Láska k ženám i rodnému kraji – ve verších „selského“ básníka Sergeje Jesenina
Ve chvílích časem ještě chráněných před ruskou socialistickou revolucí vznikla vskutku nádherná poezie velkého a věčně mladého básníka Sergeje Alexandroviče Jesenina. Vystupuje v barevných obrazech přírody rodného kraje, hřejivých matčiných rukou i láskách popadaných jak podzimní listí. Sbírka Sergeje Jesenina příhodně nazvaná Zvony v trávě doznívá po přečtení trylky ptáků i šuměním větví vrby u potoka. Je to poezie něžného objetí, objetí domova.
Přestože dostal Sergej Alexandrovič Jesenin (1895-1925) na této zemi vyměřených jen třicet let života, zůstala po něm poezie hodná velkého uznání. Dokud v něm lyrický hlas venkovského jinocha nepřebily revoluční vášně otřásající jeho vlastí, chutnaly jeho básně jako „lahůdka vesnické, lidové nedotčenosti“. Síla Jeseninovy poezie, tohoto „selského“ básníka a posledního básníka ruské vesnice, tkví především v pootevírání brány do tajemné duše venkovského lidu. Jeho závratný lyrický talent je nesporný, krásu jeho veršům vlastně neubírá ani jejich pozdně rebelantský tón. Ve verších chuligána je toliko kvality jako v poezii přírody a jejích zvířecích mláďat – byť jsou tyto verše mnohem laskavější, čistší a nadčasové.
Básnická sbírka Zvony v trávě okouzluje především působivými verši o lásce k matce, k dívkám i dospělým ženám. Zvony v trávě jsou rýmovanou cestou do dalekých krajů, ale také do pozdních časů, ze kterých se tak těžko vrací zpátky domů.
Ne nadarmo patřil Sergej Jesenin k imažinistům, tedy směru básníků, kteří preferovali kvalitu obrazu před smyslem. S autorovým neuvěřitelným talentem vykreslit báseň jako obraz jde ruku v ruce jeho vášeň pro přírodu, její proměnlivost, vůni a specifičnost v každém ročním období. Jeseninova velká vnímavost se pak odráží v líčení vztahu k matce, k rodné zemi i k ženám – jejich kráse i vrtochům.
Sergej Jesenin začal své verše publikovat v předrevoluční Moskvě a Petrohradu, kde se stal něčím novým, nečekaným,
ryzím.
„Mystické Neznámo symbolistů, démonizované obrazy moderního města, kosmické vize a katastrofické předtuchy přicházel vystřídat vesnický chlapec, v jehož světě si všechno bylo navzájem důvěrně blízké. Na doškové střeše se myl měsíc tlapkou jako kotě, jívy se podobaly pokorným jeptiškám, básník byl skromný poutník toužící splynout s prostými předměty a barvami krajiny a na scénu přicházela obyčejná zvířata – fenka, které hospodář utopil štěňata, stará kráva snící o telátku, liška s přeraženou nohou… Věci, zvířata, lidé, básník sám nebyli ve službách nadskutečna, nepoukazovali nikam mimo sebe, měli poslání být spolu, mezi sebou, pro sebe navzájem. K tomuto poetickému soužití je vedlo lyrické stanovisko, o němž později výstižně řekl Gorkij: „Bezděky jsem si pomyslel, že Sergej Jesenin není ani tolik člověk, jako orgán stvořený přírodou výlučně pro poezii, pro vyjádření nevyčerpatelného „smutku polí“, lásky ke všemu živému na světě a milosrdenství, které člověk potřebuje víc než co jiného.“
Všeobecně se má zato, že se Sergej Jesenin po utichnutí jednoho z tradičních bouřlivých večírků oběsil. Vzhledem k nalezeným stopám zápasu v hotelu Angleterre je ale dosti možné, že byl zkrátka odstraněn sovětským režimem. Pozoruhodné je, že den před smrtí dal svému příteli (ale také agentu GPU) lísteček, na kterém bylo psáno:
Na shledanou, drahý, na shledanou,
zůstaneš v mém srdci navěky.
Spočten osud, není na vybranou
Svede nás až zítřek daleký.
Umírat – na tom nic nového není.
