a jak citlivě vnímáme jeho zkaženost, která ovlivňuje každou individualitu jednotlivě. Tato kniha nám ukazuje, jak jsme jednou velcí a jednou zase malí, jak se z role do role mění vzpurnost nebo ochablost našich ne vždy hrdých ramen. Ukazuje nám, jak podstatné jsou ještě pro některé z nás pojmy jako: svobodná vůle, demokracie a rovnoprávnost. Dává nám najevo, že si za svými názory máme stát, ale že nemáme odsuzovat člověka bez toho, aniž bychom jej poznali. Klade nám na srdce, že každý si zaslouží lepší kousek světa. Jde jen o to nebát se postavit „vyšší moci“, která se každou chvíli může válet někde na lavičce u nádraží. Všechno je vlastně relativní – především moc, která je jen zdánlivá a vyprodukovaná z falše. A tato kniha nám to všechno dává najevo pěkně zostra a bez příkras. Ať žije naturalismus!
Proč vlastně vystupuji ze systému – abych pocítil narcistní slast (pseudo)autonomní svobody, anebo abych ho reálně změnil? Postavy se potácejí v neřešitelných dilematech, protože kontury kompasu se dávno ztratily v mlze postmoderního žabince. Do toho buší karnevalový rytmus, krákorá popová star a onanuje zombie Kropotkina. Všechno se to odehrává na scéně světa, ve kterém jediné měřítko hodnoty člověka spočívá ve schopnosti produkovat zisk anonymním důchodcům na Floridě. Když s vámi vyjebávají, usmívejte se, říkají nám – a my se usmíváme. A usmíváme se proto, že chceme! Sami chceme a sami jsme si to svobodně zvolili!
Úsměv nad ironií však zamrzá ve chvíli, kdy si uvědomíme, že ta bláznivá absurdita společnosti, ve které „práce osvobozuje“, je naší každodenní realitou. A co je vlastně absurdnější? Cirkusově groteskní realita našeho společenského systému zpodobněná v kotrmelcích postav Filipovy novely? Anebo fakt, že status quo přijímáme se samozřejmým absolutoriem argumentu „prostě to tak je“? (Z prologu Jiřího Karena)
(ŠIMEČEK, Filip. Dovolená v Dubaji. Nakladatelství Petr Štengl: 2015, s. 64)
