Kořeny Evropy v posledním díle Umberta Eca – multietnicita jako cesta pokroku
Jen několik málo dní před svou smrtí stihl Umberto Eco, fenomenální spisovatel, sémiotik, estetik a filosof, připravit do tisku některé ze svých novinových sloupků, které psal patnáct let pro list L’Espresso. Tato krátká, ale hluboká intelektuální zamyšlení se k vám v jednom celku dostávají prostřednictvím nakladatelství Argo, které je vydalo jako knihu s titulem Od hlouposti k šílenství a podtitulem Zprávy o tekuté společnosti.
Toto poslední Ecovo dílo je (jak jinak) než mistrně napsaným pojednáním o (doslova) pozoruhodné cestě naší společnosti. Najdeme v něm moudrost, lásku, vtip i vážná varování – a to vše podané s neuvěřitelným citem pro jazyk. Bez těchto zázračných prvků, kterých je Ecova kniha plná, se neobejde ani tato kapitola, kterou vám pro představu a hlubší zamyšlení dnes uvádím. V čase pro následující téma více než aktuálním…
Letní novinové zprávy oživila diskuze o vhodnosti zmiňovat v Evropské ústavě křesťanské kořeny našeho kontinentu. Ti, kdo to požadují, se opírají o jistě zřejmou skutečnost, že Evropa se zrodila z křesťanské kultury, a to ještě před pádem římského impéria, přinejmenším od dob Milánského ediktu, vydaného císařem Konstantinem. Tak jako nedokážeme porozumět Východu bez buddhismu, nemůžeme porozumět Evropě, aniž bychom vzali v potaz roli církve, nejkřesťanštějších králů, scholastické teologie nebo činů a příkladu významných světců.
Ti, kdo jsou proti, mají na paměti laické základy, o něž se opírají moderní demokracie. Zastánci zmínky o křesťanství připomínají, že laický charakter je teprve nedávným evropským výdobytkem, dědictvím Velké francouzské revoluce, a nemá tedy nic společného s kořeny, které tkví v mnišství či františkánství. Odpůrci myslí především Evropu budoucnosti, která osudově směřuje k tomu, stát se multietnickým světadílem, a v níž by výslovná zmínka o křesťanských kořenech mohla zablokovat proces asimilace nově příchozích osob anebo omezit jiné tradice a víry (jež by se mohly stát jejími významnými složkami) na menšinové a pouze tolerované kultury a kulty.
Jak je tedy vidět, neprobíhá tu jen nějaká náboženská válka, protože se směšuje dohromady politický projekt, antropologická vize a rozhodnutí, zda rýsovat fyziognomii evropských národů na základě jejich minulosti, anebo na základě jejich budoucnosti.
Věnujme se nyní minulosti. Rozvinula se Evropa pouze na základě křesťanské kultury? Nemám teď na mysli obohacení, jichž evropská kultura využívala v průběhu staletí, počínaje indickou matematikou, arabským lékařstvím nebo přímo kontakty s nejvzdálenějším Orientem, a to nikoli od časů Marca Pola, ale už od dob Alexandra Velikého. Každá kultura asimiluje prvky blízkých i vzdálených kultur, ale pak je pro ni příznačné to, jakým způsobem si je přivlastní. Nestačí říct, že za nic nevděčíme Indům nebo Arabům, protože až v Evropě se poprvé prosadila myšlenka, že přírodu lze popsat matematickými vzorci. Zapomínáme totiž na řecko-římskou kulturu.
Evropa asimilovala řecko-římskou kulturu jak v oblasti práva či filosofického myšlení, tak i v rovině lidových pověr.
Křesťanství do sebe často velmi bezostyšně zahrnulo pohanské rituály a mytologii a různé druhy polytheismu přežívají i v lidové zbožnosti. Nejen renesance se zalidnila Venušemi a Apollóny a znovuobjevila svět antiky, jeho zříceniny a rukopisy.
Křesťanský středověk vybudoval svou teologii na Aristotelových myšlenkách, jež byly znovuobjeveny prostřednictvím arabského světa, a jestliže přehlížel většinu Platónova díla, nepřehlížel novoplatonismus, který významně ovlivnil církevní otce. Stejně tak není možné pochopit Augustina, nejvýznamnějšího z křesťanských myslitelů, aniž bychom vstřebali platónský zdroj. Samotný koncept říše, na němž se rozvinulo tisícileté setkávání evropských států a také států a církve, je římského původu. Křesťanská Evropa zvolila římskou latinu pro své náboženské obřady, jako jazyk náboženského myšlení, práva, univerzitních disputací.
Na druhé straně si nelze představit křesťanskou tradici bez židovského monotheismu. Text, na němž je založena evropská kultura, první text, který se první tiskař rozhodl vytisknout, text, jehož překladem Luther v podstatě položil základy německého jazyka, nejstarší text protestantského světa je Bible. Křesťanská Evropa se zrodila a vyrostla za zpěvu žalmů, recitování biblických proroků, rozjímajíc nad Jóbem a Abrahámem. Židovský monotheismus byl totiž jediným pojítkem, které umožňovalo dialog mezi křesťanským a muslimským monotheismem.
Ale tím to ještě nekončí. Řecká kultura, přinejmenším do Pýthagorových časů, totiž nebyla myslitelná bez přihlédnutí ke kultuře egyptské a učením Egypťanů či Chaldejců se inspiroval ten nejtypičtější z evropských kulturních jevů, to jest renesance. Také evropská představivost se od doby, co Champollion rozluštil první nápisy na obeliscích, od císařského stylu po velmi moderní a velmi západní fantasmagorie New Age, živila královnou Nefertiti, záhadami pyramid, kletbami faraonů a zlatými skaraby.
Považoval bych za přiměřené zmínit v Ústavě řecko-římské kořeny našeho kontinentu ve spojení s tvrzením, že právě díky těmto kořenům, tak jako Řím otvíral svůj pantheon bohům všech ras a posadil na císařský trůn osoby tmavé pleti (nezapomínejme, že svatý Augustin se narodil v Africe), je náš světadíl otevřen spojení s jakýmkoli jiným kulturním a etnickým dědictvím, přičemž právě tato ochota k otevřenosti je jednou z jeho nejhlubších kulturních charakteristik.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(ECO, Umberto. Od hlouposti k šílenství. Praha: Argo, 2016, s. 415)
Pro další recenze, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
