Miroslav Horníček: Dobře utajené housle
Kniha Dobře utajené housle, jejímž autorem je herec, spisovatel, básník, režisér, dramatik, výtvarník, bavič (v tom inteligentním slova smyslu) a zkrátka umělec Miroslav Horníček, vypráví o krásách světa utajených nepříliš vnímavým a přemýšlivým lidem.
Tato Horníčkova prvotina je především poctou inteligentnímu humoru, kráse a hravosti českého jazyka, malebnosti Čech tam, kde se rozkládají, i tam, kde by se mohly rozkládat, a v neposlední řadě je roztomile shovívavou poklonou síle i slabosti ženy jako stvořitelce domova.
Až se budete probírat stránkami této knihy plné humoru i vážnosti, hravosti i tichého rozjímání, vžijete se plně do všech mistrně podaných vyprávění. Autor, jak už je známo, si také zde bravurně pohrává s češtinou a její slovní zásobou, která mnohdy voní po starých časech plných opravdových hodnot a také lásky, která by bez humoru a tolerance zřejmě nemohla přežít. A právě o lásce je toto šesté vydání knihy, která vás mnohdy donutí k úsměvu i zamyšlení. Miroslav Horníček se nebojí vynést zde na světlo světa své slabosti, svůj antitalent na provádění řady praktických úkonů, aby vše vyvážil svým smyslem pro humor a všudypřítomné filosofické myšlení. Ženu (a zejména tu svou) pak vnímá jako mozaiku neuvěřitelných schopností – v pozitivním i negativním slova smyslu. Stále ale vítězí jeho velkorysost a stejně je tomu i u jeho ženy, která tak ráda v nesprávnou chvíli vyhrává na dobře utajené housle…
Celá kniha je protkaná neskutečnou vášní pro život, stejně jako jeho ironií. Je plná humoru, který se nepodbízí a neuráží, humoru, který tak marně hledáme v dnešní době. Stačí zajímavá myšlenka, nenápadná hra s českým jazykem, stačí určitá míra svobodné fantazie, která před námi rozlije zábavnou situaci ze života jako na dlani – a rázem je z vážné filosofické knihy kniha fejetonů. Galantnost Horníčkova jazyka je neopakovatelná, má zkrátka šarm starých časů ve veškeré své zdánlivě obyčejné kráse. Vkládá čtenáři do úst archaická, dávno zapomenutá slova a vrací ho do dětství plného vtipných příhod, vrací ho do přírody neznající pýchu člověka.
Plzeňský rodák Miroslav Horníček píše ve své knize, která se dočkala svého šestého vydání, o lásce a obdivu k malým ženám, především pak k té své jediné.
„Malá žena nás činí většími.“
„Ženství nevězí ani v rozměrech, ani ve váze – i velká žena může někdy působit jako cukřenka, i malá žena nás může prohnat bytem jako kulový blesk.“
„Jdu-li se svou malou ženou v dešti, jsem šťasten, mohu-li nést její deštník nad její hlavou. Nese-li ona sama svůj deštník nad hlavou, vypadám barbarsky v očích kolemjdoucích, nemluvě o mých vlastních očích, které jsou v této chvíli deštníkem ohrožovány.
Mluvím o normálním městském dešti. Ale malá žena v nás vyvolává další představy. Chtěl byste jít po jejím boku nějakou horskou planinou porostlou vřesem a být tady zastižen bouří, průtrží mračen a rozpoutanými živly vůbec, abyste ji – křehkou a vyděšenou – mohl zvednouti jako pírko a běžeti s ní k polorozpadlé chatrči na úbočí, kde byste pak společně naslouchali, jak se bouře vzdaluje, duníc ještě mezi horami.
V krásném písemnictví se takové věci dějí. Spisovatel vás vytáhne na kopec, rozpoutá pro vás živly a nachystá na úbočí polorozpadlou chatrč. Malá žena je – v jeho pojetí – opravdu poděšena a její oči, přes které se hrne voda lijáku, jsou vděčně upřeny do očí vašich, přes které se rovněž hrne voda lijáku, a to vše v běhu, zatímco do kolemstojících sosen bije blesk za bleskem.
V životě tomu bývá jinak. Není to na horské planině a nikde v dohledu není polorozpadlá chatrč, natožpak restaurace. Nedá se říci, že by živly byly rozpoutány; leje jako z konve a vy jste oba promoklí na kůži. Malá žena je poděšena nikoli faktem bouře, ale faktem, že jí zplihnou vlasy. Nepokoušejte se ji v takové chvíli zvedat a někam nésti. Za prvé není kam a za druhé i nejmenší žena dešťovou vodou nasáklá ztěžkne a zahořkne. Neupírá na vás vděčné oči, ale oči, které se ptají: čí to byl nápad, tenhle výlet do těchhle míst? I když stoprocentně víte, že její, neříkejte to. Neříkejte nic. Není vhodných témat pro tuto situaci, a snažte se o jediné, vypadat ještě hůř než ona. Upadněte, zamažte si čelo blátem, poškoďte si šat, odněkud krvácejte, způsobte si výron, kulhejte.
