Předčasně ztracený beatník Václav Hrabě – aneb život tak akorát na jeden tulipán
Jakmile dočtete knihu Blues pro bláznivou holku, padne na vás tíseň z tak osudově krátkého básníkova života, který skončil příliš brzy smutnou náhodou. Stesk však po chvíli vystřídá neskutečný obdiv k člověku, který stihl za svůj krátký život napsat tolik krásného, že se až tají dech. O to víc pak zas přijde líto, že se nedožil zaslouženého úspěchu. Že možná ani netušil, jakým je skvělým básníkem, beatníkem, metaforickým jazzmanem i fantaskním malířem.
Spolu s černou obálkou prosvětlenou bílým písmem titulku knihy a jména Václava Hraběte se můžete vydat po stejně černobílých stopách tohoto českého beatníka, který měl tu čest setkat se i s Allenem Ginsbergem, nejkřiklavějším hlasem americké Beat generation. Ne náhodou ho tak v některých svých básních zmiňuje, v jiných jakoby z něj dokonce sálalo samotné Kvílení. Upravené na české hrabětovské způsoby. Václav Hrabě je přes všechnu svou válku, nikotin, ospalé bary a měsíc do krve rozdrásaný hořkými vzpomínkami, básník citlivý a něžný, který nepotřebuje vulgarismy k vyjádření silných prožitků. Je to básník nacházených a poztrácených lásek, básník neonů, sněhu a deště, trýznivě osamocených nocí, teskných rán, vojenských uniforem. Je to básník hořícího slunce, žhnoucích hvězd a třešňových květů. Je to básník něhy, dramatu i vzdoru. Občas se semkne do pravidelných veršů, většinou ale dýchá volněji. Z celé řady ve sbírce ukrytých básní je slyšet jazz, neodmyslitelný prvek beatnické generace. Verš po verši z nich ale také vystupuje podzim se všemi svými vůněmi, noc se všemi svými touhami a ráno s hořkou realitou.
Píseň Láska je jako večernice, často přehrávanou na vlnách moderní doby, najdete uvnitř knihy pojmenovanou jako Variace na renesanční téma. Také další Hrabětovy básně se až později po jeho smrti dostaly do povědomí širší veřejnosti, ať už v poetické či písňové formě. Ospalé něžnosti, Stop-time, Báseň skoro na rozloučenou, Ukolébavka, Déšť – alespoň některé z těchto básní zaznějí v uších některých z nás, ke kterým se donese jméno autora.
Poezie Václava Hraběte je jemná, něžná, upřímná – i ve vší své střídavé vzdorovitosti. Je poctou umění milovat, je ale i bolestí nad ztrátou lásky. Vypisuje se o marnosti válek a ztracených mladých životů. Opovrhuje falší některých z lidí, klaní se nevšední a stále nové kráse přírody. Ač je pro něj slunce někdy pozérem, stále ho láká do svých básní stejně tak jako měsíc bdící nad novými a novými láskami. A bohužel i nad trýznivou samotou.
Talent Václava Hraběte je dechberoucí. Naprosto živelně hází na papír své verše a pod jeho rukou báseň za básní vznikají vskutku čarokrásné obrazy. Jeho básně jsou živoucí a plné barev, jeho obrazy neskutečně originální a jeho slovník nadmíru bohatý. Až trnete nad tím, jakého génia se česká poezie musela vzdát. Díky ale alespoň za tu chvilku tak akorát na jeden tulipán, který bude své okvětní lístky sypat do cesty ještě celé řadě generací…
Podzimní
Obloha – šedobílá labuť
za teplem k moři odlétá
a v parku zametají slova,
která tu zbyla od léta.
Třesavka reklam v očích zebe.
Letní šlágry už vychladly.
Po řece pluje ztuhlé nebe
pod most podzim zapadlý.
Maličké rudé slunce
se loudá po břehu
jak mince, kterou zítra
už vezmou z oběhu.
Hřeju ho chvíli v dlaních
a dýchám na něj zblízka…
Není to žádná póza!
Ne. Jenom se mi stýská.
A teď tu zlatou starou minci
do vody házím jako vzkaz
(do řeky místo do fontány).
To abys přišel!
I když je podzim!
To abys přišel zítra zas…
Podzim
Tuberkulózní slunce
Lány řípy
Nízko nad zemí dýchají
oblaka jak velké šedivé lípy
A z jejich větví odlétají ptáci
komedianti
opouštějící poslední letní štaci
Na prahu lesa líže si rány
uštvaný zpocený říjen
v rozmoklých polích
podzimem ukřižovaný
Třaslavý topol
Holý jak věta
Zavřete okna!
