Literatura

Básník Jan Těsnohlídek ml. a jeho sbírka Hlavně zachraň sebe – oživování ideálů a vraždění vzpomínek

By Jarmila Vandová

Posted on 22.7.2017

Share

Tweet

Share

Share

Email

Comments

Úspěšný básník Jan Těsnohlídek ml., vyznamenaný za svůj debut Násilí bez předsudků Cenou Jiřího Ortena, nám ve své sbírce Hlavně zachraň sebe předkládá další sérii upřímných poetických výpovědí.

 

Tento mladý básník (mladý věkem, nikoliv životními i tvůrčími zkušenostmi) se svým klasickým stylem vypisuje z neustálého koloběhu nalézaných a poztrácených lásek, zpitých večerů, samotou rozbolavělých rán, marných cest z práce do práce… Vypisuje se ze života v kruhu, který po sobě zanechává pomačkanou duši, sílící beznaděj, ale taky zatraceně dobrou poezii. Zaznívají z ní doteky cizích měst a lidí, vzpomínky jak věčně otevřené rány, pozabíjené a neustále oživované naděje, sny a ideály.

 

Básnická sbírka Jana Těsnohlídka ml. Hlavně zachraň sebe je neustálým hledáním štěstí, lásky a domova. Je shromaždištěm vzpomínek a odpadem lásek. Svou všední tematikou podanou nevšedními obrazy dokáže zasáhnout srdce snad každého z nás, kteří jsme prožili nešťastnou lásku a ztratili víc času než by stálo za to. Tato útlá knížka je silnou výpovědí člověka, který se snaží najít cestu ven z kruhu a s sebou si nese útržky trýznivých vzpomínek přetavených do krásných básní. Do básní plných jemnocitu, upřímnosti a něhy, které střídá poezie ostřejších termínů. Poezie ze života, který se s nikým nemazlí.

 

Hlavně zachraň sebe je bolavou vstupenkou do světa všech, kteří jsou unavení z kolotoče špatných vztahů, ale zároveň do světa těch, kteří pořád ještě věří na slova „spolu“ a „napořád“.

 

 

BÁSEŇ PLNÁ NADĚJE

 

Každej z nás někdy

někomu ublížil – –

 

každýmu z nás někdy

někdo ublížil – –

 

každej z nás někdy

s někým byl

 

napořád

 

a nevyšlo to – –

 

potkali jsme se

unavený a nedůvěřivý

 

máme

svoje tajemství

máme

v sobě místa

jen pro jednoho

místa

jen pro sebe

 

ale

–

–

–

 

 

NĚKTERÝ VĚCI SE OPAKUJOU

 

holka

jako ty –

 

tančí a

usmívá se

na mě

 

je krásná

jako ty

 

před lety

–

–

–

objednám si

další pití

 

neusměju

se zpátky

nezeptám se

jak se má

jak se jmenuje

–

–

–

některý věci

se opakujou

 

některý ne

SAMI

 

nakonec jsme

všichni sami –

 

někdo přijde

někdo odejde

někdo něco řekne

někdo něco slíbí – –

 

nakonec

 

jsme všichni sami –

 

šeptám

 

ležíme v posteli

jakoby

 

spolu

 

ZEMĚTŘESENÍ

 

sedíme se svejma

malejma životama

 

ve svým malým bytě

–

–

–

na co myslíš?

–

–

–

šeptám

 

šeptám ale

 

je

 

to

 

jako

zemětřesení

 

ZIMNÍ KABÁT

 

na zimním kabátu jsem

našel tvůj vlas –

 

co

 

jsi

 

asi

 

dělala

 

celej ten rok

HLAVNĚ ZACHRAŇ SEBE

 

tady

jsme v bezpečí –

známý stěny a

okna

 

za oknama

noc a

okna

úkrytů cizích lidí –

lidí

jako jsme my

lidi

jak lidi – –

 

sedíme tiše

se svejma životama

 

v bezpečí a

spokojený

spokojený a

v bezpečí

zdá se

zdá se že

v bezpečí a

spokojený

spokojený a

v bezpečí ale

válku v hlavě

–

–

–

prohráváme

–

–

–

ve světě kde

jsme se naučili žít

jsou stěny

pevně semknutý a

lidi

 

daleko od sebe

 

