Nepije sám, nerad se nechává unášet bezbarvým davem, ale nerad se vzdává touhy po vítězství. Ve své sbírce básní s názvem Nepiju sám přibližuje čtenáři svou duši zmítanou mezi dvěma protipóly. Nemá rád davy, přesto je ale ochoten spadnout do nich, když v dálce září zlato. Chce být oslavován za překonání svých nejzazších mezí, chce se jinou cestou než ostatní dostat na výsluní – a obhájit si to, po svém.
„Budu klidně běhat se stádem, ale bez uzdy a bez sedla.“
Je pro něj typický název první básně Mimochodník. A teorii davového šílenství uplatňuje i v několika dalších básních. V básni Kasandra představuje dav jako zmatený systém bez jednotného myšlení, který hledá, koho by odsoudil za své příkoří. Nevinnou nositelku pravdy nechá ve své básni lynčovat stejně jako je dnes denodenně pravda lynčována lží.
Ta pomatená varovala lidi,
že jasně vidí Tróju padlou v plen.
Jenže kdo ví, i kdo jen prostě vidí,
ten odjakživa bejvá upálen.
Na stejné téma navazuje Vysockij svou známou básní Pravda a lež, která vypráví o tom, že jak se lež převlékne za pravdu, nikdo kromě pravdy ji už nepozná.
Poezie Vladimira Vysockého je bojovná, vzdorná, něžně lyrická i ironicky hravá. Je pestrou paletou silného muže, který jednotlivé verše tepe do kůry stromů, které tu budou stát navěky.
Zas vagony se ženou
tou zemí roztouženou,
zas přes výhybky kola rachotěj
a do okýnka zblízka
mi zamávala břízka,
tak jako když mi říká: „Tak se měj.“
Styl Vladimira Vysockého je rovněž kvalitní učebnicí pro řadu nezkušených básníků. Je pestrou pokladnicí slovní zásoby a neotřelých, ne vždy zcela pravých a jednoznačných rýmů. Dýchá bojovností, ale prahne po svobodě, rýmy neúpí v pevně sešněrovaných korzetech. Jsou trpělivým vyčkáváním na pointu, jsou odrazem zralé mužné duše. Pulzují neobyčejným temperamentem, dávkou sentimentu, ale i lásky k docela obyčejným věcem.
Teď z prořídlý roty, jak může, se sám každej vrací
a všechno, co bylo, po výbuchu má si vzít zem.
Já jen bych rád věřil, že za naši zlou, hrubou práci
smí někdo z vás klidně se dívat, jak vchází zas den.
(VYSOCKIJ, Vladimir. Nepiju sám. Praha: Dokořán, 2006, s. 83)
