Kniha lékaře Jaromíra Skopalíka je krásným a velkorysým dialogem dvou na první pohled zcela rozličných krajin, tehdejšího Československa a Tuniské republiky. Chirurgovy africké memoáry, jak už sám název napovídá, vypráví o událostech na sále, ale také o těch ostatních prožitých v doposud neznámé zemi.
Chirurg Jaromír Skopalík přijíždí do Tuniska, konkrétně do města Le Keffu, aby si vyzkoušel své nabyté schopnosti bez výdobytků moderního lékařského světa, aby si přivykl na ráz tuniské chirurgie, která se tak často dostává do střetu s byrokracií a logicky i odlišnými zdejšími kulturními zvyky. Musel si proklestit cestu k uznání vlastní autority, musel obhájit svá (pro tamější méně či více zdatné lékaře) kolikrát tak nepochopitelná stanoviska výkonu práce chirurga. V řadě případů se však ocital spíše předurčen k adaptaci na zdejší podmínky, které si vyžadovaly vysokou míru improvizace a nedobrovolného sebezapření.
Na cestě složitou tuniskou strukturou však nebyl sám, pomáhaly mu rady a vlídný přístup evropských lékařů, se kterými si brzy otevřeností sobě vlastní vytvořil novou a přechodnou rodinu. Snáze se pak snášely všechny pracovně-byrokratické nespravedlnosti a také smutek po rodině, zanechané v dalekých Čechách. Autor knihy a chirurg v jedné osobě nás, čtenáře, střídavě provádí událostmi z praxe na chirurgickém sálu, seznamuje nás se zdravotními obtížemi typickými pro lokalitu Le Keffu, podle kterých je pak možné vytvořit si obecný obrázek o všemožných případech mezi širší arabskou komunitou. V jeho vyprávění se do popředí dostávají především zdravotní komplikace nastupující po dnech postního a přece nestřídmého měsíce ramadánu, také častá onemocnění následky absence jakékoliv hygieny a objevují se zde i zranění způsobená vzájemnými potyčkami, někdy končící i smrtí, po které nenásleduje smutek, ale šokující hysterie přítomných pozůstalých.
Protivný ramadán byl v polovině, oddělení bylo plné pacientů obojího pohlaví s gastrickými krizemi z nočního přejídání, s perforacemi žaludečních a dvanácterníkových vředů, žlučníkových kolik a dokonce se na interně léčili s těžkými dehydratacemi. Pak, když se nasytili, byli plní energie, rvali se, dokonce i ženské mezi sebou. Občas dostaly i ženy nakládačku, že nebyly povolné, a do dvou hodin druhého dne byl všude hluk, doprava byla jako ve dne, obchod a hospody otevřené. Druhý den měli pracovat! Kdo jen to všechno vymyslil? (s. 137)
Autor na stránkách své knihy popisuje i zpočátku bezvýchodné situace, ze kterých se musel vymanit svou vlastní přičinlivostí a vynalézavostí. Bez těchto svých vlastností by totiž v Le Keffu jen těžko zachránil tolik životů. Mnoho z takových pacientů už se na něj před jeho zákrokem dívalo jakoby z druhého břehu… O to radostnější pak byla chvíle, kdy se takový „zbloudilec“ vrátil zpět na svou životní cestu.
Byl tu další devítiletý kluk, opět střet s autem, ale tentokrát v hlubokém bezvědomí a s poraněním hlavy a podle neurologického vyšetření, které si zde musím udělat sám, došlo k nitrolebnímu krvácení s rozvojem útlaku mozku. Dále se začal rozvíjet scénář neuvěřitelného chirurgického hororu. Nález mě nutil k okamžité trepanaci a odsátí krve z lebky. Neexistovala naprosto žádná jiná možnost, jakýkoliv transport na neurochirurgii by se nemohl uskutečnit ani u nás. Na můj dotaz, zda mají instrumentárium na trepanaci, vrtačku, trepány a podobně, jsem dostal kladnou odpověď. Sám jsem si musel oholit hlavičku, protože to tu snad nikdo nikdy nedělal, připravit stůl pro neurochirurgickou operaci tak, abych mohl hlavu operovat a anestesiolog měl přístup k zavedenému zajištění dýchacích cest a řízenému dýchání. To tu ještě nikdo neoperoval, bylo to vidět z jejich bezradnosti. Konečně jsem se umyl, oblékl a zarouškoval pacienta. Obrátil jsem se k instrumentáři a jeho stolku s rozloženými nástroji a nevěřil jsem svým očím. Na stolku ležela vrtačka československé výroby NAREX, průmyslová, nikoliv vysokoobrátková neurochirurgická, nebyly zde trepanační vrtáky s mělkým záběrem ani kuželové, ba ani krátké, vzal bych za vděk i ručním trepanem, se kterým jsem dělával doma raději. Ten tu také nebyl, jen dvacet centimetrů dlouhé vrtáky na zakládání zevních fixací