Charles Baudelaire a jeho Květy zla – prokleté slunce na prahu všedních dní
S úchvatnou obálkou plnou smyslných ženských těl a rozkoše v samém opuštění nám klasické nakladatelství Československý spisovatel předkládá sbírku nejlepších básní Charlese Baudelaira v překladu neméně talentovaného Vítězslava Nezvala. Květy zla v sobě odrážejí věčnou žízeň po kráse a po životě, která neúnavně tryská z duše Charlese Baudelaira, prokletého básníka své doby, jehož odkaz právem zapustil kořeny i v té naší. Vydejte se po cestě vysypané mrtvými lístky exotických květin, které jsou tak výmluvným obrazem tropické imaginace tohoto básnického génia.
Nejslavnější sbírku Charlese Baudelaira, vůbec prvního francouzského prokletého básníka, nám přináší jeho překladatel a velký obdivovatel Vítězslav Nezval, který nám české přebásnění Fleurs de mal uvádí spolu s faksimilií své květinové kresby. V krátké a poetické předmluvě nám tento slavný český básník přibližuje život a dílo jednoho ze svých vzorů, přičemž neopomíná otevřít rány jeho hořkosti.
Charles Baudelaire (1821-1867) se už jako malý musel vyrovnat se ztrátou milovaného otce, kterého vystřídal
matčin nový milenec a manžel, generál Aupick, kterého Charles ze srdce nenáviděl. A nebylo to jen kvůli tomu, že jej tento nový otčím nutil pracovat v diplomatické službě a nedělat si iluze na poli literatury. Baudelaira však z umělecké cesty nestrhl a ten se brzy v potulném životě bohéma dostal do popředí právě svou životní knihou básní Květy zla, jež vyšla roku 1857 nákladem Baudelairova přítele Poulet-Malassise. Verše tohoto bonvivána, který se oblékal s výstřední elegancí podle dandyho Brummela a nestoudně otevíral tabuizovaná témata rozkoše, sexu a pohrdání falešnou společností, způsobila v tehdejší Paříži poprask a Charles Baudelaire musel za svou sbírku zaplatit tučnou pokutu z mravnostních důvodů. Přesto se však toto ztělesnění „urážky náboženství a morálky“ vpilo do piedestalu nejslavnějších děl poezie o to víc, o co bylo prokleto.
Baudelairova poezie zkrátka doléhá na každého z nás stejně vášnivě i tragicky jako umně poskládané střípky z hořce bujarého života tohoto velkého prokletého básníka.
Dle Nezvalových slov je jeho poezie zkrátka obdobně tragického rázu jako básníkův tragický život a je přímým výrazem jeho jedinečné citlivosti, mučivé obrazotvornosti, neuhasitelné žízně po opojení krásou a životem, smyslného exotismu a sžíravé vnitřní pravdivosti.
Tato aromatická exotičnost pak pramení především z Baudelairovy lásky k jeho vyvolené temné ženě, výpomocné herečce z divadla U Pantheonu a mulatce Jeanne Duvalové, se kterou spojil svůj život. Inspirace její divokostí i barvou kůže se táhne několika básněmi v Květech zla obdobně jako Baudelairova fascinace mořem. Roku 1841 se totiž po celých devět měsíců nechal unášet lodí, jež zprostředkovávala koloniální dopravu přes Kapverdské ostrovy a kolem mysu Dobré naděje. O moři a o naději je také velká část autorových básní, i když se jako tou poslední a vcelku bezbolestnou nadějí (oproti tak bolavému životu) zdá být jedině sama smrt, která se rovněž v řadě veršů hlásí o slovo.
Jakmile otevřete sbírku těch prokletých zlých květů, vysypou se vám do dlaní srdce omračující barvy, vůně a tóny, které jsou výrazem tropické imaginace génia, jehož vliv nepřestal působit do našich časů. Objevíte naprosto nové obrazy strhující svou intenzitou a dokonalostí formy. Budete vtaženi do tajemnosti ve všem tak silně sugestivní.
Teď už je ale čas na to podkasat si sukni a vstoupit na cestu plnou Fleurs de mal, které voní láskou a páchnou rozkladem všech lidských ctností…
Hymna na krásu
Čníš ze dna propasti, či přicházíš k nám z ráje,
ó Kráso? Rozléváš hned světlo, hned zas stín,
v tvém hrozném pohledu si nebe s peklem hraje
a lze tě přirovnat též k chuti vzácných vín.
Ty skrýváš v pohledech i svítání, i západ;
ty dýcháš vůněmi jak večer před bouří;
a z amfory tvých úst jak z filtru budou kapat
tvé žhavé polibky, jež krev nám rozbouří.