INFARKT

 

bylo to nečekaný

jako první infarkt a

 

definitivní

jak vyúčtování za elektriku –

 

z ničeho nic

ses změnila

snad dospěla

a neřekla jak a

 

odešla

 

z ničeho nic

–

–

–

bylo to nečekaný

jako první infarkt

 

definitivní

jak vyúčtování za elektriku a

 

stokrát horší

 

JAKÝ JSME BYLI

 

v šestým patře

na balkóně

na sídlišti za městem

 

dívám se na město

–

–

–

tam někde jsi –

v našem městě

v našem bytě se

snažíš

plnit si

naše sny

–

–

–

občas

si na tebe vzpomenu a

říkám si

jak se asi máš

co děláš a tak

 

je to už let

co jsme se neviděli

–

–

–

je to už let

co jsme se neviděli ale

pořád mám v hlavě

jaký jsme byli

jaká jsi byla ty a já

jakej jsem byl

debil

–

–

–

občas

si na tebe vzpomenu a

doufám

že se máš nějak pěkně že

nejsi sama a

 

že si na mě

 

už nepamatuješ

KAŽDÝMU PODLE JEHO GUSTA

 

a tak si naser –

a tak si naser –

 

myslel

jsem

si

 

že je to zázrak

 

že jsme se potkali že

 

tohle

 

se stává jednou za život že

 

se

 

to

 

asi

 

nikdy nestane

–

–

–

stalo

 

se

 

 

ale

 

ty

 

můžeš mít

na koho se podíváš –

 

můžeš mít

na koho se podíváš a

 

já

 

to nejsem

–

–

–

 

a tak si naser –

 

naser si a

buď šťastná

 

každýmu

 

 

podle

jeho

 

 

gusta

 

každýmu

 

 

podle jeho gusta

 

KOUSEK BETONU VE MNĚ

 

lidi tam rostou z betonu už

několik desetiletí

nic divnýho že

jsou teď podrážděný

zmatený

agresivní a

že pijou když

 

beton praská

drolí se a

je jasný že

 

se nebudou

stavět nový domy

otevírat doly

fabriky

plný práce

 

co spadne

už nikdo neopraví – –

 

vzpomínám si

jak jsem před lety stál na nádraží

rozpadajícího se

drolícího se města

pozdě v noci

s holkou která

vyrostla z betonu –

 

ten večer jsme

si ukazovali jizvy

dva

pomačkaný lidi co

se sotva znali

ale

–

–

–

napsala mi že

 

bylo mi smutno

když jsi odjížděl

 

pár slov který

se po těch letech zdaj

jak z jinýho světa

 

pár slov

na který si občas vzpomenu

 

kousek betonu

 

 

ve mně

 

KOSMONAUTI

 

sedíme

pijeme a kouříme díváme

se na nebe

na hvězdy a měsíc a

 

kosmonauty

 

kterejma jsme

možná

někdy

dávno

 

chtěli bejt

ale

je jasný že

 

nebudem – –

 

polámaný kosti

prohnilý zuby

pokusy o sebevraždu

pití a kouření

–

–

–

kosmonauti

 

z nás

 

 

už určitě nebudou

 

KRUCEMBURK

 

v krucemburku

je nebe

plný hvězd – –

 

je to

tak dávno

–

–

–

tak

–

–

–

dávno

–

–

–

teď

když už se nedá nic změnit

se všechno zdá

tak jasný –

 

něco jsem měl

udělat jinak

něco jsem měl

udělat

něco jsem měl

něco

jsem měl – –

 

někde daleko

pod tímhle nebem

spíš

se stejnejma vzpomínkama

možná

se stejnejma výčitkama

možná

se stejnou jistotou

teď

když už se nedá

 

nic změnit

 

 

MŮŽEŠ COKOLIV

 

můžeš vylízt na horu

můžeš

se nahoře na hoře vyfotit

 

můžeš vidět města

muzea

obrazy

sochy

můžeš vidět parky a

baráky

tak starý

tak velký

 

můžeš

jet k moři

můžeš plavat v moři

opalovat se na pláži

usmívat se

 

můžeš jet domů

obejmout mámu

dát kytky na hroby

vzpomínat

–

–

–

když na to ušetříš

 

můžeš cokoliv

 

ve svejch dvaceti

třiceti

dnech dovolený

 

a o víkendech

 

