Další útlá sbírka poezie z básnické řady Krokusy nakladatelství Barbara nese jméno Domácí šťáva a autorství Zdeňka Škrabánka. Jedná se o sbírku plnou vzpomínání na nevinné roky té nejkrásnější etapy života, na roky dětství.
Celá tato brilantní mozaika veršů je protkána jasně zřetelnými vůněmi typickými výhradně pro období dětství se svou nevinností a skromností, se svou schopností radovat se z maličkostí. Je plná duhových pastelek od babičky, rybízové šťávy, čerstvě zelené trávy, úsměvů nad rozbitými koleny i vděku nad čajem ze školní jídelny, který po kopané přijde vhod.
Autor jakoby si jasně uvědomoval dětství ohraničené tolik typickými vůněmi a pachy, jakoby cítil jejich neopakovatelnost a tudíž i velkou vzácnost. Ohlíží se do minulosti a nečeká na zázraky. Je uvězněn ve své dospělosti, ve svém stáří. Nemilosrdným větrem času se ocitá ve slepé uličce a uvědomuje si, že všechno to krásné zmizelo v nenávratnu. A tak otevírá zaprášený kufr vzpomínek a píše tyto verše. Z obyčejných, a přece tak silných slov. Sype na stránky tolik emocí, že se každého z nás musí chtě nechtě dotknout. Všichni jsme totiž byli dětmi a řada z nás vyrostla a ztratila se na své cestě životem.
Co je štěstí?
Ta vůně posekané trávy,
když prošoupané tenisky
na chodníku si fočus hrály
s okousanými ohryzky.
Zbyly nám od oběda.
Pak v šatně školní jídelny
nad ztuchlým čajem, achich běda,
– ten vám byl tenkrát kouzelný.
Tu chuť, která se rozpouštěla
v únavě, v potu, nebyl hraný,
kdyby tak ještě jednou směla
setřít dlaň ze rtů nebo z čela …
… pak si vzít batoh ošoupaný,
loudat se domů, radost trávit,
tu radost z nastřelení brány.
Sám – s vůní posekané trávy.
Zdeněk Škrabánek vytahuje z rukávu a s citem jednu příchuť dětství za druhou. Píše o „obyčejných“ klukovských radostech, píše o tom, jak chutná čaj po kopané, jak poctivě a plně chutná vše, pokud zůstáváme dětmi. Než se svět zakalí a my vyrosteme. Do světa, s nímž nevíme si rady. Nebo na to možná krok po kroku přijdeme, ale to, co objevíme, bude na hony vzdálené našim dětským snům… Autor sám píše o tom, jak rychle vzpomínky blednou a nám pak zůstane jen negativ životních ztrát… Můžeme se neustále otáčet zpět a vzpomínat. Nebo se můžeme podívat dopředu a hledat útěchu v náruči Hádovy Persefony…
Únos myšlenek
Vyšlehne oheň.
Smrt je jen řeka.
Kdo tě tu čeká?
Na vše si vzpomeň.
Líbá tě znova. Ona!
Hádova Persefona!
Je dosti možné, že oním slovem „znova“ chce autor naznačit jistý cyklus života. Možná se spolu s převozníkem po řece mrtvých vracíme zpátky do prvopočátku života – a tím i do dětství. Několik básní se točí kolem smrti jakoby byla posledním bodem na hranici stoupajícího smutku. Krása dětství – neopětované lásky – pocit promarnění života – hledání útěchy v náručí smrti. A všudypřítomné a neustálé vzpomínání… Řada veršů vzpomínky na to krásné oslavuje, řada ale naproti tomu nabádá od upuštění od tohoto sebemrskačství. Jen si vezměte, do jakých splínů může duše každého z vás upadnout, pokud v časech nezdaru začneme vzpomínat na to krásné, na to, co už se nikdy nevrátí… Máme tedy vůbec vzpomínat? Nebo raději zapomenout?
Laskavá
Vzpomínky stáhnou tě
až na dno.
Padáš zas níž a níž.
Jsi černé kotě v koutě
nehodno
pohlazení, víš?
Padáš zas níž a níž,
hloub mezi splíny
a v duši černé stíny
vodou se zalijí.
Když vlci na břehu nevraživě vrčí,
voda tě přijme, neptá se a mlčí.
Jako výsměch zní, když se s podzimem života odněkud přihlásí o slovo láska. Ironie života je neskutečná, ale i tak dokáže ještě prozářit náš život, i když už nehřeje… Také o pozdních láskách jsou verše Zdeňka Škrabánka. Ale je tu i víc než dětství, láska a umírání. Je tu i sarkasmus parodující styl nám známé Beat generation.
Natvrdlí hoši píšou básně…
Přísahám Henku,
že si vezmu ze sklepa psací stroj
že se opiju pivem a vínem
že napíšu báseň
že si ji ráno přečtu
že se z ní pozvracím
že se nechám vyhodit od ženy
že zarecituji své verše
A pak, Henku,
Tě pošlu doprdele!
V koloběhu básní o dětství, lásce a smrti se v závěru sbírky vracíme k ústřední melodii celé knihy. Ta je naznačena již v úvodním věnování, které zní: „Pakliže vám chuť domácí šťávy uvízne na patře, budu rád…“
Báseň Domácí šťáva nese shodný název jako celá sbírka a je zkrátka nejkrásnější perlou celé zde uvedené Škrabánkovy poezie. Je sladká po zralém rybízu, a přece trochu hořká zavátou minulostí. Je odrazem všech krásných okamžiků našeho mládí, jehož dozvuky si přece jenom ještě neseme všichni s sebou. Až k řece Léthé, až navěky.
Domácí šťáva
Les zas šumí
na plotně šťáva vře
kdo ji umí
má sladko na patře
kdo recept nezná
ten ať nebrečí
v lese ať najde
stopy zaječí
jde po nich dlouho
i skrz jehličí
bažinu potok
zemi jepičí
najde tam někde
palouk vzpomínek
příběhy dětství
i král Ječmínek
váže si k srdci
sladký řemínek
příběhy dětství
mokro holínek
Rybíz dozrál
na plotně šťáva vře
kdo to poznal
má sladko na patře
(ŠKRABÁNEK, Zdeněk. Domácí šťáva. Šenov u Ostravy: Barbara, 2014, s. 72)
