Nová kniha Zdeňka Svěráka – humorné a poetické dopisy o stavu nádrže i lidské duše
Nová kniha s názvem Strážce nádrže z nakladatelství Cosmopolis a z pera tolik oblíbeného Zdeňka Svěráka přináší milé a svižné čtení plné typicky svěrákovského humoru. Na rozdíl od známých her z Divadla Járy Cimrmana jsou humorné zkazky na stránkách knihy rozmístěny s vkusem pro rovnováhu. Plně tak může vyniknout autorova často poetická výpověď, moudro skryté za řádky i trocha toho koření v podobě jemné erotiky. Dohromady tak vzniká výborný koktejl, který se příjemně vychutnává až do samého dna.
Kniha Strážce nádrže vznikla vlastně po takovém symbolickém rýžování zlata. Její prvopočátky osvětluje sám Zdeněk Svěrák slovy: „Celý život nosím u sebe notýsek, kam si zapisuji nejrůznější krátké poznámky o tom, co mi přijde zajímavé, co jsem viděl, prožil nebo co mi někdo vyprávěl. Nedávno jsem
si řekl, že bych se na to měl zpětně podívat a události si připomenout, případně se z těch poznámek inspirovat. Když jsem je začal pročítat, tak jsem zjistil, že téměř 90 % je nepoužitelných, no a z toho zbytku je tato nová kniha.“
Onen skromně nazývaný desetiprocentní zbytek působí na čtenáře jako balzám na duši. Vůbec nevadí, že se jedná o knihu psanou v dopisech, ba právě naopak. Dopis je jako nová kapitola, která v sobě nese rozvíjející se zárodky té předchozí. Napětí a humor stoupá, přitom stále není jasné, jak to všechno dopadne. S dopisy od Jiřího Smrčka, postaršího strážce vodní nádrže, zavítáte do jeho duše a možná i do duše každého z nás. Na stránkách knihy se vám otevřou i polozapomenuté události nedávné historie, jejich svérázné vylíčení plné nadsázky pobaví nejen milovníky cimrmanovského humoru. Netřeba přitom opomíjet i autorovy skvělé hrátky s českým jazykem, který si o to svou barevností doslova koleduje.
Dopisy starostlivého a nadmíru upřímného správce nádrže směřují s menší či větší pravidelností generálnímu řediteli povodí a potažmo i jeho manželce. A ačkoliv vlastně na žádný z nich neodpoví, jejich obsah je zajímá a mnohdy velmi rozveseluje. Autor se tak v knize bez problémů obešel bez dopisů z druhé strany, přičemž je ale jasné, že adresáti na Smrčkovy dopisy reagovali v reálném světě. Téma dopisů se točí především kolem nádrže Magdy a její bohužel již protržené sestry Hedviky. Od toho se také odvíjí hlavní a velice těžký úkol, který Jiří Smrček dostal od ředitele povodí. Vzhledem ke svému pokročilému věku má totiž najít mezi spoluobčany obce Horní Znělá svého nástupce. A tak se rozjíždí pátrání po novém správci nádrže, které se neobejde bez celé řady veselých příhod. Vystřídá bývalého venkovského učitele ve funkci správce nádrže poněkud svérázný plukovník Dekl, nebo to bude někdo jiný?
„Když tu byl návštěvou jeho kamarád pplk. Kouřil a tu travnatou a dobře oplocenou plochu spatřil, údajně řekl, že on na jeho místě by neváhal a koupil si čínské kachny, protože je hřích mít takový pozemek a nemít čínské kachny.
Nejen že mu ho pohnojí, ale budou každodenním uždibováním spásat trávu, takže nebude třeba ji sekat. Tvrdil, že nepromešká-li plukovník Dekl zářeznou dobu, potom mu těch patnáct dvacet kachniček v mrazáku zajistí sváteční obědy, ale můžou se i dobře zpeněžit. Řekl doslova, že zisk třikrát převýší náklady.
Plukovník byl tím nápadem zaujat a koupil přes podplukovníka Kouřila dvacet čínských kachňátek a velký řeznický mrazák. Káčátka to byla roztomilá, sám jsem je obdivoval, jak podle předpovědi uždibují trávu z rozlehlého pozemku a zároveň ho vydatně hnojí. Při svých procházkách jsem sledoval, jak přibývají na váze. Jednu kachnu jsem si zamluvil, že s ní oslavím Nový rok.
Přišel podzim a z kachňátek se stávaly kachny. Nebyly tak velké jako české, ale byly čilejší. Běhaly po trávníku sem a tam jeden houf proti druhému a plukovník Dekl zálibně pozoroval a čekal, až budou mít patřičnou váhu. Jednoho dne prý si všiml, že všechny čínské kachny ťapkají od plotu k plotu se zobáky nahoru. Koukne na oblohu a hned je mu jasné proč. Vysoko na nebi táhly jejich kamarádky v těch svých předpisových klínech na jih. Ta příroda, řekl si plukovník, jak je mocná, ale vy, holčičky moje, nikam nepoletíte, vy půjdete co nevidět do mrazáku.
