Má poezie v tónech melancholie
Dnes tu mám pro vás pár svých básniček. Ač mohou vyznívat melancholicky, jsou v nich přece jen skrytá docela malá zrnka naděje…
Slova
Když slunce svítí, máš vlasy stříbrné
tehdy tě čítávám, čítávám pohledem
káva ti na stolku pomalu vychládá
řekni mi, dědečku, jakýs byl zamlada
I stará lípa k tobě se uklání
poledne na vršku v kostele vyzvání
a venku u branky štěká už třetí pes
řekni mi, dědečku, kdepak jsi právě dnes
Když vůně domova vznáší se nad krajem
duši mám z olova, dál tebe neznaje
loudám se cestičkou, cestičkou paměti
a stále nemám nejmenší ponětí
Proč touha poznání mrtvá je u dětí
proč stačí úsměvy a silná objetí
káva mi na stolku pomalu vychládá
a sám teď vzpomínám, kým jsem byl zamlada
Až spadne opona
Doutnají tiše na zápraží
staré křivdy mrtvých lásek
a nezmoudří ti, kdo neuvěří
že život je jen plný masek
A každá maska má dvě tváře
jednu však dávno na popel
ta hrávala si na hvězdáře
když srdce bilo životem
Přijdou však opět nové lásky
fénix rád vstává z popela
nové tváře a staré masky
tak pořád dál a dokola
…
Však zvedněme sklenku ke smíru
a sekyru, tu nechme v zemi
vždyť v celém širém vesmíru
není, co srdce nedopoví
Tak zapomeňme na nuance
a oheň, který náhle vzplál
vždyť žijeme tak strašně krátce
a není, kdo by miloval
∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼∼
Pokud se Vám má poezie líbí, ráda Vás přivítám na svých FB stránkách Digitimes.
