Vánoční koleda Charlese Dickense – kouzelné vyprávění o zvrácení zlého osudu
Tradiční literární dílo jednoho z největších romanopisců 19. století bývá v kouzelném vánočním období předčítáno v řadě kulturně uvědomělých domácností. Vypráví o nápravě hamižného Ebenezera Scrooge, kouzlu Vánoc, bohatství a chudobě. Právě chudinské poměry, ve kterých Charles Dickens vyrůstal, se otiskly do řady jeho literárních děl. Při psaní Vánoční koledy se nechal rovněž inspirovat příběhy o tradičních anglických Vánocích z pera amerického spisovatele Washingtona Irvinga. Oba tito autoři sdíleli víru, že představení nostalgických anglických Vánoc může obnovit sociální harmonii a pohodu, které se v moderním světě ztratily.
Charles Dickens začal psát Vánoční koledu (plným názvem v angličtině A Christmas Carol. In Prose. Being A Ghost Story of Christmas) v říjnu roku 1843 a dokončil ji na začátku listopadu. Dne 19. listopadu téhož roku byla 
kniha vydána v nakladatelství Chapman and Hall. Zdobily ji čtyři nákladné, ručně malované rytiny a čtyři černobílé malované rytiny od Johna Leeche. Vánoční koleda svázaná v červeném obalu se zlatou ořízkou stránek se brzy dočkala velké oblibě mezi čtenáři a setkala se také s dobrým přijetím kritiků. Právě na Štědrý den se prodalo prvních šest tisíc kopií knihy, a to za mírnou cenu šesti šilinků. Rovněž v následujícím roce se Vánoční koleda dobře prodávala. Ve výsledku však Charlesovi moc peněz nevynesla, za což mohly mimo jiné její vysoké výrobní náklady. Získal pouze dvě stě třicet místo tisíce liber, které očekával a potřeboval, jelikož jeho žena byla znovu těhotná.
Předobrazem Vánoční koledy se stala jedna z příhod z Charlesovy Kroniky Pickwickova klubu, prvního autorova románu, který byl vydán roku 1836. Spisovatel v něm čtenářům představuje idealizovanou vizi Vánoc 18. století v Dingley Dell. Vypráví zde o návštěvě duchů ukazujících svému hostiteli minulost a přítomnost. Spisovatel se nechal inspirovat rovněž díly Douglase Jerrolda, především jeho esejí How Mr. Chokepear keeps a merry Christmas (Punch, 1841), která měla vliv na vznik postavy Scrooge.
Jádrem Dickensovy vánoční povídky je návštěva tří duchů, kteří navštíví lakotného, mrzoutského a necitelného Ebenezera Scrooge o Štědrém večeru. K těmto magickým setkáním dojde sedm let po smrti jeho
obchodního partnera Jacoba Marleyho. Právě jeho duch jej jako první varuje před pokračováním v životě, jaký vede. Představí mu trýznivou budoucnost obtěžkanou pouty, které si už nyní vysluhuje svou nesmírnou hamižností a lakotnou povahou bez známky soucitu k druhým.
„Ach, já zajatec a otrok,“ volalo zjevení, „já dřív nevěděl“, že lidský život je příliš krátký, aby člověk vykonal všechno dobré, co vykonat může. Já nevěděl, že žádná lítost nemůže dohonit a nahradit to, co jsme v životě zameškali. A takový jsem byl já, ano, já!“
„Ale ty jsi, Jakube, byl přece tak dobrý obchodník,“ šeptal Skruž a zdálo se, že si pomalu začíná duchova slova vztahovat i na sebe.
„Ano, obchodník,“ souhlasil duch a znovu zalomil rukama. „I lidstvo bývalo mým obchodem. Vytloukal jsem obchody i z dobročinnosti a milosrdenství, zatímco dobro a soucit měly být mým pravým obchodem.“
Přízrak zvedl své řetězy a odhodil je s rachotem na zem, jako by jen právě ty byly příčinou jeho marného žalu. „Teď, když rok končí, trpím nejvíc,“ vzdychl duch Jakuba Marleye.
