Nakladatelství Atlantis dodalo na knižní trh knihu Milana Kundery s názvem Zahradou těch, které mám rád. Navzdory pouhé stovce stránek se jedná o knihu vysoce přínosnou ve svých myšlenkách a hlubokých zastaveních.
Milan Kundera se ve své knize věnuje řadě zajímavých témat. Rozebírá silnou úlohu zlatých a černých listin, podle kterých se utvářel čtenářský deník mnohých Francouzů. Libuje si v Apollinairově oceňování či dehonestaci jednotlivých básníků. Má rád humor oproštěný od politiky a touto zálibou oplývá celá kniha (příznačně proto nazvaná) Zahradou těch, které mám rád. Naproti tomu Kundera lituje nedoceněné spisovatele, jejichž literární humor ustrnul na tváři momentální historické epochy.
Autor se svou literární cestou mezi ostatní romanopisce rovněž táže, zda jeden a týž spisovatel není pro každého čtenáře někým jiným. Naráží tak na situaci, kdy si každý čtenář přečte od stejného autora jiné knihy, a podle toho pak svou zkušenost hodnotí. Jak těžké je definovat kvalitu spisovatele oproti kvalitě malíře! Zasvěcenému znalci malířského umění postačí na rozeznání génia chvíle strávená v galerii, kolik knih je ale zapotřebí přečíst, aby bylo možné hodnotit umění jednoho spisovatele? A vůbec… „Co když po nás zůstane jen právě to, co nemá žádný význam?“
Jak již bylo zmíněno, Milan Kundera se ve své knize pere především za hodnotu „nevážného humoru“, který, pokud zůstane čtenáři a kritiky nepochopen, může spisovateli ublížit a vymanit jej z kruhu zlaté listiny. Tento typ humoru a lehkosti spojuje především s osobou Rabelaise. Ten byl za svůj specifický styl psaní odsouzen francouzskými surrealisty, a naproti tomu přitahován podobnými spisovateli, kteří si rovněž vysloužili „křivdu za radost“. Jedním z nich je i Salman Rushdie. Tzv. agelastům (dosl. „těm, co se neumějí smát“, a nemají rádi nevážné) pak nezbývá než brojit proti humorně laděné próze, která však nad jejich připomínky zůstane s ironickým úsměvem povznesena.
Další zajímavou myšlenkou je fakt, že zatímco moderní román se vydal cestou protestu, tedy tzv. anti-románu, moderní poezie se vydala cestou, která naopak vede zpět k podstatě své předchůdkyně. Kundera se tedy dožaduje návratu k původní plné formě románu, nikoliv k jeho popření v podobě vypuštění hlavních a stěžejních prvků. Místo anti-románu tedy vyzdvihuje arci-román, tedy jakousi prapůvodní formu románu, která ještě nepoztrácela všechna svá (nejen technická) kouzla.
Milan Kundera se na dalších stránkách své knihy věnuje problematice azylu a jakéhosi nahlížení na něj prostřednictvím nezasvěceného okolí. Jakoby psal o tom, že spisovatel je jaksi vnitřně povinován zachovávat v tomto případě „české dědictví doby“ navzdory vládnoucí tyranii a absenci demokracie. Jakoby pro něj český spisovatel ztrácel pejorativní nálepku emigranta, a to z důvodu literárního boje za svobodu své země mimo ni. Ve vzpomínkách se v této souvislosti věnuje Věře Linhartové, jedné z nejznámějších československých spisovatelek 60. let.
„Spisovatel je především svobodný člověk a povinnost chránit svou nezávislost vůči všem nátlakům je pro něho to hlavní. A nemluvím jen o nesmyslných nátlacích, které se snaží prosadit nepřátelská moc, ale i o nátlacích, které je obtížné nevyslechnout, protože jsou vyvolány nejlepšími úmysly a dovolávají se citu povinnosti vůči rodné zemi.“
Podobně pak literatura nových zemí chrání své přistěhované umělce. Milan Kundera tuto skutečnost přibližuje na případě svého oblíbeného (ale nepříliš známého) polsko-litevského autora, Oscara Milosze. Toho André Gide, autor antologie francouzské poezie, s jasným úmyslem „blahodárné národní izolace“ nezařadil do výčtu významných básníků.
A co by to pak bylo za knihu o emigraci, kdyby zde chyběli manželé Škvorečtí. Na stránkách románu Zbabělci se zde opět prolíná již zmíněná apolitičnost s nevážným humorem.
„Humor Škvoreckého (stejně jako humor Haška a Hrabala) je humor těch, kteří nemají moc, nebojují o moc a považují Dějiny za starou čarodějnici, jejíž morální proklamace probouzejí jejich smích. A považuji za příznačné, že je to právě tenhle duch nevážného, antimoralistního, antiideologického, v němž na prahu šedesátých let až do ruského vpádu žila česká kultura své velké období (ostatně možná poslední, které je možno nazvat velkým).“
A proto také Kundera vyzdvihuje humor nad politiku. A rovněž pak přátelství. Protože „není nic hloupějšího než obětovat přátelství politice“. A nastiňuje tak otázku, zda se vůbec přítelem může nazývat člověk, který se díky jednomu (většinou přechodnému) názoru na politiku vzdá doposud pevného vztahu s druhým člověkem, kterého nazýval přítelem. V tomto případě pak uvádí vzácně velkorysý pohled André Bretona na osobnost Nezvalovu.
Na posledních stránkách knihy Zahradou těch, které mám rád se Milan Kundera obrací k pozoruhodné postavě Curzia Malaparta. Vyzdvihuje jeho styl psaní nelpící (stejně jako např. styl Franze Kafky) na podrobném líčení psychologie postav, ale naopak těžící z opakující se melodie motivů plných symbolů. Své vyprávění o originalitě Malapartových děl uzavírá podobně jako u autora syrovou myšlenkou „dějin mrtvých“. Píše, že to právě mrtví píší naše dějiny.
„A mrtví. V letech míru zasahují do našich klidných životů jen skromně. V době, o níž mluví Kůže, nejsou skromní; mobilizovali se; jsou všude; pohřební ústavy nemají vozidla, která by je odvážela, mrtví zůstávají v bytech, na postelích, rozkládají se, páchnou, jsou čím dál přítomnější; obsazují konverzace, paměť, spánek: „Mrtví, nenáviděl jsem je. Byli jedinými skutečnými cizinci ve společné zemi živých…“
Okamžik končící války osvětluje pravdu stejně banální jako základní, stejně věčnou jako zapomenutou: tváří v tvář živým, mrtví mají zdrcující početní převahu, nejenom mrtví konce války, ale všichni mrtví všech dob, mrtví minulosti, mrtví budoucnosti; jisti svou převahou, smějí se tomuto ostrůvku času, na němž žijeme, tomu maličkému času nové Evropy, dávajíce nám pochopit veškeru její bezvýznamnost…“
(KUNDERA, Milan. Zahradou těch, které mám rád. Brno: Atlantis, 2014, s. 108)
