Právo na krvavou odplatu v Příšerných příbězích vánočních Chrise Priestleyho
Zatímco v dálce utichají poslední hřejivé doteky Vánoc, právě dočtené Příšerné příběhy vánoční z autorské dílny Chrise Priestleyho jen tak z mysli nevyženete. Užijete si sice kouzelné atmosféry plné rozmanitých dobrot, dárků a všeobecného poklidu, ovšem jen v tom případě, že vaše duše je čistá jak okvětní plátek lilie. V tom druhém případě nastává čas na krvavou odplatu, svátky nesvátky.
„Ledový vichr se prohání mezi stromy, stíny se dlouží a ve sněhu křupou plíživé kroky…“ Právě v tuto chvíli vám osudy hrdinů z knihy Příšerné příběhy vánoční vytanou na mysli víc než kdy jindy. Začnete se bát o svůj holý život a už nikdy si nebudete hrát na pány přírody. Její síla je totiž nezměrná…
„Skrz závěsy už se dralo ranní světlo, když Štěpána probudil křik tak nezvyklý, že zprvu nepoznal, že je to matčin křik, a považoval ho za součást svého podivného snu. Znělo to spíš jako ptačí skřehotání. Ale pak se ozval znovu, nezpůsobil o nic menší úlek a probral ho k plné bdělosti. Stydla z něj krev v žilách a přiměl Štěpána, aby se rozběhl tam, odkud se ozýval.
Našel svou matku v mrákotách na prahu otčímova pokoje. Přiklekl k ní a snažil se ji přivést k vědomí. Mluvil na ni a popleskával ji po ruce, ale neprobírala se. Věnoval se tomu tak usilovně, že ho zprvu ani nenapadlo podívat se do pokoje a zjistit příčinu matčiných mdlob. Když posléze nahlédl dovnitř, zůstal zírat v hrůze a s otevřenými ústy.“
Neškádlete přírodu a neškádlete ani mrtvé, docela nevinná hra se tak může zvrhnout v boj o život. Pokud však máte
odvahy nadmíru a chcete zažít dobrodružství, při kterém tuhne krev v žilách, je tu pro vás jako dělaný příběh s názvem Byla cesta, který odkazuje na známou lidovou píseň. V bravurně pojatém vyprávění Chrise Priestleyho zavítáte s touto písní na rtech do kraje mrtvých, kteří však nejsou tak mrtví, jak by se mohlo zdát…
„Simonovi divoce bilo srdce v hrudi a byl si jistý, že cítí, že i srdce ostatních – tedy těch živých – pádí ve stejném splašeném rytmu.
Zpívali v sevřeném kroužku, tváří obrácení ven, k té hordě, která je obkličovala, jako by byli hradba z vozů, obklopená v americké prérii nepřátelskými Siouxy.
Když kluci umlkli, aby se pustili do dalšího provedení Ušlapané cesty, Simon v hrůze sledoval, jak se děsivé postavy před ním posouvají zas o kousek blíž.
Byli od nich už jen pár coulů. Simon se díval z jedné strašné tváře na další a viděl muže se zlomeným nosem, ženu s šedivými vlasy spletenými do copů, chlapce, kterému z rozcuchané černé kštice trčely velké uši. Za nimi jich stál další tucet. A za nimi, kdo ví, kolik jich tam mohlo být? Když zpěv ochaboval, vypadali vždycky, že chlapce roztrhají na kusy.
Ten hrůzyplný pohled je dováděl na práh šílenství, nebylo to ale nic proti strachu, který zažívali, když olej v lampě dohořel a všechno se ponořilo do černočerné tmy.“
Chlapci zde vyvázli ještě vcelku bez úhony, hrdinové dalších příběhů už takové štěstí neměli. Naprosto fascinující je například vyprávění s prostým názvem Jinovatka, které osudy hrdinů kreslí jakoby přímo na papír. A běda těm, jejichž mysl vládne bláhovou neohrožeností! Stačí jedno uklouznutí a z poetické jinovatky je rázem mráz ostrý jako smrt…
A v jeho ledovém království nemůže chybět ani sněhulák. Místy bodrý, místy děsivý – zkrátka, jak si kdo zaslouží. A propos co vy a voodoo?
„Probudil se z neklidného spánku, a když se podíval na hodinky, zjistil, že už je osm pryč. Vyskočil z postele a běžel k oknu. Sněhulák tam ještě byl. Ale vedle něj stál Charles. Opíral se o rýč, který nejspíš našel v zahradníkově boudě.
John si říkal, jak dlouho už asi jeho bratranec stojí na mraze a čeká, až John roztáhne závěsy. Tvář měl zčervenalou a dýchal si na ruce, aby mu nebyla taková zima.
Charles se zazubil, zvedl rýč a rozmáchl se s ním proti hlavě sněhuláka. Měl zjevně v úmyslu srazit mu hlavu, ale špatně si to vyměřil a jen jí šikmo zasadil ránu.
Jakmile se rýč pohnul, John zavřel oči. Nedokázal se na to dívat. Když je zas otevřel, ke svému zmatku viděl, že rána jen odloupla malý kousek z vršku sněhulákovy hlavy a že Charles se ohýbá v pase a oběma rukama se drží za vlastní hlavu.
Říkal si, co se asi přihodilo. Copak se Charles rýčem sám uhodil? John se zasmál. Dobře mu tak! Charles vzhlédl, mnul si hlavu, a uviděl, jak se John usmívá. Bez sebe zlostí zvedl zase rýč a vrazil ho do sněhulákova těla.
Ve stejné chvíli strašlivě zaúpěl, zdálo se, že výkřik se ozvěnou rozléhá v tichu zahrady, a pak padl naznak do sněhu a zíral do šedého nebe nad sebou.“
V podobném duchu pokračují i další mrazivá vyprávění z pera Chrise Priestleyho, který už jako malý chlapec rád četl knihy plné hrůzných historek. Někteří čeští čtenáři už znají jeho dříve vydané hororové knihy, mezi něž patří například Příšerné příběhy strýce Montaguea či Příšerné příběhy z temného tunelu. Tento britský spisovatel, malíř a karikaturista má navíc v plánu umístit děj některé ze svých dalších knih do Prahy, jež ho svou krásou tolik ohromila. Ohromí nás i Chris Priestley svými dalšími příšernými příběhy? Byla cesta, byla ušlapaná…
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(PRIESTLEY, Chris. Příšerné příběhy vánoční. Praha: Argo, 2015, s. 118)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
