Pravda o Nicholasu Wintonovi aneb jak to bylo doopravdy s dětskými transporty?
Nakladatelství Mladá fronta přivedlo na knižní trh vcelku převratnou novinku. Je jí kniha Williama R. Chadwicka s názvem Záchrana českých uprchlíků 1938 – 39 a podtitulem Sir Nicholas Winton nebyl sám. Cílem této pro mnohé z nás, čtenářů, až fantastické knihy je uvést na pravou míru mýty pošramocenou historii transportů českých uprchlíků. Jak si tedy vysvětlit poznámku, že „Nicholas Winton nebyl sám“?
Už se tak stává v našich dějinách, že jednomu je (především) po smrti přisuzováno více zásluh, druhému méně a na třetího se třeba zapomnělo docela. Takový už je úděl stárnoucího obecného povědomí, ale také zdánlivě nevinná lačnost davu po bujarém opěvování jednoho jediného hrdiny. A proč lidská mysl dokáže s klidem uznávat právě jen jednoho hrdinu? Protože…
„Téměř vždy raději soustřeďujeme svůj obdiv a pochlebování na jedinou osobu. Existuje-li víc než jeden hrdina, mate nás to, a co se týká médií, ubírá to zájem. A tak každý příběh má jen jednoho hrdinu.“
V podobném tónu ohledně mýtu glorifikace pokračuje i známý Brechtův citát, kterým se mj. zabývá také poslední
kniha Umberta Eca Od hlouposti k šílenství, a jenž zní: „Lituji zemi, která potřebuje hrdiny.“ Autora tohoto citátu netrápí nic jiného než fakt, že země potřebuje své hrdiny, protože většina obyvatel zapomněla vykonávat povinnosti ke své zemi běžně, nezištně a s jistou dávkou samozřejmosti.
Vzhledem k tomu, že lidské vědomí neudrží více než jednoho jediného hrdinu jedné větší a v našem případě záchranné akce, stojí zkrátka za všemi zachráněnými židovskými dětmi Nicholas Winton. Málokdo se dál pídí po tom, jak mohl sám a v natolik nebezpečné době naplánovat a úspěšně vypravit tolik početných transportů. Média jsou silnou zbraní – jsou dostupnější než slova svědků, učené publikace a vlastně i než stará dobrá, leč velmi namáhavá logika.
Ne, Nicholas Winton nebyl sám, a ačkoliv má na záchraně dětí před zlovůlí nacismu notný podíl, nikdy by se nedostal k možnosti tak záslužného činu nebýt jeho hlavní iniciátorky, Doreen Warrinerové.
Po tom co Anglie a Francie odsouhlasily okupaci Sudet (údajnou výměnou za mír), začala se v Praze pomalu zvedat vlna uprchlické krize. Prchnout do bezpečí museli Židé jakožto skupina nenáviděná Hitlerem a také socialisté, kteří byli proti nacifikaci země. Obě skupiny navíc kolikrát splývaly. Tak tedy úprkem do centra Československa… Ale kam dál?
V otázce osudu československých uprchlíků se brzy začíná angažovat Doreen Warrinerová, tehdy už vědecká pracovnice. Za velké pomoci dvou skalních členů britské Labour Party, Davida Grenfella a Williama Gilliese, sestavuje první seznamy potenciálních emigrantů, pracně získává víza a nesedí v kanceláři, ale doprovází vlaky s uprchlíky a pak se vrací pro další, které je nutné rychle dostat do bezpečí. Brzy se také stává oficiální zástupkyní Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BRRC). Právě ona tedy byla stěžejní postavou záchrany českých uprchlíků.
