Díky za fíky Haliny Pawlowské – láska s vůní moře, vína a nevěry
Ve své knize Díky za fíky navazuje oblíbená spisovatelka Halina Pawlowská na vlnu svých tradičních příběhů plných rozkoše a lásky, ale i smutku a úzkosti. Její hlavní hrdinka chce být žádaná, ale jak už to tak bývá, jen stěží si dokáže užívat milostných radovánek, pokud její vlastní manžel nedělá dobrotu. Ve vyprávění hravém i slaném jako mořská voda má čtenář možnost zavítat do exotických krajů, zastrčených hospůdek i cizích postelí. A jaké z toho všechno plyne ponaučení?
„Když chceš hezky milovat, musíš lásku pilovat.“ Právě tak by totiž mohlo znít motto knihy Díky za fíky. Lásku je totiž potřeba pěstovat, zalévat a živit, jinak se totiž může stát, že se vám drahá polovička začne poohlížet po jiných vinicích.
Oblečená jsem se doplazila k posteli a Martin si na mě lehl a miloval se se mnou a mě ta zraněná noha přitom tak strašlivě bolela, že jsem křičela, a Martin myslel, že křičím rozkoší, a řekl: „To je zajímavý, jak ten sex je mezi námi, i po těch letech, čím dál lepší!“
Erotické okamžiky a delší vzrušující pasáže střídají vážná ohlédnutí, do popředí vystupují členové rodiny, kteří se po chvíli mudrování odebírají zpátky na věčnost. Tahle kniha s autobiografickými rysy tak čtenáři vedle vyprávění o lásce, rozkoši a nevěře naservíruje i opojný koktejl s vůní moře, vína, dobrého jídla a vzpomínání. Moudré paralely, bláznivé asociace, nečekaná zjištění, … Kniha Díky za fíky je jako barevná duha, jen má na rozdíl od většiny předchozích o něco těžší nůši smutku.
„Upřímně řečeno, od té doby, co mi umřel můj muž, nejsem úplně šťastná.
Jsem jako člověk, který závodně běhal, byl šampion, ale pak mu museli operovat koleno a po té operaci mu řekli, že nejenže už nebude nikdy běhat, ale že bude i blbě chodit. A on blbě chodí a všichni ho litují a jsou na něj hodný, ale pak zapomenou, že je to chudák, a začne jim vadit, že je tak blbej chodec.“
Především čtenářky se z knihy Díky za fíky mohou poučit, ale také nemusejí. Pokud by ale snad opravdu chtěly, možná se utvrdí v názoru, že jeden chlap je pro ženu prostě málo. Co když totiž potkáme někoho, koho milujeme, někoho, s kým si rozumíme, a někoho, s kým zažíváme báječný sex? A dá se to všechno stihnout?
„Martin nepřišel domů ani ráno, ani další den. Jen mi zavolal, že pochopil, že se k sobě nehodíme, a že se rozhodl, že začne žít jinak.
Zhroutila jsem se. Martina jsem milovala! Richard byl jen takový rozmar, flirt, který nic neznamenal, jen mi kořenil moje všední spokojené chvíle… Richarda jsem měla jen proto, že jsem měla Martina. Protože Martinova láska mi dala křídla, které jsem se nebála roztáhnout!“
Do děje se sem tam vetřou zbloudilé vzpomínky na členy rodiny. Někdy utiší, někdy popíchnou, většinou se ale s neochvějnou silou opřou do sebevědomí hlavní hrdinky.
Chtěla jsem mu říci, že mu děkuju za všechnu sílu, kterou do mě vlil, že bez něj jsem nula. Přesně taková, jakou si můj otec představoval, když mi nadával, že jsem to nikam nedotáhla, když jen píšu pitomosti, místo abych vyhrála Wimbledon anebo se stala
prezidentkou.
To můj otec chtěl. Abych vyhrávala na tenisových turnajích a aby se mnou mohl sjezdit svět. Proto mi najal tenisového trenéra, který se taky narodil v Karpatech jako on. Úplně se odlišoval od ostatních trenérů, protože kouřil i na kurtu a vždycky měl dlouhé, lehce zažloutlé, bílé kalhoty, které mu zbyly z éry třicátých let a sahaly až na zem.
Hrála jsem špatně. Nejhorší pro otce bylo, že mi to bylo fuk.
„Jsi nula!“
Táta chtěl, abych se přihlásila na práva. „Skoro každý prezident vystudoval práva!“
Nevystudovala jsem práva.
„Jsi nula!“
Jako už tolikrát nechává autorka i v téhle své knize rozplynout všechny smutky v mořských vlnách, ve víně rozlévaném v zastrčených restauracích, v gurmánských prožitcích i na stránkách, které třeba právě otáčíte. Nebojí se, že by lásky bylo na světě málo a že by bylo málo i docela praktických řešení…
Nevěděla jsem, jestli Richard žije na Slovensku, nebo v Čechách. Myslela jsem si, že je svobodný, protože jsem věřila, že by poslal aspoň oznámení, kdyby se ženil.
Zavolala jsem mu. Kondoloval mi. Pozvala jsem ho k nám.
Nalila jsem mu kávu a řekla jsem mu, že mu nabízím svůj byt a svou rodinu, že s ním chci snídat a večeřet. Že s ním chci trávit Vánoce a plánovat dovolenou. Že nikoho kromě něj neznám tak dlouho! A že se ho chci zeptat, jestli by se mnou nechtěl žít.
Richard si vzal den na rozmyšlenou.
„To zní nadějně!“ řekla Anička.
Richard se nastěhoval před Vánocemi.
Vyšlo najevo, že má přítelkyni. Takovou malou ženu s dlouhým nosem. Byla jsem překvapená, ale o přítelkyních jsem se ve své nabídce nezmiňovala.
Na jaře už přítelkyni neměl.
V létě jsme odjeli do Španělska. Jeli jsme autem až úplně na jih na Gibraltar a jedna drzá opice mi tam z kabelky ukradla peněženku.
Spali jsme v Marbelle, kde jsme denně večeřeli na náměstí, kde rostli pomeranče. Jednou mi jeden spadl na hlavu a docela mě to bolelo. Richard se smál. Pohladil mi to zraněné místo. Pořád měl hezké ruce, takové pružné, suché a měkké.
Zpátky domů jsme jeli přes hory. Silnice byla prázdná, jen kamenité kopce a někde vykouklo moře.
Napadlo mě, že takhle mohou vypadat nové začátky. Nic za námi, nic ani vpřed na dohled…
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(PAWLOWSKÁ, Halina. Díky za fíky. Praha: Motto, 2018, s. 165)
Foto: nakladatelství Motto
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
