Docela malé severomoravské nakladatelství Barbara vydává vysoce hodnotnou literaturu. Především ediční řada Krokusy je známá svým vytříbeným básnickým stylem a myšlenkovou naléhavostí, která dokáže nastavit zrcadlo i docela nenáročným čtenářům.
Toto nakladatelství sídlící v Šenově poblíž Ostravy vzniklo roku 2007. V oblasti poezie a beletrie se Barbara zaměřuje především na vydávání nových perspektivních autorů. Tato specializace však vůbec nekoliduje s kvalitou vydávaných textů, spíše naopak. Literární díla, a zejména ta poetická, kladou vysoké nároky na své čtenáře a vrací do dnešního světa, ve kterém má poezie notně na kahánku, kouzlo hluboké myšlenky i krás českého jazyka.
Již delší dobu jsem v kontaktu s velice příjemnou, vzdělanou a inteligentní dámou, a to s Ludmilou Šelešovskou, zakladatelkou tohoto nakladatelství, a tak vám přináším náš společný rozhovor – o Barbaře, o poezii, ale také o zamyšlení se nad životem se všemi jeho úskalími.
1) Jak Vás vlastně napadlo založit vlastní nakladatelství?
Tento počin byl ovlivněn dvěma základními faktory. Za prvé to byla už od dětství láska ke knihám – se vším všudy, co k tomu patří. Definitivním rozhodnutím k dovedení této mé záliby do nějakého stupně realizace byla nepříznivá zdravotní diagnóza, kdy bylo jasno, jak bude nemoc dál pokračovat a o které své schopnosti budu postupně přicházet. Hledala jsem tedy něco, kde bych využila své vzdělání a mohla být užitečná, dělat nejen podle svého výběru, ale zejména podle svého vlastního pracovního tempa. Pak už jenom stačilo popřemýšlet nad názvem, udělat si nějakou základní rozvahu… a bylo hotovo.
2) Kde se vzala motivace tak žánrově se vyhranit oproti jiným nakladatelstvím?
Nemyslím, že by šlo o nějaké cílené vyhraňování, upřímně řečeno tohle mě ani nijak nenapadlo. Jsem člověk, který má rád prosté a přímé jednání, ráda pracuji systematicky a vždy se snažím, aby mé pracovní konání bylo smysluplné. A tak vznikla ediční řada Krokusy, která měla a má za cíl vydávat poezii současných nadějných básníků – kupodivu se ale na mne obrátili i autoři seniorského věku. Protože už se podařilo Krokusy zavést do určitého stupně rutiny, tj. najít vhodnou organizaci práce a spolupráci, přemýšlela jsem, co dalšího vytvořit. Miluji práci s dětmi – a tak vznikla edice Jeřabiny, určená dětem ve věku 2 – 12 let. První Jeřabinová knížka vyšla už vloni v prosinci.
3) Jak byste definovala typ literatury, na který se Vaše nakladatelství specializuje?
Tato otázka navazuje na mou předešlou odpověď. Začali jsme s edicí Krokusy, tedy s poezií, nyní s dětskou řadou Jeřabiny. Než se Jeřabiny dostanou do normálního záběhu, ještě to nějakou dobu potrvá. Prozatimní verše v Krokusech jsou určeny k zamyšlení, srovnávání, uvědomění si věcí, které by člověka jen tak lehce nenapadly. Literaturu pro děti se budeme snažit dělat tak, aby třeba kromě pohádek pro ty nejmenší čtenáře měla i nějakou jinou přidanou hodnotu, jak tomu bylo např. u loňského titulu. Pouštět se do nějaké velké beletrie zatím v plánu není, stejně tak literatura faktu. Lákavé jsou dětské jazykové učebnice, nějaké podklady i zkušenosti už máme, ale to se zatím všechno teprve uvidí.
4) Máte ohlasy od náročnějších čtenářů nebo se setkáváte i s těmi z „běžných řad“? Přece jen Vámi vydávaná literatura patří k té náročnější na vstřebání a pochopení.
