Jaký je norský detektiv Harry Hole na pracovní návštěvě Thajska? Unavený, nepříliš bystrý a příliš střízlivý. A dosti zatížený minulostí… Humor a nadsázka mu ale nechybí. A nakonec se jeho myšlenkové pochody přece jen roztočí na plné obrátky.
Pokud jste četli Nesbøva Sněhuláka a očekáváte podobnou detektivní vášeň zaběhnutou už od první stránky, Jo Nesbø vás tentokrát možná trochu zklame, v průběhu děje ale vše postrádané vynahradí. Těžko říct, jestli je tato kniha slabším článkem Nesbøva díla či pouhým životním lehce mdlým obdobím detektiva Harry Hollea. Ten je totiž povolán do Thajska, aby vedl vyšetřování vraždy, která se nesmí dostat do hledáčku médií. Harry se ocitá v naprosto cizím prostředí. Je vysoký, neopálený, blond a modrooký, nejen svým vzhledem tedy působí značně nemístně. Nese si s sebou smutnou vzpomínku na minulost, na ztrátu milované ženy, které nedokázal zabránit. Její rusé vlasy jakoby se v mírném vánku proplétaly celou knihou na znamení neotřesitelného mementa mori. A vedle ní se stejně ponurně vznáší smutek jeho (nejen) na duši zraněné sestry Ses. Možná nepříliš vhodný okamžik, aby Harry začal střízlivět… Nová země, nový začátek. Může se ale zdát, že s alkoholem v krvi byl Harry poněkud aktivnější a bystřejší. Ač se to zdá jako paradox, tento doping mu dělal dobře a teď mu chybí. I přesto ale kniha tradičně srší břitkým humorem a čtivě se v ní střídají pasáže z různého prostředí a s různými aktéry.
Liz mávnutím přivolala číšníka, který jim nalil z mísy kouřící polévku z kokosového mléka.
„Pozor na ty drobné bílé kousky. A na ty drobné červené, ty pěkně pálí,“ ukázala Harrymu lžící. „Vlastně ty zelené taky.“
Harry zíral skepticky na různé substance plovoucí v jeho misce.
„Je v tom něco, co bych mohl jíst já?“
„Zázvorový kořen je v pohodě.“
„Možná vám připadá, že všechny thajské obličeje vypadají stejně, ne?“
Harry se chystal odpovědět a vtom zahlédl na Nhoových rtech náznak ironického úsměvu.
„Přesně tak. Pokoušíte se mi tím sdělit, že my běloši připadáme zase stejní vám?“
„Kdepak. Dokážeme poznat rozdíl mezi Arnoldem Schwarzeneggerem a Pamelou Andersonovou.“
„Mohla byste mi dát telefonní číslo na řidiče?“
Zavrtěla hlavou a popotáhla. „Nemá telefon.“
„Aha. A bydlí někde?“
„Z technického poslali výsledky testů té střenky nože norským kolegům, aby se vidělo, co oni z toho vyvodí. Ti zjistili, že tuk pochází ze soba – a sobího tuku máme tady v Thajsku pomálu. Někdo z technického navrhl, abychom zatkli Santa Clause.“
„Klidně se můžete oženit s mojí sestrou. Nevadilo by, kdyby se vám nelíbila, pracuje tolik, že byste ji stejně moc nevídal.“
Harry zde navíc nejde vyřešení případu naproti sám, má řadu pomocníků, dokonce se jeho sledování prolne s prací jiného detektiva. Ani v této knize nechybí originální a šokující popisy krvavých scén. Jsou jako vždy pozoruhodné svou zvráceností vraha a jsou mistrně vylíčeny jakoby na snové, zastřené rovině. Možná se zdá, že je v knize málo lásky, což vyvažují myšlenky na cit nadále chovaný k nezapomenutelné krásné ženě. Ale dost o mrtvých – je zde také jedna velice mladá a oslnivá dívka, která se v plejádě světel nočního Bangkoku může zdát starší a moudřejší. To vše se ale rázem smyje thajskou přeháňkou mango…
Jak už bývá tradicí, na stránkách této knihy se můžete přiučit také něco o detektivním pátrání, o všímání si podstatných detailů a také o tom, jak tyto detaily spolehlivě slepit v mozaiku, která svůj pravý tvar získá až na samém konci knihy. A ten zcela nejzazší je poetický a něžný, je odrazem vodní hladiny a toho, co by mohlo být, kdyby čas neběžel tak rychle…
Harry nasál kouř hluboko do plic, zadržel ho tam tak dlouho, dokud neměl dojem, že se mu plíce rozskočí, a potom se konečně objevila. Stála v posuvných dveřích, slunce jí ozařovalo jednu polovinu obličeje. Dva kroky, vzápětí se vznesla do vzduchu, černá a mírně schýlená od chodidel po špičky prstů v jemně vykroužené linii, nekonečně pomalu prořízla s něžným polibkem vodní hladinu a pronikala hlouběji a hlouběji, až se za ní voda zavřela. Slabě to zabublalo a o hranu bazénu se roztříštila vlna. Nato se rozhostilo ticho a zelená voda opět odrážela nebe, jako by dívka nikdy neexistovala. Naposledy vdechl, položil se na bambusovou rohož a zavřel oči. Pak uslyšel měkké pleskání temp.
(NESBØ, Jo. Švábi. Zlín: Kniha Zlín, 2013, s. 392)
