Freddy Derwahl: Poslední mnich z Tibhirine
Jak důležitá je víra v Boha pro člověka, který ví, že musí zemřít? Jak statečné dokáže být bohabojné srdce tváří v tvář jisté smrti? O tom se můžete dočíst v knize vydané nakladatelstvím Portál s názvem Poslední mnich z Tibhirine.
Tuto knihu plnou víry, dobroty a čistých úmyslů sepsal Freddy Derwahl a je jakýmsi vyprávěním posledního mnicha, který přežil popravu svých, Bohu zasvěcených, přátel. Je niterným rozhovorem a deníkem. Je vzpomínkou plnou úcty a obdivu. Kniha Poslední mnich z Tibhirine vypráví o křesťanských mniších, kteří se vzhledem k lokaci svého kláštera museli naučit žít vedle zdánlivě natolik odlišného náboženství – vedle islámu. Většina z těchto mnichů ale už od svých mladých let vnímala islám jako bratrské náboženství, které není ničím jiným než odlišným způsobem prokazovanou vírou ve stejného Boha. Tito mniši hledali na své společné cestě k Bohu mírumilovný dialog, nikoliv dehonestující disputaci, podobné prvky projevu víry, nikoliv jeho rozdíly. Jejich srdce byla otevřená a předsudků nebylo. Přesto se k Bohu museli odebrat dříve, než doufali.
Trapistický klášter usazený na území Alžírska, konkrétně v Tibhirine, byl po celou řadu let pokojným sídlem křesťanů ve vstřícné náruči muslimské většiny. Pro uvedení do historických souvislostí nalézají trapisté své kořeny v dalekém 12. století. Jako jedno z tehdejších reformních hnutí převzali duchovní principy benediktinského řádu a díky Bernardovi z Clairvaux se pak rozšířili po celé Evropě. Od roku 1662 jsou označováni jako „cisterciáci“, od roku 1903 pak přesněji a oficiálně jako „řád cisterciáků přísnější observance“.
V této knize se její autor, Freddy Derwahl, v rozhovoru s Jean-Pierrem Schumacherem (oním posledním trapistickým mnichem) vrací do časů, kdy ve zdech trapistického kláštera v Tibhirine panoval každodenní pevný řád ve stylu „ora et labora“, a to až do doby, kdy došlo k prvním výhružkám ze strany GIA, Islámské ozbrojené skupiny. V Alžírsku začaly propukat nepokoje zamířené proti cizincům a ani zbožní bratři neměli být z cíle extremistů vyňati. Ačkoliv se trapističtí mniši snažili o křesťansko-islámský dialog a ve svém klášteře hostili mnohé stoupence súfismu, jejich osud se díky vyhrocené situaci v zemi zdál být zpečetěn.
Po tom, co byli varováni vůdcem GIA, dožadujícího se peněz a služeb jejich lékaře, tušili, že je nemine stejný osud jako ten, který v dalších dnech nemilosrdně zasáhl jejich veřejně praktikující bližní. Píše se rok 1994 a rukou extremistů jsou zavražděni dva řeholníci, dvě augustiniánky. Poté fanatické běsnění pokračuje. Blížící se úděl trapistických bratří je jasný, jejich statečnost obdivuhodná.
„Násilná smrt – jednoho z nás nebo všech společně – by byla jen důsledkem toho, že jsme si zvolili život v následování Krista.“
…
„Smrt je setkání s Bohem, takže nemůže vyvolávat děs. Smrt, to je Bůh.“
…
„Milovat znamená dát Mu všechno, co od nás očekává, třeba až k mučednictví.“
Pro dnešního člověka nepříliš pohlceného ryzí křesťanskou vírou je až nepochopitelné, jak mohli být mniši s předtuchou své násilné smrti tak klidní a vnitřně vyrovnaní. Běh kláštera se nezměnil, jen modlitby v jeho zdech snad zněly o něco více prosebněji. Pokud tu byl strach z neznámého, víra v Boží laskavou náruč jej spolehlivě zažehnala.
„Zima se chýlí ke konci. Končí mlhavé dny. V medejské hornatině kvetou mandloně a ze Sahary
vane vlahý vítr. Christophe se při zahradní práci ptá, kdy nastane hodina, „kdy jako semeno padneme do země“. 19. března 1996, o svátku svatého Josefa, zapisuje do svého deníku poslední slova: „Kdy ke mně přijdeš… Chci být proměněn s nevinným srdcem.“ Jean-Pierre se zabývá včelími úly, z vosku chce vyrobit velikonoční paškál. Ale toho roku to byla noc, kterou mniši neoslavili.“
V knize pak následuje popis vydání se trapistických mnichů zlovůli jednotce GIA, která tu noc pod jistou záminkou vešla do kláštera. Dochází k únosu sedmi mnichů. Dva, které nenašli (a vlastně ani díky špatným informacím nehledali), nám dnes podávají tento příběh, jehož hrůzy ještě nejsou dovršeny.
Za zločinným aktem mudžáhedinů zůstává jen pachuť bezmoci a neochvějná víra v brzké navrácení živých bratří ve víře. Z důvodů, na kterých má značný podíl i samotná francouzská vláda, jsou však osudy sedmi unešených trapistických mnichů z Tibhirine zpečetěny. Byly jim sťaty hlavy. Jejich těla nebyla nikdy nalezena.
Jejich duším se však dostalo osudového setkání.
„Nastala hodina pravého klanění;
oheň stravuje mé nitro:
vyrazím na cestu s křížem.
Kdo by se pokusil uhasit jeho plamen?“
Kniha Poslední mnich z Tibhirine tedy vyúsťuje v jakousi absolutní oddanost k Bohu. Víra je zde pojímána jako konečná náruč Boží lásky, před kterou je zlo jen ubohým pozemským stínem.
(DERWAHL, Freddy. Poslední mnich z Tibhirine. Praha: Portál, 2013, s. 184)