Náročnější literatura – ano, máte vlastně pravdu, občas reagují i vysokoškolští pedagogové. Laciné podbízení apod. jsem ve svém životě nepraktikovala nikdy. Já moc dobře nerozlišuji mezi čtenářem běžným nebo náročným, to bych asi musela znát konkrétní lidi lépe, pochopit jejich životní styl apod. Z ohlasů čtenářů tohle nepoznám. Ale všimnu si, když si čtenář koupí jednu knihu a pak i další – to potěší.
5) Jak vlastně probíhá spolupráce mezi Vámi a Vaším manželem? Není to někdy náročné? Nebo si díky své shodné zálibě navzájem vyhovujete i v zaměstnání?
Manžel má technické vzdělání a technik se v něm nezapře. Rád si přečte dobrou knížku beletrie i poezie, v poslední době se zajímá především o literaturu faktu. Vzhledem k tomu, že já mám vzdělání humanitního směru, tak jsme se pracovně spíše míjeli. Ráda si vyslechnu jeho názor, jinak jeho pomoc spočívá spíš v ryze praktické činnosti – balení, převozy a odvozy knížek nebo obdobné práce. Společně jsme se 25 let věnovali práci s dětmi a na vzájemnou kooperaci jsme zvyklí.
6) Které knihy Vašich autorů byste nejvíce vyzdvihla?
Tak na tuto otázku je těžká odpověď. Kdyby mě autorova nabídka neoslovila, prostě bych ji nevydala. Nedokážu říct, jakou knížku bych vyzdvihla na piedestal.
7) Který Váš autor na Vás nejvíc zapůsobil?
Jednoznačně Pavel Bělíček (vydávající pod pseudonymem Martin Kobalt), a to nejen pro své verše, ale ten člověk má neskutečný přehled o literatuře a různých společenských jevech. Ne, že bych s ním vždy souhlasila, ale jeho názory rozhodně stojí za to, aby je člověk vyslechl – a dál si s nimi naložil podle svého.
8) Čemu se vlastně věnujete ve svém volném čase? Máte nějaké záliby, které nejsou ani trochu spjaté s literaturou?
Ono je to tak trochu naopak. Ve volném čase se věnuji nakladatelství, jinak mi spoustu času zabere rehabilitace, konzultace s lékaři, denní odpočinek. Miluji práci s květinami v zahradě, ale postupně přecházím jenom na trvalky, protože se zahradě už moc věnovat nemůžu. Velmi ráda jsem vařila, ale i vedení domácnosti museli z velké části přebrat manžel a mladší syn. Já se hlavně musím věnovat péči o své zdraví, abych se „udržela v provozu“ co nejdéle. Mám ráda hory, společně s manželem máme v nohách celou republiku, chodila jsem ráda po lese jenom tak a dýchala jeho vůni, čerpala jeho energii – leč kdeže loňské sněhy jsou…
9) Jak nahlížíte na možnosti mladých začínajících autorů poezie? Je ve Vašem nakladatelství nějaká možnost se na nějakém poli uplatnit?
Vtipně zformulovaná otázka, uplatnit se lze na mnoha polích, třeba i jako uklízečka nebo při zaúčtovávání dokladů – ale tohle jste určitě na mysli neměla. Ptáte-li se na možnost vydání nějaké sbírky, je věc vcelku jednoduchá – jsou-li verše dobré, není důvod je nevydat a vše je potom otázka dalšího domlouvání a termínů, nepožadujeme žádnou autorskou finanční spoluúčast. Máme spíš převis nabídek nad našimi možnostmi.
Možnosti mladých začínajících autorů jsem detailně nikdy nezkoumala, z doslechu i z rozhovorů s „našimi autory“ vím, že chtějí-li vydat knížku u nějakého nakladatele, je po nich většinou požadována různě vysoká finanční spoluúčast. Riziko neúspěchu je pak z větší části na autorovi, protože on je vlastně investorem. Dále vím o jevu, který já pracovně nazývám „samizdat“ – autor jednoduše vezme svou sbírku, donese ji do nejbližší tiskárny, kde ji nechá za co nejlevnější cenu vytisknout a pak nějaký počet kusů věnuje svým známým, něco dá na pulty ke komisnímu prodeji. A tím má vystaráno…
Nakonec – každý začátek v jakékoli profesi není obvykle nikterak jednoduchý, zejména chce-li člověk prorazit někam na vrchol. Proč by tomu u básníků mělo být jinak? V tom vcelku žádný velký problém nevidím. Co mi ale nesmírně vadí a s čím jsem se nikdy v životě nesmířila, je skutečnost, jestliže jeden využívá druhého, který je zatlačen do kouta a žádné rozumné východisko před sebou nemá. Tedy těžký začátek ano, parazitování nikoliv.
