Básnická sbírka Miroslava Vepřka je introspektivním nahlédnutím do vlastní autorovy duše, ve které se za celou dobu jeho života otiskla stopa krajiny, kterou stačil poznat a prochodit. Ve svých verších se vypisuje z lásky a dokonalého sepětí s přírodou, vrací člověka zpátky do jejího lůna a nedává prostor modernitě, technice ani myšlení, ve kterém by pro přírodu nebylo místo. Ta je totiž prvopočátkem všeho a lidské bytí je v jejím transcendentnu jen mihnutím se rychlíku.
Lidská existence na zemi je pouhopouhým okamžikem, přesto v sobě nese otisky míst, kterými se prochází, v kterých žije. Ať už je to řeka, se kterou nejedno odpoledne na chvíli plyneme a pak další a další odpoledne pozorujeme její obměny. Ať už je to les, který se mění nemilosrdnou rukou času. Všechny vzpomínky na přírodu v nás zůstanou, otisknou se do nás a zůstanou naší součástí. Se svými vůněmi, ševelením listů, tou a tou květinou, kterou víme, kde máme hledat. Vracíme se do míst našich vzpomínek a podvědomě spouštíme vodopád asociací. Taková byla příroda a taková je teď. Takový jsme byli a takový jsme dnes. Zlomenější, silnější, poučení, stále však nevytržení a nevytrhnutelní z náruče přírody, která to jako jediná s námi myslí dobře.
Autorovy básně jsou unášeny na vlně důvěrného splynutí s přírodou, s milovaným krajem. Sledují, jak se v tomto kraji probouzí jaro, jak horce plyne nenasytné léto, jak nás nehostinně vítá chladný vánek podzimu a jak žluté listí střídá bílý sníh. A u toho všeho je člověk, aby zapomněl na svůj skromně vyměřený čas na zemi a dýchal spolu s přírodou ten její, zdánlivě věčný. Miroslav Vepřek zde přirovnává svůj život k přírodním elementům. Je pro něj zpěněnou řekou, pádem hvězdy nebo zkrátka prostým omylem přírody. Píše o tom, jak daleko má člověk k Bohu, tak dokonalému a spravedlivému. A že jediné, co by snad zbloudilce mohlo dostat alespoň na samý okraj Boží stezky, je víra, čas a poezie, kdy časem je zřejmě myšlena překážková dráha zkušeností, opětovných pádů a zmrtvýchvstání. Člověk se pak v životě ocitá na nezaměnitelném místě viníka i porotce, který se žene namáhavou cestou do kopce – někdy laděnou v dur a někdy v moll…
Libina
Svět je pouhá dlouhá nudle
viděná z okna
jedoucího vlaku.
Přirozeně do kopce.
A jak slunce zvoní přes hrany hor,
v dur i v moll,
je člověk ve své při
(dočasně věčné)
napůl viník
a napůl porotce.
Milovat v tomto koloběhu
znamená kreslit
po fotce.
Autor rovněž přiznává, že se musíme naučit žít z absence věcí. Těmi mohou být nenaplněné sny, jejichž zrealizování by nás vyneslo vysoko nad bránu štěstí, ale možná by z nás neudělalo tak silné osobnosti, nenaučilo by nás pokoře, každodenní snaze a schopnosti neustále přiživovat vlastní naděje.
Básníkovo veršované ztvárnění přírody je naprosto originální především jeho uměním personifikace. Příroda k vám pak promlouvá nezprostředkovaně, vlastními ústy, nejedná se o popis, ona sama vypráví, žije. Znamenitě působí například jím oživený vztah Ostravy a řeky Odry:
Polanka nad Odrou
Odra –
řeka vysypaná
z rukávu čadící
Chci, aby to znělo
jako víra
vtesaná do kamene,
a zatím to teče,
plytčí,
rozpouští se.
Je kdesi můj chrám.
Řeka ho odnesla,
sám nevím kam.
Miroslav Vepřek si důmyslně hraje se slovy, jím užitá zvukomalebnost je obdivuhodná a ještě více podtrhuje živoucí sílu přírody. Ať už v ní podzim střídá jaro nebo kdesi na mezi vydechuje pachuť války…
Bylo jaro 1945
a nahoře v kopcích stále pramenila krev.
Stékala po stráních,
vlála jak prapory
a starousedlíci si jí natírali veřeje domů,
nevědouce, co činí.
Z líčení jara a jeho poslů, zářivě žlutých hlaviček podbělů, až bolí oči. O to více vás autorova poezie z blátivého konce zimy vtáhne do vstřícné náruče jara.
Štěpánov
Jaro si přitáhlo kravatu
a v tvářích má ďolíčky,
tvá liščí doupata.
A dívčí jméno Markéta.
Moře žlutého podbělu,
žlutého jak moravská sodovka,
se šíří soustavností
dělnické kolonie
a za trest ho přibíjejí
u nádraží na vrata.
Miluju jaro.
Jako šest dnešních dívek
platonicky milujících Sokrata.
Miroslav Vepřek vyzdvihuje přírodu nade všechno. Přírodu a Boha, dva nerozlučné. Zatímco člověk se podle něj ještě nestihl vymanit z prvotní mikve, a očistit se tak od dědičného hříchu. Jakoby se nedostal z jednoho a už byl „namočen“ v jiném, tentokrát jedinečně vlastním.
A až se jednou celá země očistí od (za života) nesmývatelných stop člověka a jeho srdce v podobě palimpsestu utichne, pak bude dál zurčet voda v potoce, šumět listí ve stromech a možná si i sama příroda vzpomene, kdo s ní sdílel zlomek váhavého žití…
(VEPŘEK, Miroslav. Moravský ZeMěPis. Olomouc: Barbara, 2013, s. 71)
