Dobrodruh – meziválečná poezie Konstantina Biebla
V nakladatelství Euromedia vyšel další z edice skvostů poezie. V osmnáctém svazku našel své místo Konstantin Biebl, významný básník, jehož tvůrčí schopnosti se začaly utvářet v jeho rodném Slavětíně. Obklopen příbuznými s nadšením pro umění a poezii dostal Konstantin Biebl mnoho do vínku. Vstupní inspirace jeho tvorby se pak čím dál tím více tříbila a proměňovala. Časem dostala příchuť exotiky. Láska k domovu a k české krajině však zůstala navždy.
Sbírka Dobrodruh v sobě schraňuje vybrané básně z významných Bieblových poetických děl, jakými jsou sbírky: Věrný hlas, Zloděj z Bagdádu, Orloj, Zlatými řetězy, S lodí jež dováží čaj a kávu, Zrcadlo noci, Bez obav a Z pozůstalosti. Každá z nich odráží jednotlivá životní údobí básníka, a tak má jejich čtenář možnost prolistovat se od prvotiny Věrný hlas až na stránky poslední, které jsou smutným epilogem autora, jenž patří k velkým postavám české meziválečné poezie.
Konstantin Biebl se narodil dne 26. února 1898 ve Slavětíně, vesnici vržené do stínu Českého středohoří. Jeho matka milovala poezii a věnovala se i jejímu psaní. Také otec psal a maloval. Byl lékařem a mezi jeho záliby patřil i chov exotických ptáků. „Záhy jsem rozuměl, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt
a jiná neštěstí,“ zněla slova Konstantina Biebla jako připomínka na dětství. Verše psal i matčin bratr, právník Antonín Ráž, který v básníkově rodném Slavětíně trávíval prázdniny. V jeho poslední sbírce s názvem Cesta k lidem jsou otištěny i docela první básně Bieblovy. Poetická cesta tohoto meziválečného autora tedy nabírala svůj jasný směr už od dětských let. V roce 1924 tak přišla na svět autorova prvotina Věrný hlas, která v sobě snoubí chlapeckou melancholii a sociální cítění. Ve verších se přitom odráží i drsná Bieblova zkušenost, protože už jako osmnáctiletý musel narukovat do první světové války. Roku 1917 během léčebného pobytu doma složil maturitu, načež byl převelen do Haliče a na balkánskou frontu. Později se pokoušel o studia medicíny, zapsal se i na filosofickou fakultu. Žádný z oborů ale nedokončil. Jeho tvorbu významně ovlivnily cesty do cizích krajů, se kterými započal v polovině dvacátých let. Navštívil tak Francii, Ceylon, indonéské ostrovy Borneo, Sumatru, Jávu, Celebes, poté Alžírsko, Tunis, opakovaně Jugoslávii. Ještě předtím se s básníkem Jiřím Wolkerem vydává do dalmatského střediska Baška, o dva roky později rediguje sborník In memoriam Jiřího Wolkera. Vstoupil rovněž do umělecké avantgardní skupiny Devětsil. Od roku 1934 se navíc stal spoluzakladatelem pražské surrealistické skupiny.
V době okupace pracuje Konstantin Biebl ve filmu a po válce se stává poradcem filmového odboru ministerstva informací a také šéfem Filmové rady. Roku 1949 onemocní pankreatitidou. Večer 12. listopadu 1951 v důsledku pádu z okna umírá. O tom, co ho k sebevraždě dovedlo, je možné si mezi řádky přečíst v básni napsané zřejmě krátce před smrtí, která nese název Žaluji.
Po již zmíněné charakteristice prvotiny Věrný hlas přichází sbírka Zloději z Bagdádu (1925) prodchnutá intimními tóny zmítanými hořkostí ze smrti spolupacientky. Dílu Orloj (1951) vévodí důraz na imaginaci a zvukovou stránku verše. Začíná tu být patrné Bieblovo okouzlení poetismem. Všechny tyto rysy pak nabírají na síle ve sbírce Zlatými řetězy (1926). Nejvýznamnějším autorovým dílem je přitom knížka S lodí jež dováží čaj a kávu (1927), která je ztělesněním básníkovy fascinace exotickými kraji. Zatímco však tamní příroda Biebla nadchla, koloniální politický a hospodářský systém jej při nejmenším zaskočil. Sbírka Nový Ikaros je už výrazně poetickým laděním. Bok po boku zde stojí lyrika s epikou, příběh a drama, láska i smrt. Tento Bieblův tvůrčí počin je spolu s Nezvalovým Edisonem považován za nejpodstatnější dílo českého poetismu. V dalších dílech už si autor začíná pohrávat i s novorozeným surrealismem. Ten se objevuje i v Zrcadle noci (1939), jehož verše vyprávějí o melancholii, bolesti a smutku. Odrážejí tak mimo jiné tíhu času roku 1938 po mnichovském diktátu. Básníkovy verše od roku 1940 pak shrnuje kniha Bez obav (1951), ve které mají své místo i básně válečné. Většina z těch, které mají jasně agitační ráz, upadla do věčného zapomnění. Básníka Konstantina Biebla však nepotkal stejný osud. Díky své uhrančivé poezii žije dál v povědomí těch, kteří se rádi vydají do cizích krajů, za pravdou, ryzí láskou i útěchou.