„Proč jsem se plahočil mezi zástupy lidí, a nikdy jsem nezvedl oči k té požehnané hvězdě, která vedla tři mudrce k ubohým jeslím? Copak nebylo dost chudobných domovů, do kterých by hvězdné světlo zavedlo i mne?!“
Skruž se takových řečí děsil a znovu se začal chvět strachem.
„Vyslyš mne! Už mi mnoho času nezbývá,“ žádal duch.
„Vyslyším, Jakube,“ souhlasil Skruž. Když mu však duch prozradil, že často sedával celých sedm let vedle něj a byl neviditelný, zachvěl se Skruž jako list a utřel si pot z čela.
Než duch Jakuba Marleye dočista zmizí, předpoví Skružovi návštěvu tří duchů. Je doba Vánoc, o které se dějí zázraky. Zázrakem budiž i proměna Ebenezera Skruže, který žil jen svou prací, shromažďováním majetku a přísností i zlobou na všechny, kteří za ním přišli s milým slovem. Nezajímaly jej těžkosti druhých, ale ani jejich radosti. Nechápal, jak se někdo může radovat o Vánocích, které tráví v bídě a nečasu. Nerozuměl bujarým oslavám, stranil se lidí a Vánoce pro něj už dávno ztratily své kouzlo. O tom, že srdce starého lakomce není tak úplně z ledu však vypráví 
další část povídky, ve které Ebenezera navštíví Duch minulých Vánoc. Hodinu po půlnoci se v pokoji zableskne ostré světlo, rozhrnou se závěsy u Skružovy postele a vstoupí podivuhodná postava, skoro dětská, a přece ne dětská, spíše s podobou starého člověka přiblížené nadpřirozeným sklem… Po chvilce seznámení plné rozčarování, strachu i naděje se dotkne Skružova srdce a oba se společně vydají do dávno zapomenutých časů.
„Probůh!“ zvolal Skruž, když se rozhlédl kolem. „Tady to znám, tady jsem byl doma! Tady jsem byl malý kluk!“
Duch se na něj laskavě podíval a starý muž stále cítil jeho lehký dotek, který mu pronikal do nitra duše. Vlahý vítr mu přinášel snad tisíc vůní a každá v něm probudila dávno zapomenuté radosti, naděje i bolesti.
„Tvé rty se chvějí,“ pravil duch. „A co to máš tady na tváři?“ Skruž jen mávl rukou a poprosil ducha, aby ho zavedl dál.
„Pamatuješ si cestu?“ zeptal se duch.
„Jak bych si ji nepamatoval!“ zvolal Skruž radostně. „Mohl bych po ní jít se zavřenýma očima.“
„To je divné, že sis na ni celá léta nevzpomněl,“ podotkl duch. „Pojďme dál!“
Skruž cestou poznával každá vrátka, každý sloup i strom a v dálce uviděl městečko s mostem, kostelem a potokem, který se kolem vinul jako stužka. Proti nim klusali huňatí koníci, na nich seděli kluci a pokřikovali na jiné kluky, sedící ve vozech a bryčkách rolníků. Všichni tito hoši byli v nejlepší náladě, až se celá pole rozeznívala zvláštní křiklavou hudbou, která zaháněla štípavý mráz.
„To jsou jen stíny věcí, které už minuly, ty o nás nic nevědí,“ řekl duch.
Skruž poznával a jmenoval jednoho člověka po druhém. Proč ale měl takovou radost, že je vidí? Proč se mu jindy chladné oči rozzářily a jeho srdce se rozbušilo jinak než obvykle? Dokonce slyšel, jak si všichni přejí veselé Vánoce, když se rozcházeli na rozích ulic. Co bylo Skružovi do veselých Vánoc? Žádný užitek z nich přece neměl.