Pak už se na scéně objevuje i Nicholas Winton, kterému vážnost situace zprostředkovává jeho přítel. Ruší svou lyžařskou dovolenou a hodlá být nápomocný již vcelku zkušené a nesmírně vytrvalé Doreen Warrinerové. Ta se však stará zejména o transporty dospělých, zkrátka všech politicky či jinak bezprostředně ohrožených na životech. Hodně času jí také zabíral boj s londýnskou byrokracií, která brzdila její plány a nebrala ohledy na vážnost situace. Pomáhá jí také Stopford, britský vládní styčný úředník pro uprchlíky. Přičemž by se dalo říct, že právě on vlastně zachránil nejvíce lidí…
Většina obyvatel už byla vypravena, ale hodně jich ještě čekalo na umístění v seznamu a pak ve vlaku na cestě do bezpečí. Němci už byli na polské hranici, smyčka se začala pomalu utahovat… Doreen se snažila pomoci v rámci možnosti i zbylým ženám a dětem. Sama pak včas odjela do bezpečí. Důležitým, a pro velkou část veřejnosti novým, faktem je, že Doreen Warrinerová zachránila asi šestkrát více lidí než tomu bylo při známých dětských transportech.
Nicholasu Wintonovi, který v Praze stráví vcelku krátkou dobu, je z povolání Doreen svěřena otázka dětských uprchlíků. Jak již bylo řečeno, děti nebyly ve větším ohrožení než vedoucí (politické) osobnosti, a tak se o jejich záchranu zatím nikdo příliš nestaral. Jakmile se Winton více pohroužil do tamější problematiky, byrokracie apod., podařilo se mu dopravit do bezpečí nejméně jedno letadlo plné dětí.
Nicholas Winton bývá často zobrazován s malým chlapcem Hansi Beckem, po kterém byl i jeden z letů pojmenován. Nejedná se však o Wintonem zachráněné dítě, protože let zorganizovala Barbican Mission hlavně pro Židy, kteří byli obchodně pár týdnů v Praze. Tento příběh má také velmi smutný konec. Hansovi rodiče zemřeli v koncentračním táboře, Hansi zemřel v ubytovně mise na infekci středního ucha.
Když se Nicholasu Wintonovi začala krátit už tak prodloužená „dovolená“, nahrazuje jej v místě působnosti další z neméně důležitých zachránců českých uprchlíků, Trevor Chadwick. Winton si hned na to „vybudoval organizaci doma“ a dál pomáhal se záchranou, především s hledáním vhodných ručitelů za malé potenciální dětské emigranty.
Winton: Když někdo řekl: „Vezmeme si dítě,“ poslali jsme jim vyobrazení s osmi fotografiemi (podle jiné verze s šesti), ale hodně lidí namítalo, že to tak nemůžeme dělat, že to je hrozný způsob, že se to všechno jaksi komercionalizuje, ale fungovalo to velmi dobře, protože se podívali a řekli „vezmeme si tohle, vypadá roztomile“.
Tazatel: A jedno si vybrali?
Winton: Jedno si vybrali. Bylo to jako řídit firmu. Opravdu hrozné, ale fungovalo to… podívejte se sem, zvenku bylo jméno dítěte a na vnitřní straně… Když si někdo dítě vybral, jednoduše jsme ho přeškrtli, jako když vedete obchod.
Když se hranice uzavřely a armáda vpochodovala do města, na Wilsonově nádraží čekal na cestu do bezpečí největší z Kindertransportů s 250 dětmi. „Tento náklad vlaku zmizel v minulosti a o žádném z těch dětí už nikdy nikdo nic neslyšel.“ Pro Nicholase Wintona byla i po desítkách let vzpomínka na tento ztracený transport stále bolestná…
Nikdo nechce Nicholasu Wintonovi upírat jeho zásluhy – přece jen však měly být po právu rozděleny i mezi ostatní neméně důležité zachránce českých uprchlíků. Sám Winton se však bránil přehnaným zveličováním ohledně své jinak jistě záslužné práce. Možná si i vy vzpomínáte na „pořad jako past“, kdy byl nevědomky posazen mezi „své zachráněné děti“. A protože není v mé moci bořit zde svým jménem řadu zakořeněných mýtů, přečtěte si knihu Záchrana českých uprchlíků a přijdete sami pravdě na kloub.
Zajímavou postavou této knihy, která se však trochu po vzoru Doreen nedostala do povědomí širší veřejnosti, je Trevor Chadwick. Ten je vlastně otcem autora mnou představované knihy, leč, jak sám autor píše, o zaujatosti nemůže být řeč, protože se příliš neznali. Kdo by to byl řekl, že člověk, který zapomene na svou rodinu, zato si rád přihne, hýří vtipem a lehkovážností, má i svou druhou tvář, která vidí obrovský smysl v tom, jak někoho zachránit a dostat do bezpečí? Tento (díky svému novému poslání) bývalý učitel začíná po Wintonově odchodu ze scény dohlížet na Kindertransporty v Praze.