Dítě
Z malého míče jak na jaře z poupěte
krásný svět vyrůstá v rukou dítěte.
Balónek v parku do výše vzlétá,
není v něm tíhy tohoto světa.
Až se ti jednou, chlapečku plavý,
modrý míč do trávy zakutálí,
Ať nikdo z chodců, hledících zpovzdáli,
svou bolestnou rukou svět tvůj nezkalí.
Milenci
Až umřem, staneme se květinami.
Ve dne budeme lidem pro radost
a v noci budem sami.
Hvězda
Milenko moje, ty víš, že tě mám rád,
na prsou mých jsi kytičkou jarního kvítí.
Otevři okno a jdi se podívat,
jestli nám hvězda nad hlavou svítí?
Nad černou hruškou jasně zářila,
ale teď je tam tma.
Snad s nebe spadla a o zem se rozbila
hvězda má, hvězda tvá –
Hvězda je snem, tedy věčnost sama,
ta nemůže, milenko, mrtva být,
svítí tu na světě mezi náma,
abychom mohli dále žít.
Není jen mou a není jen tvou,
je hvězdou všech nešťastných lidí:
zeptej se slepce, když jde tmou –
a řekne ti, že ji vidí.
Večer
Otvírám knihu jako dveře
vedoucí do kraje.
V světelných závějích vychází měsíc
ze starého románu.
V samotě očí zavřených
stříbrné kolo zhasíná.
Vzpomínko, památko malá
jako větvička z Šumavy,
z tebe do ticha rostou
utonulé lesy.
Zapomenutá píseň lásky
z tmy hrobu prosvítá.
Písnička tichne, písnička ubývá
v měsíčnou tvář.
V samotě očí zavřených
často tě potkávám.
Jaro
Schýlených vrb neklidný spánek,
z polosna bolí ulámané větvičky,
přes čerstvé rány jde jižní vánek
a světí ty rány, jívy a kočičky.
Od moře jde vánek přes pole a lesy,
přes zahrady, hřbitovy sněhem oseté,
kde její srdce matně vzpomene si,
až slavík zazpívá – skryt v trnech poupěte.
Krajinka
Potok se třpytí lučinou
v pomněnkách na obrázku,
chodívám tam za milou
večer na procházku.
Krok za krokem po krůčku
kolem vody trávu seče
a přes zlatý rám z potůčku
do pokoje voda teče.
Urostlá a cudná panna,
po zádech zlaté copy,
jak obrázek malovaná,
modrý zrak k zemi klopí.
Na bílém polštáři
Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma
Tvé vlasy voní jako vzácné koření
Mařenko má
kdo jednou k tvým vlasům přivoní
stane se kuřákem opia
S lodí jež dováží čaj a kávu
S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu
Za měsíc loď vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova
Pojedem spolu já a ty
vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty
Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid
S vysokou holí a zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky
Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí
Válečné ticho
Ticho válečné je jako krajina na měsíci
Bez měst bez vesnic bez lesů
Přes moře kamení táhnou mraky
Když odplují
Uzříte samé krátery samé vředy
Na kůži světa
Spatříte koncentrační tábor
Obehnaný ostnatým drátem
Není to nic jiného
Nic jiného to není než veliká trnová koruna
Pro dvacet tisíc hlav
Když odchází mládí
/Josefu Horovi/
Když odchází mládí jako v dálce hřmění
Roste naše láska a roste naše snění
V zahradě která se skrývá za víčky
Popelka zkouší své atlasové střevíčky
A jasmín rozsypal svou smrtonosnou běl
Na cestě kudy za ní básník šel
Když hučel splav když chvěl se každý list
Tolik je tu stínů a těch poraněných míst
To odchází mládí jako v dálce hřmění
A roste naše láska a roste naše snění
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(BIEBL, Konstantin. Dobrodruh. Praha: Euromedia – Odeon, 2018, s. 128)
Foto: nakladatelství Euromedia, Wikimedia
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