Ani žít však není novější
Povídáním o Sergeji Jeseninovi bychom se mohli dotknout i jeho ukvapených a nepříliš šťastných čtyř manželských svazků (mj. i s vnučkou Lva Nikolajeviče Tolstého), také jeho bohémského života, na jehož dno s pachutí alkoholu se čím dál více propadal – především díky neutěšitelné situaci v zemi. My se ale raději přeneseme přímo nad verše jeho podivuhodně krásných básní, které můžeme číst díky překladu hned čtyř osobností: Jana Zábrany (velkého Jeseninova obdivovatele), Emanuela Frynty, Václava Daňka a Jiřího Taufera. Začneme doma s vůní lučních zvonků a pak vycestujeme i do daleké čarokrásné Persie…
***
Kraji milý! Srdcem sněné
stohy slunce v čirých tocích.
Chtěl bych zmizet do zeleně
v stohlasných tvých lučních zvoncích.
Každá mez má na okraji
roucha rezed se řebříčky.
Růžence tu přebírají
jívy, krotké řeholničky.
Bažina jak okýnka bání,
s rámusem se nebe vzdouvá.
Pro kohosi v odříkání
zatajil jsem v srdci slova.
Pustit duši dáno je mi.
Vítám vše a vším i žiji.
Přišel jsem na tuhle zemi,
abych zavčas opustil ji.
Píseň o psu
Tam, kde visí plachta tenká,
za rohoží u vrátek,
sedm štěňat vrhla fenka,
sedm rusých štěňátek.
Do večera lízala je,
zahřívala, laskala,
až pod teplým tělem zkraje
závěj sněhu roztála.
Ale večer, po setmění
– slípky šly už na hřad spát –
přišel sedlák zamračený
do pytle všech sedm dát.
Běžela – a strach ji bodal –
za ním, co jí stačil dech.
Dlouho nezamrzlá voda
točila se ve vírech.
Když se vlekla s hlavou tupou
od rybníka nazpátek,
byl snad měsíc nad chalupou
jedním z jejích štěňátek.
V modré noci čenich zvedla,
táhle vyla do nebes.
Vytepaná luna zbledná
svezla se za černý les.
Chtěla sousto, neví, proč jí
přilét kámen, proč zní smích.
Utonuly dvě psí oči
jak dvě hvězdy v závějích.
***
Zakroužilo listí z tepaného zlata
v zrůžovělé vodě rybníka.
Jako hejno motýlů, když chvátá
vzhůru k nebi hvězd se dotýkat.
Tenhle večer budu mít rád navždy,
žlutý úvoz blízký se mi stal;
bujný čtverák vítr do podpaždí
všechny sukně břízce vykasal.
Z údolí i z duše vane chladem
modrý soumrak jak houf oveček.
Za brankou, tam nad utichlým sadem,
zacinkne a zmlkne zvoneček.
Ještě nikdy jsem tak trpělivě
rozumem se nedal pobídnout.
To bych si přál – podobat se jívě,
svěsit ruce do růžových vod.
Jaké blaho v kupce sladce dřímat,
hubou luny seno sežvýkat…
Kde jsi, kde jsi, tichá radosti má –
nechtít nic, a přesto mít vše rád?
***
Jak sto shřebných kobyl
mračna ržají tmou.
Rudý plamen rozvil
křídla nade mnou.
Nebe jak vemeno.
každá hvězda – struk.
Kvasí boží jméno
v břiše ovčích muk.
Věřím: zítra brzy,
jen se začne dnět,
nový ze zámlží
vzplane Nazaret.
Lány narozené
život pochválí,
štěkne jako štěně
úsvit o skály.
Jedno vím: pak přijde
úpění a řev,
odřeknou se lidé
slavit nový zjev.
Tlamu země břesknou
šavlí osídlí…
Zpod červánků blesknou
lícní kosti dní.
Vyběhnou jak laně
k stepím jiných zón,
kde už zdvíhá dlaně
nový Simeon.
***
Všechno živé od mládí hned, časně,
chce svůj talent světu prokázat.
O sobě já vím, že nepsat básně
ve stepi bych nejspíš koně krad.
Zakrslý a hubený jak house,
hrdinou všech kluků jsem se stal
od chvíle, kdy s natlučeným nosem
den co den jsem domů chodíval.
Polekanou matku v koutku kamen
konejšil jsem s krví mezi rty:
„To nic! To jsem jenom nakop kámen,
do rána se mi to zahojí!“
A i dnes, kdy už se vytratila
zběsilost těch dnů a jejich var,
neklidná a vyzývavá síla
dál v mých básních ukazuje spár.