NA PERNŠTÝNĚ

 

venku se stmívá ale

na pernštýně

na tom nezáleží –

 

holky za barem

maj dvanáctky a

lidi

který sem choděj

 

nikam nespěchaj

–

–

–

sedíme

pijeme a kouříme

nikdo nikoho nesoudí a

nikdo

nikomu

 

nic nevyčítá –

 

všichni

jsme stejný

tady

jsme všichni stejný –

 

rezignovaný i sebevědomý

ve svý zbytečnosti

–

–

–

venku se rozednívá ale

na pernštýně

na tom nezáleží –

 

holky za barem

maj dvanáctky a

na lidi

který sem choděj

stejně

nikde

 

nikdo nečeká

 

POSLEDNÍ KYTKY PRO MILANA KOZELKU

 

lidi v tramvaji si povídaj

vedro na chcípnutí

lidi v tramvaji se potěj

 

čtyři tužkový baterky

do foťáku

na dovolenou –

 

odletíme k moři –

čtrnáct dní který

budou fajn

budou odměnou za

rok stresu v práci

–

–

–

roky se nasčítaj

roky přibejvaj

 

lidi si povídaj v tramvaji a

někdo teď leží v nemocnici tak

jsme vyhráli když

se můžem hádat o to

jakej opalovací krém bude

lepší koupit a kolik – –

 

kolik dovolenejch nám

ještě asi zbejvá než

budeme ležet v nemocniční posteli

nevidomý

neslyšící

se posírat

–

–

–

kolik dovolenejch ještě asi zbejvá než

se to stane našim rodičům

sourozencům

nejlepším přátelům – –

 

kolikrát poneseme do nemocnice

poslední kytky a

kolikrát budeme na dovolený v době kdy

bysme měli bejt v nemocnici a

držet za ruku ty který

by to pro nás

určitě

taky

 

udělali

 

ZAČAL JSEM SE BÁT ŽE UMŘU

 

stárnu –

 

na mejch

tajnejch

místech za městem

už dávno

 

vyrostly stromy

 

asfaltový chodníky

sežraly pěšiny

kterejma jsem chodil

 

dospěli lidi co

by přísahali že

podél cest kde vim

že byly stromy

nikdy

 

stromy nebyly – –

 

stárnu –

 

přestal jsem se bát že

brzo umřu

začal jsem se bát

že umřu

 

až pozdějc

 

jedna holka mi po pár letech

společnýho života řekla

že mě nikdy nemilovala že

si na mě

 

jenom zvykla – –

 

sám

bych

nikdy

 

svůj

vztah k sobě

 

nedokázal popsat líp

 

TAK DALEKO JSME DOŠLI

 

tohle

mělo bejt

to

a teď

 

je to tohle –

 

vypadáme starší než jsme a

ještě starší

se cejtíme

 

unavený z toho

co bylo

skeptický k tomu

co bude

 

málo z toho co

jsme zažili

bylo skutečný

málo z toho co

jsme slyšeli

 

byla pravda

 

starostí nad hlavu

života po krk

 

tak daleko

jsme došli

tak daleko jsme

neměli chodit

 

pár let zpátky jsme

si ještě mysleli že

můžeme bejt

čimkoliv budeme chtít

–

–

–

pár let zpátky jsme

si mysleli že

můžeme bejt

čimkoliv budeme chtít ale

 

jestli to tak

třeba jen trochu bylo

tak proč

jsme se stali

přesně tim

čim jsme nikdy

 

bejt nechtěli?

 

NIKOMU NEUBLÍŽIT

 

nádech a výdech

nebo

spíš oddech a

tep srdce

 

hniju

tloustnu

rozpadám se

stárnu –

 

děje se

co se má dít

–

–

–

dívám se na svý tělo

 

tohle

ze mě zbylo

 

všechno

končí a

je

 

to

 

tak

 

přirozený

 

tak přirozený tak

 

přirozený že

se zdá

 

že

 

by

 

to

 

šlo

 

počkat

–

–

–

jednou umřít a

 

nikomu

 

tim neublížit

∼ ∼  ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼  ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼  ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼  ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼  ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼  ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

(TĚSNOHLÍDEK, Jan ml. Hlavně zahraň sebe. Krucemburk: JT´s, 2016, s. 48)

 

Pro další články a jiné příspěvky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.