Berte věci, jaké jsou. Nejste v knize, ale v Posázaví, třeba. Muž, který zvedne ženu jako pírko a uhání s ní po úbočí, je vymyšlen od citů přes nápady až po ty neskutečně silné ruce a plíce. Žena není pírko a nemůže být jako pírko zvednuta. To je obraz, příměr a metafora, tedy věc určená k přečtení, a ne k vykonání. Se ženou v náručí lze chvilku postát a pohovořit – než vám dojde dech. Se ženou v náručí lze v den svatby symbolicky překročit práh bytu, ale nelze ji nositi tímto bytem, natožpak horami, notabene v lijáku.“
„Jsou to vždycky chvíle, kdy nejsem doma a kdy moji ženu popadne Veliký Běs Proměny a ona – což si neumím představit – přesune sama všechen nábytek. Ptal jsem se jí jednou, jak to dělá, a ona mne ujistila, že přesunutí nábytku není tak těžké jako rozhodnutí se pro jednu z šesti či osmi variací, jichž během večera docílí.“
Kniha Miroslava Horníčka skýtá i řadu vážných a moudrých myšlenek, nad kterými by se snad i mnozí moderní mladí lidé měli se vší vážností zamyslet. Každý z nás má totiž své pozitivní i negativní stránky a soužití dvou lidí zkrátka není jednoduché, protože se jedná stále o muže a ženu, kterým vždy bude jistá rozdílnost vlastní.
„Není snadné žít s takovou bytostí, ale je vůbec snadné s nějakou bytostí žít? Člověk je ovšem pohodlný a šíleně netrpělivý a v mnoha případech to dokonce shledá nemožným; zkusí to s jinou bytostí, zkouší to s jinými bytostmi, ale vždycky se ukáže, že každá bytost v sobě nese své obtíže, včetně bytosti jeho. Snadné to není. Ale věci snadné bývají nejhorší.“
„Manželství, má-li vydržet, musí mít dvě těžiště: toleranci a humor.“
Vraťme se ale zpátky k věcem ryze zábavným, například k tomu, jakou zábavu obstarával autorovi Hero, pes Jana Wericha.
„Hrával si se mnou tím způsobem, že mi odmítal vydat papír. Kdykoliv přišel, zmocnil se rychle, vem kde vem, listu papíru a unikal mi. Byla to ovšem hra, ale díky jeho rozměrům docházelo k přeskupování nábytku. Někdy se stalo, že papír, kterého se zmocnil, byl jedním z listů rozepsaného Werichova rukopisu a pak jsme si hráli tři.“
Jak je tedy patrné, humor je zkrátka srdcem této knihy, a tak mi dovolte ještě pár zábavných citací, než se do knihy začtete sami a pochopíte, že by si zasloužila citovat celá.
„Rozhodně nemám na to, čemu se říká organizační talent. Nedovedl bych uspořádat ani nedělní výlet, a kdyby mi bylo svěřeno vedení války, vojska by se míjela a k bitvě by nedošlo.“
„Sám si nejsem tak zcela jist ve světě, jehož dvě základní kategorie, tedy prostor a čas, byly shledány relativními.“
„I jednoznačná slova se častým opakováním odpoutávají od svého smyslu.“
„Jsem člověk něžný, snadno zranitelný. Občas použiju hrubého slova, ale jen v sebeobraně, jen abych jím cosi v sobě přehlušil, jen z ostychu a s ostychem. Nevím, proč ostatní užívají hrubých a neslušných slov. Lekají mne jimi jako nečekanými výstřely, jako zákeřnými výpady dýkou proti mé duši, která podobna leknínu, pluje na průzračných vodách mého čisťounkého bytí.“
„Chovám se tedy jako muž momentálně nepřítomné ženy, a nikoli jako nepříčetný zuřivec, to jest, usedám do křesla a částečně již odstrojen nahlížím zběžně do různých literárních úvah v různých časopisech. Takové zběžné nahlédnutí dodá člověku jakýsi takýsi přehled o několika událostech a myšlenkách, kterými pak může ve společnosti dokázat, že je na výši doby i dne. Mívám štěstí. Přečtu si třeba jen jedinou větu z nějakého článku a vždycky se mi v příštích dnech naskytne příležitost citováním této věty (či jejím vyvracením) probudit dojem, že vím víc, než vím. Všechno záleží na tom, užít této jediné věty ve vhodné chvíli, či jakoukoli chvíli si vhodnou učinit. Někdy s takovou větou chodím i týden, než se mi podaří propašovat ji do příliš nízkých (nebo příliš vysokých) hovorů mých známých!“
Tolik tedy k humorné i vážné tváři autora knihy Dobře utajené housle. Proto aby vám nebyla dále tajemstvím, je třeba ji otevřít a nechat se naladit na poklidný tón jejího výmluvného, srdečného hlasu. Není totiž nic údernějšího než moudro zahalené do lehkého kabátu ironie.
(Miroslav Horníček. Dobře utajené housle. Praha: Motto, 1996, s. 126)
