Jiří Žáček: Sonety
Prostřednictvím nakladatelství Šulc-Švarc se nám do rukou dostává knížka Jiřího Žáčka, která je plná půvabných, sladkých, ironických, trpkých, moudrých, ale hlavně „slovně hravých“ sonetů.
Některé básně z této sbírky Sonetů přicházejí z bujaré lásky k životu, která se v mužích probouzí zejména zjara, když slunce vábí k hravým myšlenkám i spontánním činům, zatímco si vánek letmo pohrává s dámskými sukněmi. Jiné sonety zas rozehrává smutně laděná melancholie, která trne nad příchodem poslední zimy. Většina poezie Jiřího Žáčka je však důmyslně prošpikovaná odvážnou ironií, které se nevyhne ani autor sám v nejedné ze svých autobiografických básní. Jeho poezie je smělá a drzá, možná že popíchne řadu žen, ze kterých místy dělá jen panenky na hraní a pouhý objekt chtíče. Minimálně v závěru však poezie Jiřího Žáčka pohladí jak právě narozená láska.
Důmyslná je však zejména jeho brilantní hra se slovy, rýmy a rytmikou. Autorova fantazie spolu s bohatým slovníkem libozvučných slov nutí čtenáře alespoň symbolicky smeknout nad vším tím vybroušeným uměním. A jak sám autor píše v doslovu knihy, nečekejte v této knížce zaprášené staré formy sonetů. Naopak se připravte na nový sexy outfit s místy hodně drzým jazykem. Jiří Žáček o své vlastní inovaci píše:
„Pro mě je sonet daleko spíš barevným tričkem s veselým, něžným, praštěným a třeba i neuctivým nápisem, plandavým tričkem, které nesvírá ani netísní, ve kterém se cítím volně a přirozeně. Tričkem, které mění barvu i nápisy podle toho, ve kterých končinách fantazie se právě nacházím.“
A že je tato knížka sonetů opravdu plná barev, živoucích barev. Žáčkovy sonety horoucně veršují například o „prudké beznaději lásky“, o atmosféře benátských vůní, o lesu jako voňavé apatyce, o typicky ženském štěbetání na pavlači, o Mínotaurovi v našich duších, o českém shakepearovském moři, o nežádoucím zapomínání, povinné lásce, kavárenských povalečích či loutkách života.
Věčnou zkouškou lásky zůstane ale jaro a s ním vánek čechrající staré vzpomínky i nové chtíče.
Pokus o jarní sonet
Jaro se valí jako Golem
a květy drtí pod patou.
Hlavu má chtíčem rozťatou
a dech mu hoří alkoholem.
Prsy žen zvoní klekání
pod halenkami v horkém šeru.
Každá má srdce na dlani
a něžně myslí na nevěru.
Penzistům v parku na lavičce
vyraší náhle prsty v smyčce,
přehrají cáry vzpomínek.
V tom čase prudkých beznadějí
milenci marně vytřást chtějí
z bot lásky věčný kamínek.
Něžně psané sonety pokračují v rychlém sledu. Jak vlastně ještě chutná a voní oboustranná láska? Tak jako svět, který se srazil na planetu pro dva.
V šestnácti
Půlnoc se koupá ve tmě jak v dehtu,
tvé náušnice zvoní na poplach.
Nezhasly ještě blesky tvých nehtů,
jak z ostrých nožů jde z nich trochu strach.
Luna nás přežehná jak líný velebníček
jen pozdvihnutím malíčku;
schováš se celá za zástěnu víček,
až vysvléknu tě z knoflíčků.
Teprve k ránu, kdy se slova vrací,
tvé rty z mých odletí jak vyplašení ptáci
do jitřních úsměvů a bezvýznamných vět,
pak budem spolu kouřit cigaretu
a trochu bláhoví v tom doutnajícím létu
budem si myslet, že nám patří svět
Proč nezůstat u smyslných slov, lehké erotiky a atmosféry prchavé jak křídla motýlí… Tajemství půvabů ženského těla skryté do brilantních hrátek se slovy nabízí i další Žáčkova báseň.
