Milena Jesenská: Franz brzy zemře
Jak malý význam mají setkání v dopisech; jsou, jako by se brouzdali vodou u břehu ti, jež od sebe dělí celý oceán.
A právě takový oceán dělil Franze Kafku od Julie Wohryzkové, od Felice Bauerové, od Mileny Jesenské, aby pak zdárně a konečně zalil břehy přístavu u Franzovy poslední lásky Dory Diamantové. Po které už přišla jenom smrt.
Milena Jesenská byla první ne-židovkou, se kterou měl Franz Kafka vážnější vztah. Jako první i poslední žena jeho života také pochopila jeho literárního dílo, jeho obsah i hodnotu. Chápala Kafku jako spisovatele i člověka. A možná že tenhle fakt spolu s jejím silným, pronikavým intelektem dal vzniknout hlubokým Kafkovým citům chovaným k této neobyčejné ženě. Oba spisovatele svedla dohromady povídka s názvem Topič, která se Mileně dostala do rukou, zaujala ji a ona se ji chystala spolu s autorovým svolením přeložit z němčiny do češtiny. Franz Kafka k jejím překladům poté napsal, že v nich neshledal žádné nedorozumění a na počest českého jazyka dodal: „Nikdy jsem nežil mezi německým lidem, němčina je moje mateřština a tedy mně přirozená, ale čeština mi zní mnohem srdečněji.“
Když se seznámili, bylo jí 25 let, z její osobnosti sálala mladická vzdorovitost, ohnivý temperament a jakási bláhová,
ale o to přitažlivější lehkomyslnost. Ta se zřejmě podepsala i na jejím překotném sňatku s pražským spisovatelem Ernstem Pollakem. Je tedy pochopitelné, že z trpkosti, kterou uvnitř nešťastného manželství zakoušela, chtěla utéct do náručí někoho jiného, kdo ji pochopí a naplní. Tím někým měl být Franz Kafka.
Franz Kafka o Mileně píše i svému příteli Maxu Brodovi: „Ona je živoucí oheň, s jakým jsem se dosud nesetkal.“ Říká se ale, že časem bylo onoho „živoucího ohně“ na Kafku už příliš, že už nestačil uspokojovat Mileniny potřeby – ať ty duchovní či tělesné.
Pokud srovnáme dopisy mezi Kafkou a Milenou s těmi, které psal Felici Bauerové, své první vážné známosti, jsou zde dva zásadní rozdíly. Zaprvé se zde (také vzhledem k odvážnější Milenině povaze) nebojí vydat své city, touhy a ideály všanc – z dopisů je patrno více spontánní a svobodně vyjadřované lásky. Zadruhé je z dopisů znát fakt, že oba autoři jsou literáti, že je mezi nimi intelektuální rovnost na podobné úrovni.
Počínající lásku obou a jejich pokračující dopisování však kalila Kafkova nemoc. Jeho plíce jako by ho už volaly ze světa psaní, ze světa lásky… Ale on se stále snažil trhat si chvilky nebo i celé probdělé noci, které jeho zdraví ještě více ničily, u pracovního stolu. Stejně jako ve svém obsáhlém díle veřejně či v jemnotaji líčil své trampoty s otcem, své nekonečné trápení ohledně cíle oženit se, své milenky i vážnější 
známosti, jejich kvality i nedostatky, stejně tak líčil svou nemoc, která jej přišla zničit. Vyrvat od papíru i od života.
Rovněž jeho věk v porovnání s Mileniným mu ubírá na odvaze a sebejistotě, když sám píše: „Mně je 37, téměř 38, téměř o malý lidský věk víc, jsem skoro bělovlasý ze starých nocí a bolesti hlavy. Nechci před Vámi rozprostírat tu dlouhou historii, se skutečnými lesy podrobností, kterých se stále ještě bojím jako dítě, jen bez schopnosti dítěte zapomínat.“ Nebo též: „Mých 38 židovských let tváří v tvář Vašim 24 křesťanským.“
Stejně jako Kafkovy lásky předchozí, byla i ta s Milenou neméně komplikovaná. Milena milovala svého muže i Kafku zároveň. Ten doufal, že se Milena na cestě svým životem vydá k němu a svého muže opustí. Ale postupem času už věděl, že se to nikdy nestane. Své lásky se však nevzdává a v jednom ze svých nejkrásnějších dopisů Mileně píše, že ji miluje (tato slova podtrhává): „Jak moře miluje nepatrný oblázek na svém dně, přesně tak Tě zaplavuje mé milování“ a zdůrazňuje, že sex (o němž se Milena pohrdavě zmiňuje jako o „půlhodině v posteli“) nehraje v jeho lásce žádnou roli.
Tehdy je ještě všechno, jak má být, ale pak přicházejí z Mileniny strany odmlky a Franz Kafka už si je vědom, že vztah s ní nemá žádnou budoucnost. Že pro ní není tím prvním. A že jím ani nikdy nebude. A uvědomuje si to o to víc a důkladněji, o co víc mu nemoc dává najevo svou krutou přítomnost.
Jejich láska i neláska se však vrtkavě prolíná, jeden druhému není nikdy lhostejný, jen si uvědomují problematičnost
svých povah a jejich nekonečné zápolení. Později se Franz Kafka stává vůči Mileně chladným a ona je z toho nesvá a jejich společného přítele Maxe Broda se v dopise ptá, zda „i se mnou Franz trpí a trpěl jako s každou jinou ženou, takže se jeho nemoc zhoršila, že i přede mnou musel prchnout do své úzkosti a že i já teď musím zmizet, ať už na tom mám vinu já, anebo je to důsledek jeho vlastní povahy“.
Samotnou Milenu pak v praxi překvapila Kafkova nepraktičnost v reálném světě, kdy prý ani nedokázal podat telegram, napsala o tom Brodovi poněkud vášnivý závěr: „Franz nedovede žít. Franz nemá schopnost žít. Franz se nikdy neuzdraví. Franz brzo zemře.“
Dne 3. června 1924 Franz Kafka zemřel. U jiné ženy a v jiném, lepším světě. Možná jej nepochopila, ale určitě jej milovala. A zcela jiným způsobem než všechny ostatní – s plnou odevzdaností.
Milena se krátce po Kafkově smrti rozešla s Pollakem, odjela do Drážďan a následně do Prahy. Byla sice významnou novinářkou a překladatelkou, ale do celosvětové známosti vzešla až jako přítelkyně Franze Kafky.
Foto: Židovské muzeum v Praze, Moderní dějiny.cz
Citace: MURRAY, Nicholas. Kafka. Brno: Jota, 2006, s. 404
Také obdivujete osobnost Franze Kafky? Podělte se se mnou o své názory na facebookových stránkách DigiTimes.cz.