Rci, snášíš se k nám z hvězd, čníš z krkolomných srázů?
Hleď, Démon sleduje tvé spodničky jak pes;
hned plodíš radosti, hned rozhazuješ zkázu,
jsi nezodpovědná a neznáš v ničem mez.
Jdeš klidně před Mrtvé a zesměšňuješ Předky
a Hrůza náleží k tvé sbírce klenotů.
Jed, Vražda, Zoufalství jsou nejdražší tvé cetky
a svůdně lehají si na tvou nahotu.
Hleď můru ve svíčce, jež přilétla sem zvenku
a říká praskajíc: Jen ať mne rozdrtí!
A mladý milenec, jsa skloněn nad milenku,
jak při agónii se laská se smrtí.
Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,
ó Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!
Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,
jež tolik miluji a jež jsem nepoznal.
Ať Satan, nebo Bůh, co na tom! Jen ať vkročí,
co na tom – královno, ať sladkost, nebo jed,
když děláš zázrakem svých sametových očí
čas méně ohyzdný, když nadlehčuješ svět.
Klenoty
Má drahá znajíc mne, mé srdce a můj svět,
jsouc nahá, nechala si zvonivé cetky
a její ozdoba ji dodávala vzhled
těch maurských otrokyň, jež strhly naše předky.
Když tanče vydává svůj posměvačný hřmot,
ten zázrak z kamene a z třpytivého kovu,
jsem stržen k extázi nad zrcadlením hmot,
kde světlo se zvukem se mísí jako v slovu.
Tak ležíc, usmála se z hloubi večera
a z hloubi divanu, kde milovali jsme se,
vstříc lásce, hluboké jak sladká jezera,
jež valila se k ní jak moře na útesech.
Jak zkrotlá tygřice, zrak plný krutosti,
a snivě zkoušela své rozmanité pózy
a cudnost, spojená s ní s krajní chlípností,
jí stále zůstala i přes metamorfózy.
A paže, stehno, krk a lesklá křivka zad
jak labuť, vlnící se před mým jasnozřením,
mě omamovaly a dráždily můj chlad;
prs, hrozen vinice, již pěstil jsem svým sněním,
se blížil úlisněj než démon, zničiv klid,
v nějž ponořila se má samotářská duše
na skalách z křišťálu, kde chtěl jsem tiše žít
a odkud vytrhl ji jako kořen růže.
Tu připadalo mi, že vidím v jednotě
trup hodný jinocha a kyčli Antiopy,
bok vyvstal nad tajlí a zářil v nahotě.
Třpyt ambry s líčidlem se vsákl beze stopy!
– Když lampa dohasla, tu na ztemnělých zdech
krb kreslil ohnivou a mihotavou růži;
když z krbu vydral se jak z prsou prudší vzdech,
Zaplavil krvavým svým třpytem její kůži!
Smutek měsíce
Dnes večer měsíc sní snad ještě lenivěji;
jak kráska na loži, kde v četných polštářích
si hladí před spaním svá ňadra, jež se chvějí
a jež jsou studená a bílá jako sníh,
a naznak v podušce, kde míhají se stíny,
je takřka ve mdlobách a občas zasténá
a tiše obrací své oči na vidiny,
jež plují po nebi jak bujná květena.
Když někdy v lenivém a sladkém roztoužení
jí skane slzička, tu básník, přítel bdění,
si zbožně poklekne a jako do vázy
ji chytí do dlaně a z hrůzy, že se vpije,
se nad ní nakloní a pečlivě ji skryje
v svém srdci před sluncem, jež právě vychází.
Prodejná múza
Milenko paláců, má Múzo, již mám rád,
až vyjde lednová a zkřehlá večernice,
až nuda s vichřicí se svalí do vánice,
budeš mít oharek na zahřátí svých pat?
Či chceš snad zahnati svůj promodralý chlad
při nočním paprsku, jenž padá z okenice?
Chceš sklízet z azuru lesk zlaté hvězdné kštice,
až bude zpustošen tvůj měšec i tvůj hrad?
Hleď, máš-li vydělat si denně na svůj chléb,
vem kaditelnici, jdi skuhrat na pohřeb
a zpívej Tedeum, v něž nevěříš už sama,
anebo odhal se jak stará kejklířka,
jdi, směj se nad slzou, jdi, klepej na dvířka,
jdi, obveseluj dav, avšak neprozraď své drama.
