Kafkovy Dopisy Felici – nepochopená korespondence
V této Kafkově knize, jejíž obsah se soustředí především na autorovo nitro plné rozporů a méněcennosti, můžeme nahlédnout do spisovatelsky velmi vyspělé korespondence s Felice Bauerovou, vzdálenou příbuznou Maxe Broda.
Franz Kafka spatřil Felici poprvé právě u Maxe Broda a po nějaké době jí napsal první dopis, ke kterému následně (s odklonem několika dnů, ale mnohdy jen několika hodin) přibývaly další a další. Není správné konstatovat, že se jedná o korespondenci milostnou – Kafka ji sice svým způsobem miloval, ale daleko víc ji potřeboval – jako bytost schopnou vyslyšet stížnosti jeho duše, se kterými si sám nevěděl rady. Tato vnitřní a neskrývaná nutnost poutala Franze k Felici pomocí dopisů, ve kterých jí sděloval své nejintimnější pocity a vůbec celkové rozpoložení, aniž by cokoliv přeháněl či pro hezké čtení zkrášloval. On sám jí nevyčítá, když po pár měsících její aktivita v psaní dopisů opadá, píše dál v radostném očekávání nad příchodem další, byť sebestručnější odpovědi, která by mu zas vrátila sílu mizející s předchozím melancholicky laděným dopisem.
Žádný z jeho dopisů nejeví známky jakékoliv běžné korespondence, dopisy jsou vždy jasně ohraničenými celistvými díly, ve kterých nechybí typický kafkovský jazyk, natolik odlišný od strohých vět klasických dopisů, které jen jakoby kloužou po povrchu. Z tohoto důvodu je celá tato korespondence naprosto unikátní a poutavá, a tak se čtenáři naskýtá daleko lepší možnost poznat autora a přiblížit se tak alespoň částečně způsobu jeho uvažování, ale také jeho reflexům a citlivosti.
Za začátku jakoby každý Felicin dopis dával Kafkovi dávno ztracenou chuť do života. Nevyčítá jí, když právě nemůže odpovědět – spíš se sám omlouvá za to, že ji svými pesimistickými dopisy okrádá o pro ni tak drahocenný čas, a píše jí dál, třeba i několik dopisů za večer. V těch ji pokládá za jedinou osobu, která mu může rozumět, a která ho nikdy nesmí odvrhnout, protože to by znamenalo jeho definitivní zkázu. Franz Kafka si v dopisech také stěžuje na bolest hlavy a permanentní únavu způsobenou nespavostí, na krize v jeho tvůrčím psaní, na svého otce a jeho pohrdavou povahu, na svého nejdůvěrnějšího přítele Maxe Broda, který se hodlá oženit…
V Kafkově dopise se pojednou objeví i nabídka k sňatku, ve kterém seznamuje Felici se všemi klady a zápory takového rozhodnutí. Důraz klade především na ty body, kterými by pak její život přinejmenším znesnadnil, ale také se opírá o své psaní jakožto o jedinou dobrou stránku jeho zatrpklé a nezajímavé duše. Sám posílá Felici nějaké své povídky a romány a svěřuje se jí, jak pokračuje v psaní dalších svých děl – zmiňuje se o prolínání okamžiků, kdy jej jeho psaní doslova trápí, a kdy je naopak (pozitivně podpořen) dostat ze sebe na papír konečně řadu „plných“ vět. Sám je velmi přidušen kolísavostí svého rozhodování, které ho nutí a žene do zcela jiného světa než ve kterém se chce skrýt a tiše pracovat na svých dílech, která nejspíš nikdy nedokončí. Otázku sňatku nakonec nechá vytratit kamsi doztracena v době, kdy je silně sužován absencí odpovědí z druhé tak chladné strany.
Ke konci vzájemné korespondence už jeho dopisy načichnou určitou dávkou nevděku, výčitek a nepříjemně laděných osobných pocitů, které, i když docela nepatrně, nakazí dosud kladný vztah k Felici.
V posledních dopisech se Franz Kafka zmiňuje o své nemoci – tuberkulóze, která ho přepadá v jeho čtyřiatřiceti letech bez určitých předpokladů v rodině. Nemoc přichází v noci, docela tiše… a Franz Kafka si ji nevysvětluje jako nemoc těla, ale jako nemoc duše. Považuje se za člověka, který ve svém životě nic nedokázal, a proto této mstě nevzdoruje, ale dokonce ji vítá jako vysvobození od únavy a nedostatečného spánku. A možná že i od života, který se mu po delší dobu zdá nesnesitelným. Sám sebe považuje za někoho, kdo života není hoden.
Tři měsíce pak Kafka tráví na venkově u své sestry Ottly v Siřemi a podle slov jeho přítele Maxe Broda se zde „utápí štěstím v neštěstí“.
Z dopisů:
„Nejmilejší, den za dnem už žádná zpráva. Proč? Což nedošly moje poslední lístky? Ale týkají se přece jádra našeho soužití. Nemohu si – abych teď mluvil jen o tom – právě od Tebe stále znovu tak snadno, tak mimochodem, tak samozřejmě a s pohrůžkou ustavičnosti v pozadí nechat vytýkat sobectví. Zasahuje mne to těžce, protože je to správné. Nesprávné je pouze, že mi to vyčítáš Ty, právě Ty, že tím, snad mnohem méně činem než slovy, popíráš oprávněnost tohoto sobectví, které se méně, mnohem méně vztahuje na osobu než na věc.“