11) Jaký je Váš názor na současnou českou poezii?
Nejsem žádný literární kritik, abych se pouštěla do nějakých světoborných rozborů. Názor na poezii – jsou knížky velmi dobré, jsou knížky méně dobré. Tak to bylo i v minulosti a tento trend se ani v budoucnosti zřejmě příliš měnit nebude. A s tím koresponduje i známé rčení: „Nenarodil se člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“.
12) Preferujete poezii veršovanou nebo psanou ve volném stylu?
Mám ráda, když si básně udržují takový ten svůj vnitřní rytmus, svou vlastní melodii. Veršovaná poezie svědčí o umění pravého veršotepectví, schopnosti zacházet s jazykem jako prostředkem, umět si s ním pohrát a nalézat jeho všemožné varianty. Je to – a tímto se nechci nikoho dotknout, ba naopak – něco jako perfektně zvládnuté řemeslo. Poezie psaná ve volném stylu se většinou soustředí na sdělení myšlenky, což neznamená, že ji zavrhuji. I v ní lze najít onu melodii textu, a dobří autoři tam dokáží dostat všechno to, o čem jsem se zmiňovala výše. Velké riziko zejména u mladých autorů spočívá v tom, že lehce sklouznou k pouhé reprodukci myšlenky, jež jim v jejich věku připadá nová, objevná, neznámá a kouzelná, a tyto své pocity píší na papír v různých obměnách. Takže se vlastně opět dostávám k závěru, že nic není absolutní – četla jsem veršovanou poezii, nad níž mi vstávaly vlasy hrůzou, a volné verše, nad nimiž se mi tajil dech.
13) Jak vnímáte dnešní mladou generaci ve vztahu k literatuře, četbě?
Jsou lidé, kteří čtou rádi, a lidé, kteří čtou neradi – a tohle myslím platí pro všechny generace. Je otázkou, co čtenáři v literatuře hledají. Nejprve člověk hltá naprosto vše, pak si vybírá a od určitého věku se pomalu dostává k přesvědčení, že mu už třeba literatura v odpovědích na jeho niterné otázky nic moc nedá.
A mladá generace? Je odrazem svých rodičů, tohle východisko by mohl lépe rozebrat psycholog. Nemají-li rodiče vztah k jakémukoli druhu umění, a nemusí to být pouze literatura, pak ho přebírají i velmi mladí lidé. Při dalším vyzrávání mohou pochopitelně svůj názor postupně měnit a změnit. Jsou rodiny, kde se i přes zahlcení dnešní doby počítači, tablety, internetem, chytrými telefony apod. především hodně čte. Nechci hnát svou odpověď do krajnosti – ale „jablko nepadá daleko od stromu“. Nehledejme chybu vždy u mládeže, ale nahlédněme do zrcadla vychovatelů. Jestliže dnešní mladou generaci nikdo vztahu k literatuře nenaučil, nedivme se, že ho nemá. Upřímně blahopřeji a fandím všem rodičům a učitelům, kteří vedou děti a mládež jiným způsobem. V dalších úvahách bychom se asi dostali k filozofickým otázkám o smyslu života, o životních hodnotách, o cestách, jak jich dosáhnout – ale to se opět dostáváme na zcela jiné pole otázek a odpovědí.
14) Jaké jsou další plány Vašeho nakladatelství a na jaké knižní novinky se můžeme těšit?
Další plány? Určitě budeme pokračovat ve vydávání poezie v ediční řadě Krokusy, získává už i svou tradici, je propracovaná i co do výtvarné kompozice. Jsou to takové milé knížky menšího rozměru, které člověk občas vezme a usedne do nějakého pohodlného křesla, rozsvítí se lampička… a člověčí duch se přehoupne do více či méně jiného světa. Vloni jsme si začali pohrávat s literaturou pro děti, tato ediční řada nese název Jeřabiny. Vloni v prosinci vyšla první knížka této edice, další se připravují. Dostáváme i nabídky beletrie, ale zatím neplánujeme její vydávání. Jsme a chceme zůstat malým nakladatelstvím, zaměřeným na kvalitní knížky a pokud i edice Jeřabiny nebude mít svůj zaběhnutý řád, do ničeho nového se pouštět nebudeme.
