Recenze

Zlatí úhoři Oty Pavla aneb Řeka plná vzpomínek

Literární klasika významného spisovatele Oty Pavla zavede čtenáře do časů, kdy k sobě lidé měli blíž. Do časů, kdy byly rodiny více pospolu a prožívaly spolu dobré i zlé. A kdy měli lidé blíž také k přírodě, která je inspirovala, živila i neustále udivovala. Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper, je jedním z mála spisovatelů, kteří dokáží tak umně, přirozeně a živě popsat vztah člověka k všeobjímající přírodě, k druhému člověku či ke zvířeti. Jeho vyprávění prýštící něhou, štěstím, smutkem i jemným humorem se vrývá do paměti čtenáře jako voda do kamení. Největším uměním je mu pak popis řeky. Jednou živelné, podruhé tiché a kalné – tak, jak tomu bývá v časech, kdy se do přírody i do člověka opřou velké dějiny…

 

Právě otisk neklidné doby minulého století spatřujeme na stránkách knihy Zlatí úhoři, která je perlou klasické české literatury. Všem, kteří se touží vrátit do dětství a vychutnat si jeho krásy spolu s krásou českého jazyka, nabízí tato snůška povídek bohatou zásobu vzpomínek, v nichž se mísí smutek s radostí. Příběhy po okraj naplněné láskou a rybařením, ale také krutou realitou odhalují malá i velká lidská trápení. A odhalují je pomocí slov lehkých jako dech, se kterým se čeká na zlaté úhoře.

 

Pro každého rybáře je vůbec nejlepší začít si něco s rybami už jako holka nebo kluk. Když ho zasvětí do tajů rybařiny táta, strejda nebo nějaký převozník. U nás to byl převozník Karel Prošek z Luhu pod Branovem, který se postupně stal naším strejdou.

Ten učil chytat nejen bratry Huga, Jirku a mě, ale také našeho povedeného tatínka. Strejda Prošek se v Berounce asi narodil jako vodníci a do Luhu přišel s velkou vodou. Měl krásný knír jak dragouni a zvučný hlas a taky pěknou postavu. Dovedl všechno na světě. Orat a sít, dojit krávy, vařit uhlířinu, najít hřiby a křemenáče v době, kdy nerostly, převážet za velké vody, plést košíky, ulovit srnce, zachránit lidi i promrzlou zvěř, dát hlupákům přes hubu, umět se smát. Za veliké vody převážel párkrát porodní asistentku Flýbertovou s jejím nepostradatelným kufříkem. A taky věděl, jak na ryby. Napichoval je z lodi za měsíčných nocí na vidlice zvané grondle, stavěl jim do cesty vrše, nahazoval šňůry a navenek je lovil na prut jak pán.

To bylo ještě za starého Rakouska, kdy na křivoklátském hradě seděl kníže pán Max Egon Fürstenberg a jedl Ohnivcův guláš a popíjel rakovnické pivo. Prošek jako nejlepší rybář v kraji měl od něho povoleno chytat všemi způsoby po celé řece. Jenom úhoře, kteří mají maso jako lotosový květ, musel odnášet na hrad. Vysypal úhoře do vysmolené kádě s vodou a občas dostal peníz ze zlata. Byl na něm císař a celý peníz se podobal slunci.

 

Sila příběhů z knihy Zlatí úhoři je umocněna svou autobiografičností. Malebně, hřejivě, vážně i humorně přibližuje čtenáři život Oty Pavla a jeho blízkých s důrazem na dobu nejkrásnější, na dobu dětství. Je tolik vzdálená dětství dnešních dětí, že ze stránek vyvěrá jako učiněný poklad. A toho by nebylo bez autorova mistrného spisovatelského talentu a bez jeho lásky k věcem a činnostem zdánlivě obyčejným. Díky autorově lásce k rybám získává i samo rybaření na poetičnosti. Je poznáváním zákonů řeky, vlastního strachu i strachu ryb. Ale je také měřítkem dobroty doby, která dává volnost člověku i přírodě.

 

Kolem Šímovic skály jsme chodili večer pod jez na parmy. Nejdřív šel strejda Prošek v slaměném klobouku, pak šel tatínek s hřívou vlasů, potom Hugo, Jirka a já. Našli jsme dlouhé pruty, sahaly až k hvězdičkám, které se objevovaly na obloze. Takovým prutem by šla možná hvězdička rozsvítit stejně jako plynová lampa na Starém Městě. Nebe bylo modré a před námi padala z jezu voda. Jez šuměl a pod ním se vytvářely bílé víry. Naproti doklapával svou denní práci Nezabudický mlýn. Uprostřed něho svítila velká bílá hvězda, okno mlynáře Čecha. A nad tím vším se klenulo nebe a vesmírné dálky.

 

Ty časy byly snad až příliš krásné, a tak si je lidi sami zničili. Nebe se na dlouhý čas zahalilo do smutku, přece jen však alespoň tu a tam poslalo na českou zem alespoň trochu radosti.