u zlomenin dlouhých kostí. Nebylo cesty zpět, bez pokusu o výkon by dítě určitě zemřelo a poprvé mi zde začal do operačního pole nakukovat přes rameno prokurátor, tentokrát arabský. Začal jsem výkon v měkkých tkáních hlavy nad zlomeninou spánkové kosti s tím, že navrtám do kruhu několik otvorů v rozsahu průměru návrtu trepanu, který jsem neměl, a musel jsem ho nahradit improvizovanou technikou. Přitom jsem mohl provrtat dětskou kost jen v její tloušťce méně než půl centimetru. Když jsem založil do vrtačky dlouhý vrták a zkusmo ji spustil, jeho špička opisovala kruh, který byl neovladatelný a nebezpečný. Napadlo mne jediné řešení, jak tu opisující špičku vrtáku stabilizovat a bezpečně kontrolovat hloubku vrtu. Vyžádal jsem si urologickou kovovou cévku k cévkování o průměru vrtáku. Pilkou na kost jsem ji zkrátil v dolní lehce zahnuté části na takovou délku, že do tohoto improvizovaného vodiče zavedený vrták vyčníval jen na půl centimetru. Bylo vyhráno, bezpečně jsem navrtal kruh a mezi vrty vyštípal kleštěmi na kost žádaný přístup k tvrdé pleně mozkové a mozku pod ní. Dále to již byla rutina, výron krve pod poraněnými plenami mozku byl rozsáhlý a po jeho vypuštění a dalším ošetření jsem mohl operaci ukončit. K dítěti jsem na jednotce intenzivní péče posadil sestru, která mne po dvou hodinách budila ke kontrole stavu chlapečka, který se postupně probíral z bezvědomí při intenzivní léčbě otoku mozku. Neměl žádné další následky úrazu a za tři týdny jsem ho pustil domů. (s. 67)
Takže jak jste si právě mohli přečíst, i takováto nechtěná dobrodružství se odehrávala na sále doktora Skopalíka. A pokud v jejich průběhu máme ocenit jeho nabytou praxi a dosažené vzdělání, musíme ruku v ruce s nimi náležitě ocenit i jeho vysoce rozvinutý smysl pro zodpovědnost, vynalézavost i obyčejně lidský a srdečný přístup k pacientovi. Právě ten se totiž během jeho pracovní části pobytu v Le Keffu narozdíl od arabských lékařů projevuje daleko silněji a nehledě na jakékoliv sociální rozdíly či rozporuplnou tradicí zarytá pravidla.
Vedle podobných popisů pracovního dne z pera výlučného lékaře, které jsou ovšem popularizovány a odlehčeny mnohdy ironickými poznámkami, najdeme v autorově textu i stránky psané cestovatelem, toužícím po nabíjení energie z krás dávné historie i krás kolem tepající přírody. Tyto stránky jsou pak osvěžujícím výletem do okolí Le Keffu, ve kterém zůstávají na čas odloženy všechny pracovní starosti i smutky po rodině. Jsou totiž výletem do neustále překvapující krajiny, která je tak brilantně poeticky vylíčená, že až nutí k zasnění a přivonění si k jejím exotickým tajemstvím…
Měli jsme sice ještě každý den počasí pro jinou roční dobu, ale nemohu, než se ve vzpomínce potěšit radostí z příchodu jara, které jsem zde zažíval poprvé. Pole byla již tmavě zelená, opustila mladistvou světle zelenou, sebevědomě zabírala prostor až k obzoru, někde šplhala do kopce a pak se přes jeho hřbet přehoupla na druhou stranu. Všude bylo plno květin, palmy kvetly zlatými hrozny, jehličnany formovaly nové šišky a voněly a voněly. Na přehradním jezeře se na hladině honily tři kačenky, nějaký dravec nad ním kroužil a z kopce za námi se ozývala kukačka. Nikde nebyla ani noha, jen naše nohy a uši vděčné za to, že bylo slyšet pouze přírodu a ne ten věčný arabský mumraj a křik. Vzpomínal jsem na svou ženu, která je šikovná zahradnice a milovnice květin, jak by se radovala z té bohaté nabídky a obdivovala na skalách šedé, černé, tmavě i světle zelené mechy, lišejníky bíle stříknuté na skálu jako vápno nepořádným řemeslníkem. (s. 137)
Ačkoliv je od samého začátku celé africké vyprávění projevem vysoce inteligentního, vzdělaného a značně vnímavého a citlivého muže, není tato kniha jen pouhopouhým cestopisem na sále a mimo něj. Není cyklickým a ryze faktickým souborem stroze líčených událostí, autor v sobě totiž nezapře osobitý smysl pro humor, který mu ulehčuje mnohé prožité kulturní střety. Nezapře v sobě ani obdivuhodný talent pro poetiku, pro kouzelný popis přírody, který není popisem, ale její živelnou promluvou. Jako by právě příroda mohla spojit dva vzdálené domovy, a připomenout tak člověku, že v tom novém, nově objevovaném světě, není sám.