„Škola není tak docela prázdná,“ promluvil duch. „Zůstalo tam jedno
opuštěné dítě.“
Skruž si jen smutně povzdechl. Zahnuli do známé uličky a brzy stáli před pochmurným domem ze zašlých cihel. Měl na střeše věž, kde visel malý zvon a kde vítr roztáčel větrnou korouhev. Byl to velký, ale zašlý dům, s okny zatlučenými a dveřmi vylomenými. Stěny byly vlhké a pokryté plísní, v konírnách a kůlnách rostla tráva. Nevlídným dvorem se vcházelo do chudě zařízených, chladných a ohromných pokojů. Mrazivá prázdnota zde svědčila o velké chudobě.
Duch se Skružem šli předsíní, dveře se před nimi samy otevřely a odkryly dlouhou a holou síň, kterou řady starých lavic dělaly ještě smutnější. V jedné z nich, blíž krbu, u dohasínajícího ohýnku, si četl malý hošík. Skruž si sedl do jedné lavice, a když uviděl sám sebe jako opuštěné dítě, kterým kdysi byl, dal se do pláče. I ta nejmenší ozvěna v domě, každé šustnutí a písknutí myšky, každé žbluňknutí v polorozpadlé kašně na dvoře nebo vrznutí dveří u prázdných sýpek vyvolávaly další proudy slz.
Dobrodružná pouť o svátečním čase však tímto výletem nekončí. Duch minulých Vánoc připomíná Skružovi další z příběhů jeho mládí, které jsou sladké a trpké zároveň. Jedním z nich je dávné setkání s jeho snoubenkou, která se musela vzdát všech nároků pro lásku k chlapci, kterým kdysi býval. V té době už totiž mladý Skruž netoužil po ničem jiném než po bohatství. Příběh se vší svou nostalgií a urgencí graduje s návštěvou druhého ducha, Ducha současných Vánoc. Zjevení podobné obru symbolizující hojnost svátečního času vyzve Skruže, aby se dotkl jeho roucha. Vtom zmizí symboly hodokvasu, oslnivá rudá záře i noční hodina. Ulice se probudí do vánočního rána plného mumraje, veselého spěchu a přívětivých pohledů.
„A co teprve ti obchodníci! Ó, ti obchodníci! Měli už skoro zavřeno, tu a tam stáhli napůl i rolety, ale váhy lítaly nahoru a dolů, plechové krabice cinkaly a opojná vůně čaje i kávy příjemně pošimrala nos. Hrozinek bylo dost, a jakých! Bělounké mandle, hůlčičky skořice rovné a dlouhé a nejrůznější voňavé koření. Lahodné kandované ovoce, fíky pěkně navlečené jen kynuly a zardělé cizokrajné blumy pyšně seděly v barevných krabicích. A všechno se v té vánoční parádě zdálo tak lákavé.
Ale i ti lidé před pulty byli dneska jiní. Jaksi rozechvělí, rozdychtění, plní radosti a naděje. Vráželi do sebe ve dveřích, zapomínali, co už nakoupili, a v dobré náladě se zas do krámu vraceli. Kupec i jeho mládenci se jen točili a usmívali, jako by jim srdce nejásalo nad penězi, ale nad vlídnými lidskými tvářemi.
Ale to už zahlaholily zvony a svolávaly všechny lidi dobré vůle do kostelů a kaplí. Na ulicích se objevily zástupy ve svátečnějších šatech. Zároveň se z mnoha uliček, průjezdů a zastrčených dvorků vyhrnulo velké množství lidí se svým chudým obědem.
A právě ti nejvíc zaujali obra, který tu přihlížel se Skružem. Postavil se do dveří pekařského krámu, nadzvedával jim pokličky z misek a kropil jejich jídlo vůní ze své pochodně. A musela to být opravdu zvláštní vůně, protože i když někteří z nich byli rozhádaní, vrátila se jim vmžiku dobrá nálada.
Vždyť je to přece hanba v den vánoční vyvolávat spory, napomínal jeden druhého. A Bůh ví, že měli pravdu!
Když utichly zvony, všechny krámy už byly zavřené a kolem se nesla vůně vánočních pokrmů, obrátil se Skruž na ducha:
„Dáváš těm jídlům nějakou zvláštní příchuť ze své pochodně?“
„Ovšem, svou vlastní.“
„A dáváš ji dnes každému?“ vyptával se Skruž.