Než ti napočítám stou a prvou pihu
Než ti napočítám stou a první pihu,
oschnou všechny meze – už se na to těš!
Vypravím se za ní rovnou do výstřihu,
už ho neubráníš, stačí něžná lež.
Až ti napočítám stou a druhou, třetí,
zalehneme spolu třeba do kopřiv.
Na tvá tajná místa motýli se sletí
a já budu žasnout, že se děje div.
Zapomenu ti říct, že jsi prostě skvělá,
v exkluzivních filmech se to sice dělá,
ale mně ta věta drhne o zuby.
Neboj, však ji zvládnu, stačí jenom čásek,
než nám zplanýrují ostrov prvních lásek,
nad kterým dnes ještě krouží holubi.
A co kdyby se holubi proměnili v racky? Báseň Jiřího Žáčka s názvem České moře patří k těm známějším a nejmilejším, i když za to tak trochu může i pouhé téma.
České moře
České moře, dárek od Shakespeara,
pohádkový omyl, který potěší,
cosi jako láska, naděje a víra,
moře pro neplavce, moře pro pěší,
moře bez vody a bez příboje,
nekonečné moře všeho, co bys chtěl,
moře mrtvých mýtů, moře nepokoje,
moře utonulé v hloubi našich těl,
moře sebeklamů, moře nebezpečí,
moře, které mumlá vyhynulou řečí,
zamořené moře, moře našich dob,
moře, z něhož zbyly útesy a břehy,
zkamenělé moře milosti a něhy,
moře hoře, naše kolébka i hrob.
Aby té něhy a ladnosti nebylo přespříliš, podívejme se na autorovu poněkud svéráznější stránku. V případě básně Noční běsi si možná docela vystačíme s první strofou:
„Gentlemani nosí ženám květy,
aby se jim zvýšil pulz i tlak.
Štěbetají při tom něžné věty,
Třeba Je t´aime, I love you a Fuck.“
Vcelku zábavný je také Jarní sonet pro krátkozrakou krásku z nádražní restaurace. No, zábavný… Jak pro koho.
Jarní sonet pro krátkozrakou krásku z nádražní restaurace
Tvá ňadra, oblá, až to není k víře,
tvá ňadra hodná sonetu,
padla ti rovnou do talíře
na připálenou kotletu.
Bezradně mžikáš za skly brýlí.
Dřív nežli řízneš, třikrát měř!
Jestli se tvoje ruka zmýlí,
zavyju žalem jako zvěř!
A je to horor: příbor chřestí
tak malý kousek od neštěstí…
Sotva se vzmůžu na větu.
_ _ _ _ _
Nádražní kráska v hlavní roli
rozhoupá hrudník mezi stoly…
Božíčku, jaro už je tu!
Pokud bych zde měla citovat třeba jen ty nejkrásnější básně z této Žáčkovy knihy sonetů, byla by to příliš dlouhá recenze na moderní a uspěchaný svět. Ještě jednu půvabnou si ale neodpustím, protože je znamením, že i v této době je na zemi ještě pořád místo pro básníky…
Óda na kohouta
Zakokrhej zplna hrdla, kohoutku,
ranní hymnu pozemského míru!
Jen se nenech zahnat nikam do koutku,
fanfaróne z rodu mušketýrů.
Dokud ještě kokrhají kohouti,
život nám jde přenáramně k duhu;
na světě je veselo jak na pouti,
fanfaróne z rodu dobrodruhů.
Zpívej ráno, v poledne i k večeru,
třeba fanfáru a třeba operu;
ještě tu je místo pro básníky.
Až dozpíváš, zatleská ti celý dvůr,
pro mě vždycky budeš první trubadúr –
fanfaróne kokrháči, díky!
(ŽÁČEK, Jiří. Sonety. Praha: Nakladatelství Šulc-Švarc, 2015, 136 s.)
