Duteurtrovy Dráhy z města na venkov – kvalitní čtení na léto

Benoît Duteurtre si pro svou knihu Dráhy zvolil dvě prolínající se témata. Jedním je lidská pohodlnost, zvyk na modernitu a touha po úspěchu a penězích. Druhým je touha po útěku od toho všeho ke klidu nemoderního venkova, se svou skromností, nenarušenou přírodou, klidem a možností zahloubat se bezstarostně do svých myšlenek. Narazil na dvojakost, která se odráží v mnohých z nás. Dennodenně se ženeme po jasně vytyčené dráze kariéry, abychom pak na konci týdne znavení, zničení a udýchaní utekli na svou chatu v lese, daleko od všech snaživých, honících se za něčím, co vlastně ani není tou pravou podstatou štěstí.

Co vlastně chceme?

Do jaké krajiny utíkáme? Je opravdu tak moc nepodobná té, ve které žijeme, jejíž víc a víc zkalený vzduch dýcháme? Nebo utíkáme od světa všemožných vymožeností, které ale postupem času zaplavují i ten náš doposud čistý svět venkova? Zpohodlněli jsme a zvykli si, nebo nás trápí fakt, že se blízké okolí našeho venkovského sídla čím dál víc začíná podobat našemu životu ve městě? Někdo je i na venkově rád za ústřední topení, jiný se už ve vlaku jedoucím z města těší, až si naštípe dříví a zatopí si v kamnech své tiché a milované chatky obestřené jen lesem a omamnou vůní krajiny.

Taková je i hlavní hrdinka Duteurtrovy knihy, Florence, jejíž život ubíhající z města na venkov a zpátky vám autor přináší. A představuje rovněž dualitu, vnitřní rozpolcenost této pařížské podnikatelky, která tak ráda utíká ke svým venkovským pobytům stráveným ve svém  skromném sídle a pohledem do ohně v krbu, ve kterém praská dřevo. Užívá si svých tajných útěků z velkého falešného světa do toho malého, zato o mnoho krásnějšího a opravdovějšího. Najednou je plná milých vjemů, vnímá detaily, učí se žít ve větším sepětí s přírodou a všechny starosti, problémy a deziluze nechává za sebou, ve městě plném ničivě oslňujících lamp, věčně ucpaných silnic, na každém rohu postávajících kontejnerů na tříděný odpad. Je tak šťastná ve svém soukromém světě, kde jakoby se zastavil čas. Ale jen do té doby, než před její dům postaví první pouliční lampu. Která jí neustále otravuje svým drzým zářivým pohledem. Je jí smutno z tohoto závanu modernity, který dýchá z města, ze kterého právě utekla. Sem do tmy.

Rozpínání městských vymožeností

Jednoho dne se před jejím domem objeví kontejnery na tříděný odpad. Další kapka do poháru plného ze čtvrtiny. Nad tupými barvami modernity nekorespondujícími s okolní přírodou vyhrává sníh. Přikryje je svou bílou peřinou a Florence je zas o něco šťastnější. Dokud však nepřijde kapka poslední. Plán rozšíření silnic a s tím úzce spjatá vidina prvních nemotorných kamionů na venkově, poblíž jejího domu, a pak brzy všude. Florence se ocitá na pokraji šílenství. Vzali jí její opravdový domov. Kousek po kousku. Zvykne si ještě na tuhle modernitu? A je to vůbec modernita? Je to opravdu pokrok? Jestli je to pokrok nebo cesta zpět, nad tím přemýšlí pouze ona, ostatní obyvatelé venkova ví, že to pokrok je. A chtějí jej. A nemají rádi Florence, protože je pouze nárazová návštěvnice. Protože zde nikdy nemusela žít natrvalo, neví, jaké to je, rvát se dennodenně o život ve zdejších končinách.

Florence se cítí zrazená, zbavená ideálů a svého domova, který chtěla, aby zůstal statický. Ale zapomněla na to, že ona pro něj svým myšlením statická není. Že se stejně jako na štípání dříví a tiché noci u krbu těší s každým odjezdem i na svůj druhý pokročilejší svět, na ten, kde už všechno má. Všechny ty vymoženosti, bez kterých se na chvíli zkusila obejít.

Ukázka:

„Zítra se vracím do Paříže. Chvíle odjezdu jsem se vždycky obávala. Když jsem na léto do vesnice jezdívala za rodinou, s koncem „velkých prázdnin“ se po dvou prosluněných měsících strávených na loukách přihlásila zlověstná vyhlídka školy a povinností. Dnes v padesáti letech, se odjezdu z vesnice stále obávám; jako bych se vracela k něčemu abstraktnímu, do nervozity, ke společenským povinnostem a jejich zákonům, a jako by mě to všechno najednou zajímalo o mnoho méně než představa, že rozdělám oheň nebo dojdu k hospodáři pro tucet vajec. Vím moc dobře, že mi nákup tuctu vajec činí takové potěšení právě proto, že jsem moderní a trošku degenerovaná bytost; taková procházka je pro mě zábava, co nic nestojí, relaxace pro člověka z města… Když se odjezd blíží, mám ale stejně chuť se rozbrečet jako ta tehdejší malá holka, odsouzená k návratu do skutečnosti, návratu začínajícímu dlouhou a smutnou jízdou dolů, kdy se auto blížilo k průmyslové planině, ke světu bez výhledů a bez příběhu, který nahradil moje sny o moderním světě.“

V krbu hořela buková polena, on se na mě podíval a řekl:

„Udělám pro tebe současné dílo.“

„Jde o nějaký konkrétní žánr?“

„Jasně, daruju ti bezchybný konceptuální výtvor.“

Říkal to ironicky. Odpověděla jsem mu stejně:

„Víš, že mám ráda věci, ne koncepty.“

„Tentokrát to pochopíš. Budeš na mou performanci hledět s okouzlením. Jmenuje se: „Návrat noci na louku před domem“.“

Když to dořekl, zvedl se a otevřel dveře na terasu. Vidím ho, jak mizí ve křoví, potom se jeho silueta znovu objevuje o něco níž blízko rozsvícené lampy, která předměstským světlem skrápí louku. Naklání se k zemi, něco hledá, jeho tělo zaujímá atletický postoj střelce napínajícího luk; míří prakem na veřejné osvětlení. Vtom pravou ruku pouští, slyším dutý zvuk a skoro ve stejnou chvíli bílé louže mizí. Okamžitě se objevuje nebe plné hvězd, obrysy údolí a tmavá linie hor na obzoru: noc bez lampy, zázračně a ilegálně ustavená Grégoryho prakem, on se vrací křovím zpátky nahoru a ptá se mě:

„Tak co?“

—————————————————————————————————————————————–

Také ve vás ulpívá ona rozpolcenost mezi zvykem na modernitu a touhou po nenáročnosti? Zaujala vás tato kniha? Podělte se o své komentáře na našich facebookových stránkách DigiTimes.cz!

DUTEURTRE,  Benoît: Dráhy. Brno: Atlantis, 2010, s. 148)