Pozdě doceněný beatník Jack Kerouac – Na cestě za láskou a životem bez hranic
Je tomu už 95 let, kdy se do našeho světa probudila hvězda Beat generation. Po bolestné ztrátě bratra a otce bylo na matce, aby Jackovi zasvětila svůj život. Byl veselý nebo mdlý? Myslím, že byl každopádně plný poznání. Svého talentu, své duše i svého okolí. S francouzskými kořeny a americkým hněvem prodral se malý Jean-Louis Lebris de Kerouac k vydavatelům svých dospělých knih. Asi by se tehdy, roku 1957, všichni kritici smáli, kdyby se k nim z ne tak daleké budoucnosti doneslo, že se Kerouacova kniha Na cestě bude jednou vyjímat v seznamu povinné četby k maturitě. Že bude drze a beatnicky bít do očí mezi ostatní klasickou literaturou.
Mexico City Blues, Rozprášené básně, Doktor Sax, Dharmoví tuláci, Podzemníci, Maggie Cassidyová, Big Sur, Satori v Paříži, Mag – to jsou nejznámější Kerouacova díla. Jsou plná samoty, putování, snahy nalézat a udržet si lásku, plná odhodlání poznat smysl života. Většinou pohledem do samého dna. Láhve alkoholu i svých životních možností. Možná se všechny jeho knihy vznášejí v oparu z marihuany, benzedrinu a dechu alkoholika. Možná mu při psaní vedla ruku samota, deprese a absence skutečné trvalé lásky.
Je tomu už 95 let, kdy nám Bůh dal tak skvělého autora. A možná proto, že byl natolik skvělý, musel jej asi ze svého
rozmaru nebo černého humoru obdařit i několika těmi zlozvyky. Na druhou stranu – kdyby byl Jack čistý jako anděl, listovali bychom dnes v knize jeho rebelantského života? Bez jeho typické údernosti podbarvené alkoholem, opiáty, nevázaným sexem a vulgárním chlapstvím, by nás taková kniha jen těžko zvedla ze židle.
Stejně jako řada dalších představitelů Beat generation pohrával si i sám Kerouac s verši. Jeho poezie se nese v rytmu melancholického blues, jemuž přitakávají vlivy starých čínských veršů. Je to, jako byste četli báseň zen-buddhisty, který však nedbá na tradici, ale vše si zvolňuje. Hranice jsou k ničemu. Hranice omezují našeho ducha. Vždyť i dnes, my nesmělí „postkerouacovci“, s nimi bojujeme.
Beatníci ignorovali hranice. Chtěli doopravdy žít – přítomně a naplno. Pít, jíst, milovat, kouřit, prožívat. Psát přirozeně a bez cenzury, nenechat si nic diktovat.
Je tomu už 48 let, kdy odešel Jack Kerouac. Utichly poslední jazzové fráze, rozprostřelo se mystické ticho buddhismu a z láhve opodál vyprchala vůně vodky… Alkohol se mu nakonec stal osudným – zemřel na krvácení jícnových křečových žil. Ale všechno má své příčiny a alkohol tu prvotní příčinu jen uspíšil a dodal jí viditelnou tvář. Jackovi Kerouacovi bylo pouhých 47 let, když zemřel. Ale zůstalo po něm hodně cenného, milého i docela nebeatnického. Jako třeba tenhle úryvek z dopisu od Mardou Leori z knihy Podzemníci:
Není to fajn vědět, že se blíží zima
a život bude kapánek
klidnější – a ty budeš doma
psát a dobře jíst a budeme
trávit příjemné noci zatočeni
jeden ve druhém…
Foto: jackkerouac.com, cmgww.com
Pro další recenze, články a soutěže o knihy navštivte mé FB stránky DigiTimes.cz.
