Poezie podzimu
Podzim, to je barevné období plné sentimentu, ale i tepla, lásky a rozjímání… A především poezie.
V borůvčí tiší se letní dech
V borůvčí tiší se letní dech
do trávy lístek javoru padá
paprsek šimrá mě na zádech
v polích se probouzí matná lada
Duhové lány vřesů však září
a modrá z nebe dere se k nám
já s levandulí na polštáři
barvy podzimu počítám
V uších mi kapky deště zvoní
život se zahradou proplétá
když ležím a sním pod jabloní
a vzpomínám na čas, kdy rozkvétá
Až červené listí pohladí náš dvůr
Až červené listí pohladí náš dvůr
budu s tebou v duchu stesky zametat
byli jsme tak plní, dneska je nás půl
ukradli nám vzácný obraz Maneta
Až tvé okenice mrazy zlíbají
ohřeji ti dlaně láskou z podšálku
bylo to tak krásné snít si potají
a slyšet tvůj smích v barvě korálků
Až se jaro vzbudí sluncem na mezi
konečně tě vezmu pevně za ruku
přežili jsme zimu s láskou v rozmezí
a je stále v něžném, čistém rozpuku
Láska z papíru
Za okny mírně poprchává
otáčím v knize tentýž list
na stolku jemně voní káva
nauč mě ve své duši číst
Slova se pletou a bouře sílí
veď moji ruku, tak uč mě číst
už jenom vteřinu, jen pouhou chvíli
a zůstane ze mě bílý list
Kytička jeřabin
Zatímco ho nikdo nikde neslyší
země jej vítá jak poztrácený stín
krajem se plíží krokem nejtišším
podzimním smutkem známý harlekýn
Kytice květů polomrtvých aster
poslepu hází splínem do zahrad
poběžte rychle a duše svoje spaste
podzim nebývá vždycky kamarád
Rozsviťte lampy, slunce dohořívá
hromy už bijí do javorů vkrátku
a kdesi v dálce hasne koňská hříva
perly jeřabin ti zbydou na památku
Dušičky v duši
Za oknem vichr svléká listí
ze stromů křehkých jak korálky
a všechno to zlato, co ukořistí
s rámusem pošle ti do dálky
Dveře se zabouchnou náletem pamětí
na prahu mňouká vyhublé kotě
zatímco vzpomínky hartusí ve smetí
svědomí svléká tě o samotě
Neplakej na prahu včerejších bolestí
vítr a smetana, to nejde k sobě
cestu si pokorou do léta proklesti
dřív než tě čekání pohodí v hrobě
Obraz v dešti
V myšlenkách vznáší se vůně dálek
matný je obraz přede mnou
pomalu zhasne jak nedopalek
a odejde spolu s černou tmou
Do rytmu nuzné písně deště
cinkají střepy pro štěstí
slunce by chtělo vstát a ještě
zalít tím štěstím náměstí
Pozdě je ale, bouře sílí
obraz unáší řeky proud
s díky, že na malou chvíli
na slunci mohl spočinout
Světlo domova
Pár slov se choulí ve věnci plném kvítí
a slunce zas tiše spadlo do peřin
co venku zhaslo, stále tady svítí
těch pár slov všedních voní večeří
Na prahu domu, kde rezeda kvete
vítá se domov věncem na dveřích
ve světě trnů lístky od poupěte
ať klidně vstoupí ten, kdo nevěří
Veliké štěstí malý domek skrývá
láska se choulí v květech na dveřích
voní jak mléko, jako chleba skýva
hřeje a září, i když se zešeří
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
Pro další tvůrčí psaní, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.
