Literatura

Snídaně u Tiffanyho s legendární Audrey Hepburn

Filmová verze příběhu Snídaně u Tiffanyho se stala fenoménem. Zasloužila se o to především půvabná a charismatická herečka Audrey Hepburn. Tóny písně Moon river, které vybrnkává na kytaru, dodnes zní v uších jejích obdivovatelů. Jaká je ona Holly Golightlyová, hlavní představitelka knižní předlohy spisovatele Trumana Capota?

Truman Capote (1924-1984), narozen v New Orleansu ve státě Lousiana, se na spisovatelské pole vydává spolu se svou prvotinou Jiné hlasy, jiné pokoje. Píše se rok 1948. O deset let později má vzniknout Snídaně u Tiffanyho, příběh o výjimečné dívce, která svým půvabem a rozmařilostí strhává beznadějně zamilované muže na kolena. Holly je křehká dívka s ostrým jazykem, která zapomněla na minulost, aby mohla plně prožívat budoucnost. Aby se mohla dobře mít a smát a užívat si bez ohledu na ostatní. V její povaze je cosi sobeckého, co ignoruje city ostatních. V její vlastní ztracenosti a touze po neustálé ochraně (materiální zabezpečení nevyjímaje) je však i kus plachého půbavu a paradoxně i nárazové nezávislosti, který z ní činí výjimečnou osobu. Díky takové kombinaci povahových rysů žádného muže nenapadne ve srovnání s ní slovo „podivná“, ale naopak – „podivuhodná“. Holly Golightlyová je zkrátka z dětství příliš brzy vyvrženým děvčátkem na to, aby dokázala svědomitě zacházet se svým dospělým životem. Je divoká a nespoutaná, ale přesto bez mužské opory dětinsky ztracená. Je jako ptáčátko, které uletělo z klece. Raduje se ze své svobody, ale vlastně ani neví, kam by mělo letět.

„Naobědvali jsme se v samoobslužné restauraci v parku. Pak jsme se vyhnuli zoologické zahradě (Holly říkala, že nesnese pohled na něco v kleci) a s chichotáním a prozpěvováním jsme se po cestičkách rozběhli ke staré dřevěné loděnici, která tam už není. Po jezeře plynulo listí, na břehu je parkový hlídač rozdmychával podpálené na hromadě, a kouř, vybuchující jako indiánské signály, byla jediná šmouha v tetelivém vzduchu. Duben pro mne nikdy neměl velký význam – podzim jsem pociťoval jako první roční období, jaro; a takhle mi bylo, když jsme s Holly seděli na zábradlí verandy v loděnici. Myslel jsem na budoucnost a mluvil o minulosti. Protože se Holly chtěla dovědět o mém dětství. Povídala také o svém; ale bylo to nějak neuchopitelné, bezejmenné, neumístitelné – impresionistické vyprávění, jenže dojem, jaký vyvolávalo, bylo něco opačného, než by se čekalo – téměř rozkošnicky líčila plavání v létě, vánoční stromky, hezké bratrance a domácí slavnosti: připadalo mi to zkrátka jako blažená doba, která se k ní jaksi nehodila, a vůbec ne jako prostředí, z něhož v dětství utekla.“

Jak je patrno z ukázky, Truman Capote se zde pod maskou Freda (jak vypravěči Holly říká po způsobu svého milovaného bratra) pouští do krásných popisů živoucí přírody, s během stránek líčících ohnivou barevnost podzimu i nenasytnou naléhavost deště. Jeho umělecký styl dokáže beze zbytku a věrohodně vytesat osobnost křehké i rázné, neobyčejným půvabem vyzbrojené Holly Golightlyové. Stejně tak i její vlasy splývající s pestrou duhou podzimu a její oči, které se na svět zpod velkých černých brýlí dívají jen zřídka. Celý její svět jakoby se skládal jen z večírků, krátkých známostí a cílů, jak najít tu správnou partii pro spokojený život. Holly si nepřipouští nebo zkrátka neuvědomuje pocity těch, které svou přítomností ovlivňuje. Na druhou stranu se však zdá, že už preventivně má ráda všechny muže, kteří jí mohou podat záchrannou ruku na cestě k jejímu životnímu štěstí. Jen sám vypravěč jakoby se na tento bláznivý výstup do nebezpečných výšin jen v tichosti díval opodál… Jaká je láska bez odezvy?

„Tohle byla doktorova chyba. Pořád tahal domů divoké tvory. Jestřába s pohmožděným křídlem. A jednou zase dospělého rysa se zlomenou nohou. Jenže s divokým tvorem nemůžete rozdělit srdce – čím víc si ho zamilujete, tím je pak silnější a silnější. Až je už tak silný, že vám uteče na strom. A pak až do nebe. Takhle to nakonec dopadne, pane Belle, jestli se zapomenete a zamilujete si divokého tvora. Skončíte tak, že se očima zabloumáte po nebi.“

Jakoby se Holly jen vláčela za štěstím a míjela všechny cizí smutky. Sama se zastaví jen u toho vyvolaného nešťastnou rodinnou tragédií. A závěrečnou scénou, která je tak dobře známá z filmu s Audrey Hepburn. Fred, Holly a kocour. Ztracený jak ona sama.

„Tady zastavte,“ řekla šoférovi, a ten zabrzdil u chodníku v jakési ulici španělského Harlemu. V surových, křiklavých, stísněných končinách ověšených plakáty s vypodobněnými filmovými hvězdami a madonami. Vítr rozmetával po chodnících spousty odpadků, ovocných slupek a zetlelých papírů, protože vítr zuřil dál, ale déšť utichl a na obloze místy prorážela modř.“


(CAPOTE, Truman. Snídaně u Tiffanyho. Praha: Garamond, 2004, s. 220)

Knihu obsahující zrcadlovou anglickou a českou verzi vydalo v rámci jazykového vzdělávání nakladatelství Garamond.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top