Stalin vraždí, ale láska a paměť zůstává živá
Jak se mění život pobaltských národů, když stalinská krutovláda překresluje mapu? A dají se z ní vymazat i životy všech odsouzenců na smrt z Litvy, Lotyšska a Estonska? Silný příběh litevské rodiny přináší nakladatelství Albatros v knize spisovatelky Ruty Sepetysové s názvem V šedých tónech.
Smutné řádky této knihy se začínají rozebíhat v roce 1939. Tehdy Sovětský svaz pod vedením Stalina obsadil pobaltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Poté vzešly z Kremlu seznamy se jmény údajných odpůrců sovětské moci. Začal šílený hon na bezbrannou kořist – zejména inteligenci. První násilné deportace započaly 14. června 1941 a do vagónů určených původně pro dobytek byli nahnáni především: lékaři, právníci, učitelé, vojáci, spisovatelé, podnikatelé, muzikanti, výtvarníci, a dokonce i knihovníci. Ti všichni byli považováni za nepřátele režimu a neměli šanci se jakkoli z cesty svého osudu vymanit – pokud nechtěli skončit jako spolupracovníci nepřátelské strany (udavači) nebo mrtví. Nebo oboje.
Jistě, že jsme v bezpečí. Chrání nás náruč pekla.
Pokud se někomu s něčí pomocí podařilo zavčas emigrovat, ještě netušil, že svým pomocníkům (a celé jejich rodině) zpečetil rozsudek smrti. Nebo se jim přinejmenším postaral o několik let úmorné práce a boje o život v pracovních táborech na Sibiři.
Autorka knihy Ruta Sepetysová velice čtivě líčí krutý zápas o život těch, kteří se ocitli na seznamu. Během svého vyprávění míří spolu s nimi na cestu do neznáma a popisuje, jak jí slábnou a stárnou před očima. A vedle této devastující fyzické proměny klade do kontrastu neustále sílící duši a víru těchto vyhnanců. Jejich soudržnost, smysl pro tradici, společnou lásku k domovu a odhodlání přežít. Rute ve své knize poukazuje na smutný fakt, a to ten, že člověk se ve své urputné snaze přežít stává zvířetem. Špinavým, zoufalým a nedbajícím na výsměch a ponížení. Přežít, to je to hlavní.
Jak mám ujít pět kilometrů obtěžkaná mrtvou sovou, aniž by si mě strážní všimli? „Janino, zpomal. Nemůžu jít rychle, je moc velká.“ Zahnutý zobák mě píchal do hrudi a to mrtvé tělo bylo odporné, ale měla jsem hrozný hlad.
Ostatní se na mě dívali.
„Naše matky jsou nemocné. Potřebují jídlo. Pomůžete nám?“ vysvětlovala jim Janina.
Lidé, které jsem neznala, kolem mě utvořili kruh, takže na mě nebylo vidět. Bezpečně a nepozorovaně mě doprovodili do jurty. Nic za to nechtěli, byli rádi, že někomu pomohli, že se jim něco podařilo, i když z toho nic neměli. Snažili jsme se ze dna oceánu dosáhnout na nebe. Došlo mi, že když se navzájem podržíme, třeba se k němu dostaneme blíž.
Celá kniha je bolestným výkřikem lidské duše, která se rozhodla, že nezhasne. A že nepomlčí o příkoří, které se jí postavilo do dosud tak růžové cesty životem. Je mozaikou maleb, které tryskají ze srdce jak vodopád zoufalství. Ale víra, ta se nevzdává. A navíc je posilována podobně smýšlejícím a fyzicky i psychicky strhaným okolím. Kolik mrtvých zůstalo po cestě na Sibiř, jejichž duše vyhasla vysílením, hladem… Kolik zbytečně zabitých přišlo o život za svůj vzdor či pomanutí mysli – a nebo jen tak – pro legraci velitelům NKVD. Bylo přece na obtíž zdržovat se s matkou, která se zbláznila ze smrti svého novorozeněte, které nemělo co pít, když sama matka trpěla žízní. Bylo na obtíž mrhat jídlem, léky, dřívím na zátop. Je třeba pracovat za nepatrný příděl chleba skrytý do dlaně. Kdo nepracuje, ať nejí. Kdo nejí, umírá. Tam za polárním kruhem se jen těžko chápe pohodlný život NKVD v kontrastu s živořením nevinně odsouzených. Vedle sebe žijí zkažené duše a duše krásné a posílené, byť skryté v zimou třesoucím se tělu.
Žlutá holčička byla mrtvá. Od koutků úst na bradu se jí táhly potůčky zaschlé krve. Další den vyložili strážníci její ztuhlé tělo z vlaku. Její matka s pláčem vyskočila za ní. Ozval se výstřel a pak něco žuchlo. Truchlící matka byla přítěž.
Ruta Sepetysová ukazuje lítý boj skupiny Litevců bojujících v krutém sibiřském mrazu o přežití. Musejí se dělit o už tak malé příděly chleba, musejí krást ze zásob NKVD, a pokud někdo onemocní, snaží se ze všech sil nenechat ho odejít na druhý břeh. Především pokud jsou v sázce jeho osamocené děti. Přitom je třeba mít neustále na mysli nevypočitatelnost tyranů a hlavně – nedávat najevo svůj vzdor. Litevci jsou jen podmaněnou zvěří se zraněnou duší, které zbídačené tělo pomalu odkrývá, přesto je jejich víra tak silná, že činí celou knihu naprosto nezapomenutelnou. A to také její autorka chtěla, aby se na historii, se kterou je rovněž ona sama velice úzce spjata, nikdy nezapomnělo. Ačkoliv v té době a po úspěšném návratu do vlasti těch, co přežili, byly všechny vraždy tajemstvím. Kdo chtěl žít, nesměl mluvit. Proto dnes buďme za tak krásnou a příběhem velice silnou knihu vděčni.
Je psána opravdu mistrným způsobem a možná se (nejen) v jejím samotném závěru zkrátka neubráníte pláči. A i přesto, že titul nese slova V šedých tónech, probleskuje stránkami knihy i slunce. Září a pableskuje z opravdové a čisté lásky mladého páru, kterého neblahý osud svedl dohromady. Dává celému příběhu jiskru nejkrásnějších emocí a nám všem jakýsi drahokam na cestě vyhaslých životů.
V hlubinách zimy jsem konečně zjistil, že uvnitř mě tkví nezlomné léto.
Z mého hnijícího těla vyrostou květy a já jsem v nich a v tom je věčnost.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(SEPETYSOVÁ, Ruta. V šedých tónech. Praha: Albatros, 2013, s. 287)