A pak se to stalo. Zavinil to nejspíš čínský kačer, který se z ničeho nic u baráku zbláznil, začal třepetat křídly a rozběhl se po tom záložním polním letišti k jižnímu plotu jako sebevrah. A ostatní kachny se k němu s šíleným kvákáním postupně přidávaly, až se celá ta dvacetičlenná letka s máváním nedočkavých křídel rozběhla a těsně před plotem se vznesla do výše a nad lesem pokračovala ve stoupání, byla menší a menší, až se plukovníkovi ztratila z dohledu. Na trávníku zůstaly po kachnách jen jejich hovínka a hebké chomáčky spodního peří.
Tato smutná, ale pro čínské kachny jistě veselá událost by se nestala, kdyby plukovník nepropásl zářeznou dobu. To je každému jasné. Ale ne plukovníkovi. Když mi nabízel ke koupi nepoužitý mrazák, svaloval veškerou vinu na podplukovníka Kouřila, který mu zatajil, že čínská kachna je tak brzy letuschopná.
Celá příhoda vypovídá myslím o jeho povahových rysech dosti názorně a já nepochybuji, pane řediteli, že Vám pomůže utvořit si o něm objektivní úsudek. Řekněte mi, co já, který žiju sám a mám věčně poloprázdnou ledničku, bych dělal s mrazákem jako kráva?“
Správce Jiří Smrček neinformuje generálního ředitele povodí jen o tragikomických příhodách potenciálních adeptů na pozici svého nástupce, ale otevírá se i ve věcech soukromých. S humorem autorovi vlastním tak píše například o méně humorných časech komunismu a také o svém naivním vstupu do strany.
Přišla šedesátá léta. Obrovský žulový Stalin, strašící nad Prahou jen pár let, byl rozmetán dynamitem a země jako by ztratila dozor. Ukázalo se, že Rudolf Slánský a spol. byli nevinní a poprava neplatí. A člověk si říkal: až se vypořádají se svými mrtvými, musí přece dojít i na Miladu Horákovou, na tu paní z nejstatečnějších.
A tehdy, bylo to cestou ze školy u našeho fotbalového hřišťátka, kde tělocvikář Outrata pískal žákovský zápas, mi ředitel školy Pěšina, který dnes dožívá v LDN Klínec, řekl:
„Jirko, jeví se mi, že jsi slušný a chytrý člověk. Víš dobře, že kdo není ve straně, může tajně nadávat na poměry, ale jinak nedokáže nic. Jeví se mi, že přišla doba, kdy slušní a vzdělaní lidé můžou tu stranu změnit k lepšímu. Aby se tu líp dýchalo, rozumíš mi. Jiná páka na to není. Tak jsme si říkali, že tě oslovíme.“
„Nechoď tam!“ vykřikl v tu chvíli na hřišti Outrata, až jsem se lekl, že náš rozhovor slyší. „Jsi v ofsajdu!! Copak to nevidíš?“
Vzal jsem si týden na rozmyšlenou a pak jsem tu stranu posílil.“
Kniha Zdeňka Svěráka Strážce nádrže si bere na paškál i českou povahu. Příběhy o české povýšenosti i malosti tu nemohou chybět. A tak tahle kniha zrcadlí povahu českého národa – nikoliv však přemoudřele, ale s humorem.
Co se nestalo! (Máme takový zvláštní jazyk, když to znamená, že se to stalo.)
Počkal jsem si na našeho Hraběte nahoře v okně podkrovního pokoje.
„Dobrý den!“ přerušil jsem mu nečekaně obhlídku panství.
Přitáhl ryzákovi uzdu a pohlédl vzhůru ke mně.
„Chtěl jsem se zeptat na ty kaštany. Jestli byste souhlasil s tou prořízkou,“ povídám.
„Jo, ty kaštany…“ zavrtěl se v sedle. „Pojďte dolů, ne?“
Jak byl zvyklý dívat se na lidi svrchu, necítil se dobře.
„To bych vás zdržoval, než já sejdu…“ řekl jsem. A on, pane generální řediteli, k mému překvapení odpověděl:
„Ale odborně to prořezat. Jenom větve, co jdou do sebe.“
„Zjednám si na to Rudu Málka,“ ujistil jsem ho. Hrabě přitáhl koni uzdu a odklusal. Myslíte, že by to takhle dopadlo, kdybych ho žádal zdola?
Člověk musí někdy nasadit psychologii.
V obdobném duchu se nese celá tato novela, jejímž hlavním cílem není jen pobavit, ale také povzbudit především starší lidi k větší chuti do života. Vždyť je to právě Jiří Smrček, postarší člověk s velmi zodpovědným zaměstnáním, které se mu stalo nerozlučným parťákem stejně jako jeho láska k vyučování, ke kterému ještě dostane šanci se vrátit.
Jiří Smrček je ztělesněním dobra, upřímnosti, zodpovědnosti a vděku. Má smysl pro humor a nebere se vážně. Ani když do jeho domu na stará kolena vejde láska…
Zahoří ještě ve vychladlém krbu? Podaří se najít nového nástupce? O tom všem se dočtete na stránkách nové knihy Zdeňka Svěráka, která pohladí, pobaví a poukáže na krásy českého jazyka.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(SVĚRÁK, Zdeněk. Strážce nádrže. Praha: Cosmopolis, 2018, s. 90)
Foto: nakladatelství Cosmopolis
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