Pochodovali jsme celkem tři hodiny pěknou přírodou, zase tam bylo pole kopretin, o kterém jsem již psal, na rozloučenou také vylezly tři želvy, které jsme potkali na cestě. Člověk si musí všude najít místa, která má rád a kam se opakovaně vrací. Bez toho by se nikde nedalo dlouho žít. (s. 231)
Autor popisuje různá s historií spjatá místa, která ve svém volném čase navštívil a se kterými pak seznámil i část své rodiny, která za ním na čas do Le Keffu přijela. Popisuje významné památky (nikoliv populárně, ale fundovaně), píše o koupání v moři, sportu a také slavení různých křesťanských svátků, jejichž oslavy v kruhu nových evropských přátel jej ve vzpomínce a sounáležitosti přibližují své rodině v Československu. Je pozoruhodné až roztomilé s jakou snahou vylepšuje své obydlí k obrazu obydlí v Čechách, jak si dává záležet na snad co největší autentičnosti v cizině prožitých Velikonoc, Vánoc, Silvestra i narozenin… Je vděčný za jakoukoliv maličkost – květinu nebo jakýkoliv „český“ dárek od přítele – která mu ve svém obydlí navodí zas o něco silnější atmosféru tak vzdáleného domova. Právě tam se totiž dočasně nachází místo jeho odpočinku od namáhavé práce v nemocnici, od snad nekonečného obíhání úřadů připomínajícího Kafkův Proces a také od arabského světa, který mu je někdy souputníkem, někdy přítelem, ale nikdy mu nemůže být domovem.
Jak jsem už napsal, nechal jsem si u místního řezníka nakrájet pražskou šunku. Zdánlivě banální záležitost u nás, drama v arabském a islámském prostředí! Pan řezník mě dobře znal, byl v kamenném a čistém obchodě s moderní výbavou. Po mé žádosti profesionálně otevřel konzervu s šunkou, založil její blok do stroje a spustil krájení. Když už byl na konci krájení a odklízel ze stolu prázdný plechový obal konzervy, všiml si, že je na obrázku obalové etikety vyobrazeno pěkné růžové české prasátko a vzápětí se strašně vylekal. Hned dal od všeho ruce pryč, ničeho se již nedotkl a vyděšeně sledoval dveře do obchodu, zda někdo nepřichází. (s. 190)
Psali jsme s Pavlem společně dlouho do noci francouzsky jednak naši historii ve faktech, jednak koncept dopisu ředitelům a na ministerstvo zdravotnictví. Pro mne zbyl ještě úkol zajít na městský úřad a nechat si udělat ověřenou kopii toho dluhopisu. Tam to nepochopili, že jde o ověření kopie jako přílohy k žalobě, chtěli, aby ten zloděj přišel osobně k tomu ověření. Marně jsem vysvětloval, že přece nepřijde, když je ten doklad potřebný pro řízení proti němu. Prostě jsem neuspěl. (s. 182)
Nemohl mne stále najít, takže jsem se začal cítit jako „mrtvá duše“ v „Potěmkinově vesnici“. Po chvíli ho napadlo pro něj spásné řešení a ptal se mne, zda neznám své imatrikulační číslo na ministerstvu zdravotnictví. Odpověděl jsem, že ho neznám, neboť je jedenáctimístné. Zalitoval jsem, že ho nemám vytetované na předloktí. (s. 202)
A zatímco nádech rodného kraje zavanul do tuniského vnitrozemí jen nepřímo pod rouškou tradičních svátků slavených s novými českými přáteli, s jejich společným jazykem, s každou známou květinou, stromem a klasickou hudbou z vln televizního přijímače, provoněl už naplno a dokonale zpáteční cestu letadlem domů, do kraje lesů, potoků, strání a hlavně – do náruče milované ženy, která zvládla tři roky čekat na to, až se její muž vrátí zpátky, plný nových zkušeností a vděčnější za staré.
Když jsme byli konečně zase ve vzduchu a za malou chvíli již zase klesali pod úroveň mraků, uviděl jsem naši zem, zeleň lesů, geometrii polí, nitky řek a pavučinu silnic a města, kde se mluví zcela srozumitelně a kde všem budu zase vše rozumět, dokonce i to nevyřčené, sevřelo se mi něco nedefinovatelně zvláštního někde na prsou a já věděl bezpečně, že se blížím k domovu. (s. 242)
(SKOPALÍK, Jaromír. Chirurgovy africké memoáry. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2013, s. 245)
