Petr H. Batěk s poetickým Výkřikem motýla
Po první sbírce Petra H. Baťka Ona má křídla v modrobílém ladění přichází černobílá knížka poezie Výkřik motýla. Jakmile se do této druhé autorovy sbírky poezie začteme, otevře se nám svět lásky, něhy a milování. Vstoupíme do dosud tajné komnaty, ve které mluvit o lásce není slabost. Romantická duše Petra H. Baťka zde vystupuje ve vší své zranitelnosti a občas si pohraje i s vášní, humorem a čím dál častěji i s volným veršem. A jaký ještě je tolik osudový Výkřik motýla?
Autor zde stejně jako ve své předchozí sbírce Ona má křídla nechává lásku promlouvat několika nám již známými motivy. Těm vládne moře. Ale je tu i nebe a ptáci a peří, peří v peřině. A nad tím vším slunce – slunce jako znovuobjevená síla lásky, která ve velkém projasňuje tuto druhou básnickou sbírku na rozdíl od té první, láskou prchavé. V černobílé knížce Výkřik motýla nechybí ani hvězdy a ani sníh. A přesto že je z celé knihy znát větší jistota lásky a větší teplo milování, i tady černobílá barva na obálce a ilustracích představuje střídání bláhového štěstí a trýznivého zklamání. A nebo se jen básník tolik bojí o lásku?
Petr H. Batěk stránku po stránce vypisuje své sesbírané verše doplněné o jemné ilustrace Evy Toulové. Sem tam naruší zažitou strukturu i téma a zničehožnic na nás vypadne báseň na autora dosti experimentální, plná nadsázky a ironie. Najdete zde i básně psané jakoby na zakázku – například ke svatbě bratra či blízkých přátel. Čím dál více se z autorova poetického světa vytrácí vázaný verš. Jeho zastánci si však mohli přijít na své v předchozí básnické sbírce. Tahle už není tolik svázaná, lépe se jí dýchá a může daleko snáze uplatnit vršící se fantazii. Kde ustupuje forma, prohlubuje se obsah. A použitý volný verš si dokonce místy hraje i s filosofickými tématy. Podobně jako v předchozí sbírce však i v této převažují něžné motivy, které proletí celou sbírkou, aby se v závěru pokorně snesly na křehká křídla motýlí…
Až složím báseň
Miluji podzim v přístavišti
sedím a zapisuji myšlenky
toulavé kapky
obrovského moře
pro mě je perlou každičká z nich
snažím se splynout s námořníky…
tak jim mávám
a oni mi to vrací
když mlčí o lásce, o pokoře
já jim to vidím na očích.
Miluji podzim v přístavišti
sedím a zapisuji slova
skládám je k sobě
jak střípky od zrcadla
všechny se třpytí
a každý je jiný…
Až složím báseň z nich
a přečtu ji svým dětem
pak vrátím ji zpátky do hlubiny.
Tak uschovám ji
před povrchním světem
a kdyby snad na dno nedopadla
můžeš si ji nechat!
Miluji podzim v přístavišti
tam nemusí se spěchat.
Do mého srdce
Do mého srdce vstoupilo slunce,
to slunce má jméno tvého těla.
Teď samou láskou topím se v tůňce
jen aby navždy mi vydržela…
Do mého srdce pronikla záře,
jak je mi krásně v tom oslnění.
Slíbám snad smutek z její tváře,
pak vyrvu stránky z kalendáře,
na kterých naše štěstí není.
Do mého srdce vstoupilo slunce,
kéž zůstane na věky!
Šeptám to přání a hladím jí záda,
možná i ona má mě tak ráda,
když jemně dýchá
do deky.
Stařec a moře
Jsi hladinou místy rozbouřenou
jsi oceánem mého snění.
Jsi mojí osudovou ženou
a všechno ve mně nevědomky měníš.
Jsi hlubinou skrytou v temnotě
oázou klidu obklopenou stíny
jsi bílá jako labutě
když ke mně vklouzneš pod peřiny.
Jsi celé rozmanité moře
vábivě dálkou volající
jsi moje štěstí
prchavé a často spící…
A já?
Jen rybář na pramici…
Korálky
Jak je tu bez tebe tak nějak prázdno.
Vím, na krásné věci lehko se zvyká
když vezmou tě do nebe
a pak vrátí na dno.
Jak je tu bez tebe tak nějak smutněji.
Slyším tvůj hlas, něco mi říká
zní jako hudba, jak píseň o štěstí…
lásce a naději…
Já tu sedím a polibky jako korálky
se mi rozkutálely do trávy.
V oblacích
Za chvíle s tebou posílám pohlazení
kde bylo prázdno, dnes už není
kde bylo pusto, tam je láska
kde byla poušť, je sladké osvěžení.
Kde sídlil strach a dělal svoji práci
jak závan štěstí poletují ptáci
kde bylo smutno, zní tvůj smích.
To díky tobě, lásko, žiju ve svém snění.
To díky tobě žiju v oblacích.
Na Jadranu
Slunce mě vzalo do náruče
jen na krátko jsem hostem na Jadranu
jak příboj do skal buší srdce
vím, že tu dlouho nezůstanu.
Volá mě vítr ze Severu
volá mě vášeň, smrt i lásky květ
volá mě tisíc jiných směrů
a já jim musím vyhovět.
Vrbnické víno
To je ten klid
o kterém si snívám
podzimní moře
patří jenom rybám
a já si vklouzl do samoty.
Jak je to krásné
čisté zastavení
zahalen v mlze
sedím na kameni
a možná se i trochu měním…
Jak moc chci žít
ale jinak, než jsem žil.
Vím, trvalo to dlouho
než jsem pochopil
že můžu hrát a nesledovat noty.
Tak nasávám pravdu
z Vrbnického vína
nasávám často
vždyť pokaždé je jiná
sladká i trpká a občas hlavy stíná.
A já si obul roztoulané boty.
Závěje
Je ráno, sotva desátá
a já jsem po pás ve sněhu.
Ta cesta sněhem zavátá
po níž jsem chodil pro něhu
teď změnila se v bílou pláň.
Ne…
to není konec příběhu
máš ke mně nataženou dlaň.
Když zkřehlé tváře zahřeje
pak roztají ty závěje
a tvoje ústa prokletá
mi zašeptají:
Vstaň!
Jsme jako barev paleta
a život tvoří naše díla
tak často jenom černobílá.
Jak vlky noc nás pohltila
a láska je jak
plachá laň.
Výkřik motýla
Motýlí výkřik prolétne nocí a ty spíš
padají jiskry z popálených křídel.
Myšlenky spoutané temnou nocí zadusíš
a smyješ vodou z karlovarských vřídel.
Tak sami sebou zaslepeni vlastní strastí
hledáme ráje na zemi.
Hledáme tam, kde nic není, nad propastí
hledáme marně, zdá se mi.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Petr H. Batěk. Výkřik motýla. Praha: No Limits, 2018, s. 95)
Foto: Jarmila Flaková; petrbatek.cz
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