 

V tom zavolal Hugo:

„Stůjte!“

„Co je?“ ptala se v čele maminka.

„Podívejte se na tu bílou stráň!“

„To je přece kamení,“ řekla maminka. „Stráň plná bílých kamenů.“

„To nejsou jen kameny,“ řekl Hugo a běžel do stráně. A odtamtud volal: „To jsou hřiby!“

Lezli jsme rychle do dubové stráně. Byla to skutečně stráň plná kamenů a mezi nimi rostly stovky bílých hřibů. Omakávali jsme je, některé přerostly a měly nahnědlé popraskané hlavy. Jako by tu rostly sto let a možná více. A každý byl jiný, jak od malíře. Tencí a boubelatí. Panáčkové roztomilí. Maminčini mazánkové a krásní starci. Hubičku na klobouček leckterý od nás dostal. Všechno roští jsme vyházeli z košíků, všechno naplnili, a hřibů bylo pořád plno. Bráškové došli na políčko k tetě Karolíně pro dvě další nůše a ty jsme také naplnili.

V Luhu jsme hřiby vysypali ve stodole na plachtu. Všichni odešli, jen maminka u hříbků zůstala, chtěla se zřejmě s nimi potěšit. Uspořádá houbařskou hostinu císaře Nerona, ten měl houby na všechny způsoby velice rád.

Vrátil jsem se a našel jsem maminku pořád u těch hříbků. Ruce měla zabořené v hromadě hřibů a po tváři jí tekly slzy.

„Proč pláčeš, maminko?“

„Když je hodně hub, bude válka!“

„To je pověra, maminko.“

„Říkala to teta Karolína. Před první světovou válkou prý taky takhle rostly. Tisíce bílých hřibů. A pak byla brzy bída a nouze.“

Příští rok nás zabrali Němci.

 

Válka mnoho sebrala. Tatínek i bratři Oty Pavla se naštěstí z koncentračních táborů vrátili. Po dobu odloučení se malý Ota s maminkou spoléhali jeden na druhého, na ryby a pomoc ostatních. Dětský karneval skončil, z chlapců se stávali muži a těžili z toho, co je naučili jejich tátové. A tak potlačovali svůj strach a hnali se za obživou, byť jim kolikrát hrozita i smrt. Přes to přese všechno zůstali hrdí a nezlomení. Stejně jako tatínek Oty Pavla, který Němcům alespoň na chvilku sebral vítr z plachet.

 

K ránu, když už měsíc přestával svítit a mráz přituhoval, byli jsme promrzlí na kost, a jak jsme nosili na zádech mokré pytle, maminka z nás škrábala led. Ale rybník byl už prázdný, kapři se přestěhovali ke svýmu majiteli, tatínek vlastně ukradl svý vlastní kapry.

Ráno jsme doprovodili tatínka na autobus do Prahy. Měl v rukou kufříček a poprvé svěšený ramena. Ale v mých očích vyrostl za tu noc o ohromný kus.

Ještě ten den jsme začali s maminkou vyměňovat kapry kupcům a sedlákům za jídlo. Kapři mně před Vánocemi otvírali brány a vrata do těch nejzatvrzelejších pevností, jak jsem ukázal v tašce velké buclaté macky, panímámy jásaly a můj studený pokojíček se plnil sádlem, uzeným, moukou, pecny bílého chleba, cukrem, balíky cigaret. Byl jsem taky několikrát pozván za stůl s bílým kafem a vánočkou, už jsem nečekal dlouho u vrat, ale byl jsem vítán jako král, jemuž otevřeli kapři cestu do světa. Prostě mý nejštědřejší válečný Vánoce.

Nu a příští rok přijeli ten spodní buštěhradský rybník lovit sítěmi. Mezi rybáři se míhaly uniformy wehrmachtu, kapry zabavuje německá branná moc.

Stál jsem mezi kluky na hrázi a čekal, jak to dopadne.

Zpočátku velká sláva, na hrázi vyhrávala kutálka a všecko vyhlíželo slibně. Ale v rybníce nic nebylo a nikdo si to nedovedl vysvětlit. A já tenkrát myslel na to, že ta muzika vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.

 

Krásou vyprávění i silou okamžiku ožívají pod rukama čtenářů i stránky s povídkami Smrt krásných srnců, U Prošků po válce, Běh Prahou, Lov bolena dravého, Zloděj prutů, Králíci s moudrýma očima či stejnojmenné a závěrečné povídky Zlatí úhoři. Všechny povídky z pera velikého autora jsou vlastně takovou duhovou mozaikou krásných i smutných časů, které se tolik podobají očím starců i očím ryb…

 

 

∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼

 

(PAVEL, Ota. Zlatí úhoři. Brno: Jota, 2013, s. 250)

Foto: nakladatelství Jota

 

Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.

SOUTĚŽ

Most Popular

To Top