„Každému, kdo jídlo dává s láskou, ale nejčastěji pokrmům chudých. Protože ti to potřebují nejvíc.“
Duch poté nechá Skruže nahlédnout do domácnosti jeho písaře s cílem vyvolat v něm zodpovědnost za jeho strádání. Rodina slaví skromně, a přece radostně. Skruž pozoruje jejich veselí, ale i soucit, který vzbuzuje malý churavý Tim. Zdá se, že jeho smutný osud lze ovlivnit…
„Jestli se nic nezmění, nikdo z mého pokolení to dítě tady už nenajde. A co na tom? Má-li umřít, ať umře! Sníží se alespoň počet lidí, je jich beztak příliš mnoho.“
Skruž svěsil hlavu, protože uslyšel svá vlastní slova, která duch jen opakoval.
„Člověče!“ zamračil se duch, „jestli nemáš místo srdce kámen, už nikdy taková slova neříkej, jsi-li vůbec člověk. Jak se opovažuješ rozhodovat, kdo má žít a kdo zemřít?! V očích nebes jsi daleko horší, než jsou miliony dětí a než je dítě toho chudého muže. Ani sebemenší zvíře si nemyslí, že je příliš živých mezi jeho hladovými bratry.“
Skruž se pod duchovou výčitkou schoulil a se studem sklopil oči. Ale hned je pozvedl, když zaslechl své jméno.
„Ať žije Skruž!“ pravil Bob, „dárce našich hodů!“
„Dárce našich hodů, no to je pěkné!“ rozpálila se paní Škrábková. „Kdyby tady byl, tak bych mu pověděla, co si o něm myslím! A to by mu patřilo.“
„Má milá, jsou tady děti a dneska jsou Vánoce.“
„Ovšem, jsou Vánoce. Ale to má člověk připíjet na zdraví člověku tak lakomému, chamtivému a necitelnému, jako je pan Skruž?! Vždyť dobře víš, Roberte, jaký je!“
„Drahoušku,“ odpověděl Bob mírně, „jsou přece Vánoce.“
„Připiju mu na zdraví jen kvůli tobě a Vánocům. No, ať s pánembohem žije! Veselé Vánoce, ať má šťastný nový rok! Bude asi hodně veselý a spokojený, to já vím.“
Třetí duch, Duch příštích Vánoc, se ke Skružovi přiblíží pomalu, vážně a beze slov. Vezme jej na děsivou cestu do budoucnosti, která bude přesně taková, jakou si ji zaslouží. K smrti vyděšený Skruž o to více zatouží změnit
stíny budoucích časů, aby se vymanil z potupného konce svých dnů. Opravdu změní svůj život, pohled na lidi kolem sebe, jejich radosti i smutky. Začne žít minulostí, přítomností i budoucností. Začne oslavovat Vánoce a zpříjemňovat je těm, kteří mají hluboko do kapsy. Kdysi nelítostivý a hamižný Skruž se zkrátka stane docela jiným člověkem, který má sílu zvrátit nejenom svůj osud. A právě on, který ještě nedávno opovrhoval nejkrásnějšími svátky v roce, nakonec získá reputaci muže, jenž ztělesňuje ducha Vánoc.
„Tak Skruž splnil všechno, co slíbil, a ještě něco navíc. Byl malému Timíčkovi, který nezemřel, druhým otcem. Stal se z něj dobrý a šlechetný člověk. Některým lidem připadal jeho nynější život k smíchu, ale to mu bylo jedno. Zmoudřel a už věděl, že se nic na této zemi nestane, aby se tomu lidé ze začátku nesmáli. S duchy už neměl nic společného a vždycky dobře oslavil vánoční svátky tak, že lidé říkali, že to umí z celého města nejlíp. Kéž bychom to tak uměli všichni. Jak říká Timíček o Vánocích: „Bůh požehnej nám všem.“
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(DICKENS, Charles. Vánoční koleda. Praha: Nakladatelství XYZ, 2016, s. 110)