„Winton v Londýně u stolu bojoval s byrokracií ministerstva vnitra a jiných úřadů a Chadwick v Praze venku v terénu tišil traumata současně rodičů i dětí z velkého emocionálního zmatku.“
Začal vypravovat děti dle Doreeniných seznamů.
„Byl jsem na svůj první transport dětí ve dvacetimístném letadle hrdý. Všem bylo špatně až na jedno nejmladší dítě, které mi celou dobu klidně spalo na klíně, ale jaksi to nevadilo, pozornost odlákaly papírové pytlíky. Pak jsme se setkali s ručiteli – ti nad tím mým dítětem roztávali a šlo z ruky do ruky a zbylých devatenáct dětí stydlivě odhadovalo, kdo budou jejich noví rodiče, obličeje plné naděje na lásku, které se jim pochopitelně dostane. Když jsem se vrátil do Prahy, byl jsem deprimovaný. Jen dvacet!“
Začátkem června, kdy vypravil asi pět transportů, zmizel. V knize se pak rozbíhají různé hypotézy vydávající se směrem nemálo detektivním a tajemným…
Nejzáhadnější postavou celé knihy je však Bill Barazetti, další dílek do mozaiky zachránců, jehož skutečné obrysy jsou vlastně dodnes velkou záhadou… Po určitou dobu byl zřejmě pravou rukou Nicolase Wintona, tedy tou v Praze. Povídá se, že organizoval vlaky, dělal pohovory s rodinami a posílal Wintonovi detailní informace a fotografie každého dítěte.
Pro Doreen byl tento muž velice hodnotným pracovníkem, byť sám byl vlastně uprchlík (více o tom v knize). Cenila si zejména jeho jazykových schopností, skromnosti, spolehlivosti. Až se pojednou jejich vztahy zhoršily. Tajemství v knize pokračuje…
Barazetti dosáhl až na nejvyšší vyznamenání Spravedlivý mezi národy, které mu roku 1993 udělila vysoce respektovaná instituce uchovávající vzpomínky na mučedníky a hrdiny holocaustu, Jad vašem.
„V tu dobu už byli všichni – Chadwick, Warrinerová, Wellingtonová deset patnáct let mrtvi a nemohli se k tomu vyjádřit.“
Co na takové vyznamenání říct? Snad jedině, že „Lituji zemi, která potřebuje hrdiny.“
V mnou výše uvedeném výčtu je zmíněna také Beatrice Wellingtonová, vysoce inteligentní dáma, která si nebrala servítky ani v rozhovoru s gestapem. Tato žena, plná odhodlání a vzdoru zapříčiněného svérázným dětstvím, se brzy – ale nevýhodou pro nás i tajně – dostala do takové pozice, že splnila sen o životě na svobodě i těm, před nimiž se zamkly i poslední dveře.
„Vy ve Vancouveru musíte být hrdí na slečnu Wellingtonovou. Po celé naší malé zemi je známá jako „Bea“… Od Mnichova až do samotné války byla jedinou osobou, která dokázala poskytnout uprchlíkům v nebezpečí účinnou pomoc. Čeští demokraté, političtí vůdcové, Židé, katolíci a socialisté dnes žehnají jejímu jménu v desítkách zemí.“
Tak zní slova vděčnosti Franka Munka, Žida, kterého Beatrice spolu s jeho rodinou zachránila před jistou smrtí.
Wellingtonová pomohla díky svým kontaktům celé řadě uprchlíků. Jí jedinou pak (možná trochu omylem) zatklo gestapo. Po drsném výslechu odešla unavená, ale přesto jaksi vnitřně silná. Nacistů se nezalekla a z Prahy odjela až v době, kdy zajistila víza pro poslední svěřence. Své a vlastně i svěřence všech, kdo se na velké a vlastnímu životu nebezpečné záchranné akci podíleli. Ne, Nicholas Winton nebyl sám…