Ze slov zlatá halda, zlatá fůra
a nad každou slokou jak můj znak
zrcadlí se dál ta stará kuráž,
kterou míval rváč a darebák.
Jako tenkrát pýchy pln a síly
s něčím novým jdu dnes poprvé…
Jestli dřív jen po hubě mě bili,
teď mám celou duši od krve.
Neříkám už matce v koutku kamen,
ale pakáži, co za to nestojí:
„To nic! To jsem jenom nakop kámen,
do rána se mi to zahojí!“
Dopis matce
Žiješ vůbec ještě, stařenko má?
I já žiju. Zdrávas! Jak se máš?
Kéž ti svítí po večerech doma
nad chalupou nevýslovný jas.
Píšou mi, že trápíváš se tajně
a že pro mne pláčeš potichu,
na rozcestí čekáváš prý na mě
v staromódním sešlém kožichu.
Pak prý se ti s modrou večernicí
často snívá jen to jedno už, –
že mi někdo v krčmě při pranici
propašoval k srdci finský nůž.
Pusť to z hlavy, netrap se tím děsem,
blouznivý sen, maminko, je lhář.
Takový snad pijan ještě nejsem,
abych víckrát nespatřil tvou tvář.
Ani s léty neztratil jsem něhu,
moje touha na tom jen už lpí,
že divokým steskům brzy sběhnu
do malinké naší chalupy.
Vrátím se ti v čase rozkvítání
ovocného sadu do jara.
Neprobouzej mě však za svítání,
jak jsi mě vždy budívávala.
Neprobouzej, co je odtouženo,
nerozjitřuj, co je v dřímotě.
Příliš rychle pozbyl jsem tvé věno,
ukodrcán tebou, živote.
K modlení mě neměj, nejsem děcko.
Nenavrátíš uplynulý čas.
Sama jsi má útěcha, mé všecko,
sama jsi můj nevýslovný jas.
Tak se mi už netrápívej tajně,
neplač pro mě ani potichu.
Na rozcestí nečekávej na mě
v staromódním sešlém kožichu.
***
Mě mrazí, když tě vidím teď,
ta bolest, ach ta lítost, milá!
Asi už jenom z jívy měď
nám dvěma v září ještě zbyla.
Roznesla ústa plná lží
tvé teplo, chvění tvého těla.
Jako když drobný deštík mží
z duše, co trochu odumřela.
Bát se ho? Kdeže. Nikdy víc.
mě jiná radost navždy změní.
Vždyť nezůstalo nic už, nic
než mokrá zem a žluté tlení.
Sám sebe neuměl jsem vést
k tichému štěstí ve tvých dlaních.
Tak málo jsem stih projít cest,
tak mnoho chyb udělat na nich.
K smíchu ten život! Z výher, ztrát…
To už tak chodí od věčnosti.
Plný jak hřbitov je i sad
a břízy jsou jak bílé kosti.
Tak odkvetou i naše dny
jak hosté, co jen prošli sadem.
Když v zimě nejsou květiny,
nač trápit se tím, kde je najdem?
***
Neptej se mě, kterak Bospor hoří,
nedošel jsem k jeho hranicím.
Ve tvých očích bylo mi jak v moři,
lazurovou modří hořícím.
V karavaně nechci do Bagdádu
s hedvábím a hennou na hřbetech.
Skloň se k mně v půvabném svém ladu,
na kolenou vydýchat mě nech.
Dobře vím, ať zaklínám tě stokrát,
pro tebe to bude vždy jen van,
že v dalekém jméně – Rus – mám doklad
básníka, jenž tam je vyznáván.
V mojí duši harmonika pláče,
při úplňku slýchám zavytí,
Peršanko, což touha spatřit v dálce
modrý kraj se v tobě nevznítí?
Nepřišel jsem z otrávené nudy,
neviděná, zvalas, nelžu ti.
Objímalas labutími údy
jako párem bílých perutí.
Dávno hledám tichý osud s něhou,
neplivaje na uplynulé.
Vyprávěj mi něco podobného
o veselé zemi při luně.
Unes duši teskné harmonice,
napájej ji kouzlem svěžích sil,
abych si svou seveřanku více
nepřivolával a nekřísil.
Ukážu ti, kterak Bospor hoří,
ač jsem nešel k jeho hranicím.
Dobře, že v tvých očích je jak v moři,
lazurovou modří hořícím.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(JESENIN, Sergej Alexandrovič. Zvony v trávě. Praha: Odeon, 1975, s. 202)
Pro další recenze, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
