Vladislav Mareš: Amor a slavíci – kniha o třech nejvýznamnějších českých pěvkyních
Když dočtete knihu Amor a slavíci od spisovatele Vladislava Mareše, zaplaví vás laskavý pocit z časů, kdy jste dětským dychtivým pohledem hltali slova Felixe Háje. Slova, ze kterých sálala láska, vděčnost, porozumění a tak silné pouto k rodině a vlasti. Možná právě díky této do mysli navždy zaryté zkušenosti se vám jazyk spisovatele Vladislava Mareše bude zdát tak blízký, tak vstřícný a laskavý.
Jeho tvůrčí toulky po české krajině jakoby plynuly notovou osnovou, jakoby byly árií, ve které se život jedince dychtivě rozlétne do daleka, aby ukázal, jak silné je jeho češství. A takové jsou právě tři hrdinky Marešova románového triptychu. Jsou významnými českými pěvkyněmi a po neúspěších ve své vlasti se rozjedou do ciziny, aby se vracely jako hvězdy s vyprávěním o svých úspěších, o kterých si rodina v časech jejich mládí mohla nechat jen zdát.
Tyto tři ženy se vracejí a odjíždějí, putují z pódia na pódium, znásobují počet svých jazyků, počet svých úspěchů i počet svých obdivovatelů. Muži jim padají k nohám, ale ony jako by se srdcem zaslíbily výhradně hudbě. Jakoby v každém svém pěveckém kolegovi spatřovaly tak obrovský vzor a klenot přátelství, že by už nemohly milovat jej jinak. Láskou niternou, tělesnou, která by dokázala žít alespoň čas od času bez natolik lákavého světa hudby. Ve které by žili jen jeden pro druhého a nechali utíkat čas, ve kterém by denodenně zabíjeli jednu velkou šanci za druhou. U všech tří hrdinek panuje příliš velká láska k hudbě a příliš velký strach, že nestihnou dosáhnout všeho, co si přejí, nebo alespoň všeho, co jim hudební svět dává vplen. Jsou na vrcholu své slávy a nehodlají se jí vzdát pro něco tak prchavého a usedlého jako je láska. Jsou to silné ženy a dokážou odmítat. Byť mají citlivé duše a svou lásku si v určitých chvílích i samy přiznávají. Leč dokážou se jí i ve prospěch kariéry vzdát. A to jim na dokonalosti v očích jejích ctitelů pranic neubírá.
Tereza Stolzová, Klementina Kalašová (vystupující v cizině pod jménem Clemence Calash), Ema
Destinnová. Tři velké osobnosti pěvecké scény, tři různé a přece podobné životní epizody v Marešově triptychu. V něm se vypráví o obdivu Terezy Stolzové k maestru Giuseppe Verdi, který dosáhl světových úspěchů, zatímco v rodné Itálii jeho umění bylo nuceno čelit nevybíravé kritice. A v tu chvíli se objevuje Tereza, jejíž hlas i vizáž jako by byly zrozeny pro Verdiho vzkříšení na domácí scéně. Pozoruhodná je jak její Jana z Arcu v La Scale, tak Aida zkomponovaná na počest otevření Suezského průplavu. Ze vztahu obou, jak jej zde autor popsal, prýští neskonalý obdiv, nadšení a uznání. Vše však v určitých vrcholných okamžicích zavane gesty připomínajícími jakýsi odstín lásky.
Další pěveckou hrdinkou je zde Klementina Kalašová, které se jako první české pěvkyni podařilo dobýt pódia Jižní Ameriky. Příběh vypravující o jejím životě je jakýmsi útěkem z Čech do ciziny, horoucně (a s bláhovostí) očekávaným návratem a vzdorovnou cestou zpět za moře. Kde se svým krásným hlasem v hrdle zemřela teprve na tvůrčím vrcholu svého života a zanechávajíc zde mimo jiné zamilovaného básníka Julia Zeyera. Ten pro ni po zprávě drásající mu srdce plné lásky k ní napsal tuto elegii:
„Víc neuzřím vlídné tahy,
hlas dozněl provždy kouzlaplný, sladký,
co plachet zdraví rodných břehů Prahy!
Co ptáků letí přes oceán zpátky!
Jen Ona nevrátí se, v cizí zemi
spí Ona, vlast svou již tak milovala,
jí chtěla sloužit city a sny všemi,
leč lhostejnost a chlad jen od ní vzala.“
Poslední pěvkyní je ta nám nejznámější. Ema Destinnová zde prostřednictvím autora rozplétá svůj životní příběh plný úspěchů, ctitelů i nehynoucí lásky k domovu, k rodné Domousnici. Tam na letní pobyt přivádí svého pěveckého 
kolegu, tenoristu Enrica Carusa a arabského zpěváka Dinh Gillyho, oba oddané Emině kráse, slavíku v hrdle i nadšení pro krajinu svého mládí. Provádí je po nejmilejších místech své domoviny, konverzuje s nimi o hudbě, přírodě a je nucena odmítnout Carusovu nabídku k sňatku. Ačkoliv je jí velice blízký, jiného než Čecha si vzít nehodlá.
Tento pěvecký triptych tedy končí dalším zlomeným srdcem, zatímco to čtenářovo se po četbě tak kvalitní knihy cítí jako by jej pohladila doba dávno minulá. Čistá, laskavá a nadmíru galantní.
A tak nechme v podobném duchu znít i báseň v knize uvedenou a zapamatujme si jméno autora těchto tří příběhů plných hudby, souznění a lásky k vlasti. Snad je vylíčen s takovou ryzí lehkostí právě proto, že Vladislav Mareš, středoškolský profesor ze Staré Boleslavi, během svých vysokoškolských studiích současně studoval zpěv u významného pěvce Národního divadla v Praze, Jana Konstantina.
„Sbohem, přátelé, nechte mě jít!
Já musím, musím z Léthé pít.
Nechte mě být s mou touhou, mým žalem!
Položí mě tiše v stíny palem.
Ve stíny palem, pod oranže v stín.
Květy nad hlavou a květy v klín.“
(MAREŠ, Vladislav. Amor a slavíci. Praha: Dar Ibn Rushd, 1994, s. 82)
