Severomoravské nakladatelství Barbara zaválo na český knižní trh dětskou knihu s názvem Jak si žijí zvířátka, jejíž autorkou je Jana Petráčková. Tato kniha je opravdovým pohlazením pro děti i pro dospělé. Je skromná a nenáročná, ale také roztomile a nenásilně poučná.
Každým jednotlivým příběhem provází čtenáře jedno zvířátko. To prožívá určitý příběh, jehož závěru vévodí šťastné rozuzlení s lehkým morálním ponaučením. Řadu příběhů vyplňují postavy lidí, kteří se díky zvířecí lásce sami učí milovat. Ale také chápat, poznávat a akceptovat. Tato veselá knížka je určena především dětem, ale i kdejaký „dospělák“ si v ní několik podstatných mouder zajisté také najde.
Jednotlivé příběhy jsou uvedeny leckdy vtipnou a rýmovanou formulkou, jejíž originalita se nedá zapřít. A tak do našich mnohdy neveselých, ustaraných a dospělých dnů vstupují se svým elánem a rozverností beránci, medvědi, koloušci, ježci, lištičky a další obyvatelé lesa i okolí lidských obydlí. Roztomilostí sobě vlastní škádlí naše životy a zanechávají v nich nesmazatelnou stopu. Učí nás toleranci a lásce, učí nás, jak být vnímaví vůči přírodě. A vlastně nás tak připravují na život mezi lidmi.
Žabičko kvak, kvak,
žabičko krásná,
skoč na mou dlaň
a buď u mě šťastná.
Hladím tě po břiše,
hladím tě jemně,
čekám, že štěstí se
vrátí zas ke mně.
Jak pár úvodních básniček naznačuje, jistá skupinka příběhů řeší vcelku přetěžkou otázku. Je to otázka svobody. Musí ji řešit už docela malé děti. Stačí, když někde venku zachrání nějaké to zvířátko, přinesou si ho domů, ale co pak? Pak by ho měly vrátit jeho vlastní rodině. Je těžké nebýt v takovou chvíli sobcem, který se chce zvířátkem všude možně chlubit. Je mnohem těžší předmětu své chlouby se vzdát a nechat si „jen“ krásný pocit darování svobody.
Kniha je vlastně plná docela obyčejným a jednoduchým způsobem vyprávěných příběhů, ale právě ta jejich jednoduchost zanechává tak jasný a čitelný morální dopad na čtenáře jakéhokoliv věku. Zajímavá je i tak trochu „pohádková anomálie“, vyprávění v této knize se totiž vůbec nebojí nechat osud zajít příliš daleko. A tak i tady některá zvířátka prostě umírají…
A tak v jednom z příběhů vystupuje ježčí maminka, která přišla o tatínka, ale získala nového v osobě jeho ježčího bratra, ve druhém zas liška, která se bála lidí, ale nakonec jim začala důvěřovat, v dalším zas docela malý pejsek, který naučil starého pána lásce a ohleduplnosti, v neposledním pak motýl, který dal vzniknout krásnému vztahu dvou mladých lidí… Celá tato dětská knížka je zkrátka mostem mezi zvířaty a lidmi, barevnou duhou mezi dvěma nepříliš rozdílnými světy. Je odpovědí na lidská trápení, na rozmary našeho světa. A je křišťálově čistou vodou, kterou zlo nikdy nezkalí. Protože na to je mezi zvířaty a lidmi lásky ještě dost. Alespoň v dětských knížkách…
Marek najednou zvolal: „Podívejte, tamhle vepředu vidím tři a jsou nádherní!“ Opravdu tam byly tři babočky paví oka. Létali kolem sebe jako by tančili. „Tak krásné barvy jsem ještě na motýlech neviděla,“ řekla Julinka. Marek už měl v ruce síťku a pomalu se přibližoval. Už už měl nádherného motýla v síťce, ještě jednou mu vyklouzl, ale pak se mu to povedlo. Julinka se naň zadívala a Marek v jejích očích byl jako pravý hrdina. Poprvé pocítila sílu toho vzácného citu, kterému se říká zamilovanost. Poprvé byla jako holčička okouzlena. A to ne krásou motýla, ale Markem, pohyby jeho rukou, ve kterých něžně držel motýla tak, aby jeho křídla nebyla porušena. Tatínek porozuměl tomu pohledu. Kdysi jej spatřil v očích své dívky, Julinčiny maminky. A jak skončilo toto dobrodružství? Jestli si myslíte, že ta motýlí křídla visela v tatínkově pokoji, pak se mýlíte. Motýl tam poletuje dál a snad i jeho následníci. Něco krásného se však zrodilo. Byl to Julinčin cit k Markovi. Poprvé si uvědomila, jak je citlivý, hodný a přitažlivý. A to jenom díky motýlím křídlům. Šťastná to křídla.
(PETRÁČKOVÁ, Jana. Jak si žijí zvířátka… Šenov u Ostravy: Barbara, 2014, s. 79)