Je konec léta
Ospalé něžnosti
Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Déšť
Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává
Jdu sama v dešti Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva
Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám
Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává
Královnino blues
Tma padá do mých očí
jak hudba do ticha
Orloj se pootočil
a štěstí pelichá
Když sklánějí se ke mně
s oblohou na zádech
mí milenci jsou mužní
jak jen jim stačí dech
A přesto jsou tak stejné
až je to dojemné
ty prázdné cizí tváře
ležící vedle mne
Tma padá do mých očí
jak hudba do ticha
Orloj se pootočil
Mé štěstí pelichá –
Tak po hospodách chodím
A po mejdanech spím
A pozdě k ránu sama
o lásce tiše sním
Madrigal
Třešňové květy
v zahradě žloutnou
Pro nás jak pro ně
Čas je tou loutnou
na kterou hraje
Smrt za svítání
Dokud jsi krásná
vzbuď se Má paní
Dostatek spánku
čeká nás v hrobě
Vzbuď se má lásko
a vezmi mě k sobě
***
Tma stéká do kaluží
Na šedivém pijáku nebe
otisky cyklámových růží
Uprostřed ulice lynčují
autogenem zbytky
této noci kterou jsem prochodil
abych se ujistil že žiji
Možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám
***
Pojď! Ještě jednou to můžeme zkusit
Město je jako rozstříhaná hvězda
Je tak krásná noc že i svatý na mostě má horké tváře
Pojď! Ráno pro tebe ukradnu červánky
a přinesu ti je místo růží
Zhasnu každou lucernu za tebou
aby se nikdo nemohl zamilovat
do tvého stínu
Až budeš spát půjdu a po všech mořích
sesbírám slzy které ti uplavaly
Jestli chceš vyměním své sny za hezké šaty pro tebe
Jestli to ovšem vůbec někdo koupí
Prší Teplý déšť klopýtá po dlažbě
jako má láska po tvém odmítání
***
Pln domýšlivosti z březnového slunce
vzal jsem starý kuchyňský nůž
a několikrát jsem jím otočil
v ráně už zacelené
Po odkapání krve a zbytků hnisu
se venku začalo stmívat
a jako ruce tonoucí krepové růže
se zadrhla kolem mého krku
škubavým infekčním smutkem
vzpomínka na tebe
Noční obraz
Nad parkem půlnoc vyzvání
všude je tma a klid
A já se musím rozloučit
a honem domů jít
Malíři namaluj do noční tmy
oblaka bílá sluneční svit
Alespoň na chvíli ať je zas den
ať ještě domů nemusím jít
Namaluj malíři barevnou kytici
na mokrý asfalt v téhleté ulici
Namaluj má ústa do smutných očí
člověka s kterým se právě teď loučím
Namaluj prosím tě na noční oblohu
oblaka bílá sluneční svit
Ať se zas alespoň na chvíli rozední
ať ještě domů nemusím jít
Vím že to nejde
nezlob se na mne
jsou to jen řeči
krásné a klamné
Vím že to nejde zastavit čas
přesto to zkusím podruhé zas
Odešel pěšky snad na tramvaj nemá
Je právě půlnoc Jak banální téma
Namaluj mé oči na jeho ústa
ať se ta ulice nezdá tak pustá
Dnes je to rok
Den zapad do roka jak dukát do fontány
a slunce za obzor inkoustem malovaný
zapadlo do ticha Jen hvězdy bílé vrány
krákají nad obilím něžné a horké hrany
Myslím teď na Prahu Na roztřesené jíní
luceren Na měsíc tak horečnatě žlutý
Tak jako loni my dneska se loučí jiní
Za rok ti pošlu lístek: Přijď! Večer u Reduty!
Bude to jako dnes (Anebo jako loni)
Kdekdo se usměje zamává za rekruty
Kleknu si na dlažbu a sáhnu si jak voní
Čas není vlastně zlý Je přísný spíš než krutý
Noc padne do roka jak dukát do fontány
A najdeš ve schránce můj lístek načmáraný
Bourrée (sol-minore)
Na Střeleckém ostrově (hnije) listí
v barvách Leonardova stáří Tranzistor chválí sýry
a rodinné pojištění Několik básníků
trpělivě vyšťourává z omoklé dlažby
jambickou pikantérii na osm slabik
Mezitím za devaterou řekou metafor
za devaterými horami akcí zodpovědně
připravených a zodpovědně prováděných
vstává nezodpovědné štěstí Oblečeno
velmi neurčitě schází k umouněné
vystydlé řece pohazujíc si dvěma
červenozelenými melouny
tak něžně a smutně jako jistá královna
hlavou
svého popraveného milence
Až bude svítat
V očích luceren se leskne
vůně durmanu
a tvoje dlaně
svěží
jak vítr po ránu
se modlí s mými tu nejkrásnější
súru z koránu
Jen ještě jeden polibek a potom
na tvém střevíčku
přepluji spoustu oceánů
A třeba objevím
nějakou novou neznámou Ameriku
jenom pro tebe
Může se stát
že zemřu mezi lovci lebek
a až ti pošlou mou vysušenou zmenšenou hlavu
prodáš ji v bazaru
protože nebudu k poznání
Anebo se mi nepodaří sehnat
ani jednoho lodníka
a já ze vzteku propiju
tvůj střevíček v nějaké lisabonské hospodě
Mohu být souzen pro kacířství
protože všichni rozumní lidé ví že Amerika
je jen jedna a ta už byla objevena
a možná i ty se přijdeš podívat
jak upalují blázna
Ale také je docela možné
že se mi to povede
a jednoho dne ti přivezu
ozdoby z peří tabák a gumové míčky
ze země
kterou jsem objevil
Infekce
Spadl jsem ze skály porostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
s bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je vůbec nikdo nepamatuje
* * *
A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad
Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(HRABĚ, Václav. Blues pro bláznivou holku. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 264)
Pro další recenze a články navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
