Obchůzky na svatou Barboru (4. 12.)
U svaté Barbory si každý vážil její horlivosti pro svatou věc, a hlavně víry v Ježíše Krista. A to se silně promítlo do lidového obyčeje obchůzek Barborek. Podle legendy žila Barbora ve 3. století a stala se jednou z nejpopulárnějších světic středověku.
Narodila se v maloasijské rodině bohatého pohana a nepřítele křesťanství. Otec se snažil dceru chránit
před nebezpečím okolního světa. Zejména před zakázaným křesťanským učením, které sám považoval za velké zlo. Proto pro dceru nechal postavit kamennou věž vybavenou veškerým komfortem a přepychem a do té ji zavřel. Netušil však, že mezi sloužícími jeho domu je i jeden tajný křesťan. Tomu se Barboru podařilo obrátit na svou víru. Otec u ní nalezl křížek a vše se prozradilo. Následovaly prosby, aby dívka svou víru odvolala. Bezvýsledně. Nakonec byla popravena vlastním otcem, kterého poté zabil blesk. Vyprávělo se, že ve vězení Barboře uprostřed zimy rozkvetla větvička třešně.
Tato dívka se stala světicí a bylo jí zasvěceno mnoho kostelů, kaplí a zvonů. Vídáme ji zobrazenou společně se svým vězením – věží, a také s mečem, jímž byla popravena. Ochraňovala mnohá řemesla a povolání. Je uctívána jako patronka horníků, dětí, střelců, pokrývačů, tesařů, architektů, matematiků a dalších povolání, u nichž především hrozí riziko náhlé či násilné smrti.
V českých zemích v tento den bíle oděné Barborky obcházely se závojem přes obličej domy, zkoušely děti z náboženství a modliteb a nakonec je odměnily cukrovím, bonbóny a ovocem. Ty zlobivé dostaly uhlí a brambory, někdy i metlou. Děti dávaly za okno punčochu a čekaly, až se ozve zvoneček.
My tři Barborky jsme,
z daleké země jdeme
a dárky vám neseme.
Neseme, neseme, velice to krásné,
kdo se s námi modlit bude, tomu je dáme,
a kdo nebude, tomu hodně nalupáme.
Možná jste si všimli, že v některé pohádce místo klasického „bububu“ strašidla pronášejí tajemné „mulisi, mulisi“. Jde o průpovídku, která souvisela s obchůzkami Barborek. Ty při výzvách k modlení mumlaly „Modli se, modli se!“, což ale znělo spíš jako „Muli se, muli se!“ – a strašidelné zaříkadlo bylo na světě.
Obchůzky Barborek se do dnešních dnů neudržely. Ale v jižních Čechách jsou vesnice, kde lidé na svatou Barboru sázejí do zemí naplněného květináče tři větvičky. Višňovou, trnkovou a hruškovou. Než je však vsadí, napíše každý na lístek to, co by si přál, aby se mu vyjevilo. Lístky se pak přilepí na větvičky a uloží se i s květináčem do sklepa, kde se každý den zalévají. Komu se větvička do Štědrého večera zazelená, tomu se prý vyjeví to, co je na lístku větvičky napsáno.
Známější zůstalo řezání třešňových větviček zvaných barborky. Dají se do vázy s vodou, a pokud na Štědrý den vykvetou, znamenají pro děvčata štěstí, lásku a do roka i svatbu.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Krček, Josef, Fučíková, Renáta: Vánoce: Putování do Betléma. Praha: Albatros, 2011, s. 117)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