***
Ach, jak tě miluji přes propasti tvých smutků,
ty stále zamlklá a velká vázo smutku,
čím víc mně unikáš, tím víc tě miluji,
čím víc tvé úšklebky a gesta vzdalují
mou náruč od modrých a nekonečných mocí,
má krásko, bolesti a ozdobo mých nocí.
Jsem hotov k útokům a vnikám do hradu
jak červi do těla, jež leží v rozkladu,
ó jak tě miluji, mé neúprosné zvíře,
a čím jsi chladnější, tím ovládáš mne šíře!
Cikáni na cestách
Rod z kmene proroků, jenž nemá nikde stání,
se vydal na cestu a míjí dědiny,
houf dětí na zádech, jdou celé hodiny,
prs visí připraven, tak jdou už od klekání.
Pár mužů s lesknoucí se ocelovou zbraní
jde pěšky u vozu a jejich rodiny
jsou v něm a očima, v nichž tančí vidiny,
se teskně dívají na slunce, jak se sklání.
A cvrček, spatřiv je a jejich pestrý zjev,
hned trochu zesílí svůj monotónní zpěv;
a matka Kybelé, jež byla dosud skryta,
dá vodu pramenům a rozehraje step
pro tyto poutníky, jimž otvírá se sklep
budoucí temnoty, a důvěrně je vítá.
Albatros
Dost často chytají si plavci albatrosy
tak pro pobavení; ti mořští tuláci
se vznáší za lodí, jež klouzá přes kolosy
na hořkých propastech a jež se kymácí.
Hned jak je položí na prkno u kormidla,
těm králům azuru, tak neobratným, žel,
poklesnou žalostně ta velká bílá křídla
jak vesla, visící jim podle jejich těl.
Jak neobratný je ten poutník z lodních snímků!
A jak je komický, on, jenž si nehraje!
Hle, jeden zastrčil mu do zobáku dýmku
a druhý opičí se po něm kulhaje!
A Básník podoben je tomu králi mračen,
jenž lítá za bouře a vždycky bez hrůzy;
je také v exilu a mezi hejnem kačen –
i jeho perutě mu vadí při chůzi.
Elevace
Tam nad údolími a lesy, nad krátery,
až k mrakům nad moře a jejich nádheru,
až k slunci nad prostor a za hráz éteru,
kde končí nejzazší mez dní a hvězdné sféry,
se bystře povznášíš, můj duchu, k volnosti –
a jako plavčík, jenž se vrhá do pěn víru,
se hroužíš vesele a šťastně do vesmíru
a cítíš závratné a mužné radosti.
Jen odleť daleko, pryč od nakažliviny,
jen jdi a očisť se ve vzduchu hvězdných sfér
a pij jak božský líh ten oheň hvězdných ker,
jež víří v prostoru a nevrhají stíny.
Daleko od nudy a pak již bez hoře,
jež padlo na život jak příliš těžký hřídel,
je šťasten ten, kdo smí svým rozmáchnutím křídel
se vznésti do krajin, jež svítí nahoře!
Ten, jehož myšlenky jak skřivánkové z klecí
se ráno rozletí tam vzhůru nad chlumy,
– jenž vzlétl nad život a jasně rozumí
i řeči květinek, i řeči němých věcí!
Nepřítel
Mé mládí plynulo za stálé nepohody,
již sem tam přervalo pár žhavých paprsků;
hrom s deštěm způsobil v něm tisíceré škody,
v mém sadu zůstalo jen málo zákrsků.
A nyní na podzim, v němž bezmála již budu,
je třeba vzíti rýč a odebrat se tam
a znovu nahrnout tu odplavenou půdu,
v níž voda vyryla sto velkých hrobních jam.
Kdoví zda květiny, jež rodí se v mém snění,
se ujmou na půdě, kde prsť se stále mění,
zda najdou mystický svůj pokrm z jejích sil?
Ó moje bolesti! Čas plyne jako voda
a temný Nepřítel, jenž u srdce nám hlodá,
se živí na krvi, jež vytekla nám z žil!
Pohřeb prokletého básníka
Až v noci plné nepokoje
vás dobrý křesťan uloží
za kupu vyčichlého hnoje
či pod smetištěm do hloží,
až rozplynou se cáry stínů,
až vstoupí slunce do bláta,
pavouk tam utká pavučinu
a zmije vrhne mláďata,
nad vaším odsouzeným čelem
se ozve smutný pokřik šelem,
vlk zavyje a ztiší krok,
hlas čarodějnic, chlípných dědů
a vzdechy černých lidojedů
vás budou mučit celý rok.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(BAUDELAIRE, Charles. Květy zla. Praha: Československý spisovatel, 2013, s. 184)
Básně z francouzštiny přeložil: Vítězslav Nezval
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