Lze předpokládat, že za dva roky bude situace jiná a také moje odpověď na tuto otázku bude asi jiná. Všechno chce svůj čas…
15) Jaký literární žánr máte Vy sama v oblibě? A jací autoři napříč Českou republikou a následně celým světem si získali Vaše srdce?
Musím přiznat, že v poslední době se orientuji na „odbornou“ literaturu psanou v publicistickém stylu, v níž hledám náměty či přímo odpovědi na otázky, týkající se společnosti jako takové. Známá otázka „Kdo jsme, kde jsme a kam jdeme.“ K mým oblíbeným autorům v tomto zaměření patří např. František Koukolík, ale také Bible, zejména její Starý zákon.
Pokud si chci odpočinout, pak je to klasika typu Agathy Christie, komisaře Maigreta apod., ale také starodávný Kája Mařík. Mám jeho původní vydání, které mi věnovala tchyně, a když se někdy ocitnu na dně ve všech sférách mého žití, pak je krásné, dětské i dospělé mezilidské soužití a vztah k přírodě ve světě, kde neexistuje zlo, hojivým balzámem na duši.
Oblíbení autoři? V době, kdy jsem se v mladém věku seznamovala s literaturou, tak se tam promítla celá řada autorů – Remarque, Prévert, Verlaine, Seifert, Kafka, Šotola, Heine, Shakespeare, Kundera, Páral, Goethe, Schiller, Puškin, Lermontov, a takto bych mohla pokračovat do nekonečna.
16) A jaká kniha Vás zaujala v poslední době?
Zřejmě začínám být profesně deformovaná, hodně se zabývám různými nabídkami, které musím pročíst. Těžko říct, která kniha mě zaujala v poslední době – ale něco si určitě vzpomenu: např. Člověk zvíře politické od F. Koukolíka, knížky veršů, které vyšly v edici Krokusů… Hodně čtu rukopisy, které docházejí do nakladatelství, čili takové „předknížky“, sleduju, co se prodává na pultech našich knihkupectví.
17) Co byste vzkázala těm, kteří vůbec nečtou? (Když vezmeme v úvahu, že si náš rozhovor přečtou?)
Nerada se pouštím do kategorických odsudků či jednostranných pochval. Literatura je druh umění, a nabíledni je otázka „K čemu nám je umění, co nám dává?“. Těžko odsuzovat třeba lehkého dyslektika, že místo čtení dává přednost např. výtvarnému umění. Někteří lidé se realizují v umění hudebním. Asi bych množinu lidí, kteří nečtou, rozdělila na dvě skupiny – první skupina se zabývá uměním jiného druhu než je literatura, druhá skupina se nezajímá o umění vůbec, a tedy ani o literaturu. Dle mého názoru jsou „nečtenáři“ z druhé skupiny lidé, kteří v životě nic nehledají, jakési úvahy o životě je nezajímají, zábavu hledají úplně jinde než v literatuře apod. Literatura jim nechybí. Mně je takových lidí spíš líto (viz předchozí otázka č.13), logicky jsou jejich životní priority orientovány zcela jiným směrem a pokud jsou o své pravdě a životním cíli naprosto pevně přesvědčeni – co s tím? Asi nic. Někdo potřebuje mít život obohacený o pohled umělců, někdo si je jistý sám sebou. Není v silách okolí je nějak přesměrovat (i když výjimky se také dějí), je třeba se s nimi naučit žít. Nikdy není nic ani černé, ani bílé, a pravda bývá vždycky někde uprostřed.
Nepovažuji se za někoho, kdo by posílal fundované vzkazy ostatním, ze svých dosavadních zkušeností vím, že každý člověk má svou vlastní individuální identitu, kdo ví, jak k ní přišel, kdo ho ovlivňoval a kdo ho neovlivňoval, co mu chybělo a čeho měl nadbytek, to je zase otázka spíš pro psychologa. „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“
Fotografická příloha: archiv autorky článku; portál www.ostravskyjournal.eu a www.knihovnablansko.cz
