Komu straší ve věži – další přitažlivá detektivka Marie Rejfové
Po detektivním příběhu Kdo jinému jámu kopá přichází Marie Rejfová s pokračováním pod názvem Komu straší ve věži. Ke stávajícím protagonistům téhle wodehousovské detektivky říznuté románem pro ženy přibývají další, kteří ještě víc rozčeří na chvíli stojaté vody Brodu, středočeského městečka, v němž se schyluje k obecním volbám a spoustě dalších katastrof.
„Budou změny,“ básnila Miroslava den předtím u večeře. „Konečně se v tomhle městě začne něco dělat.“
„A to, prosím tě, jako co?“ zeptala se Josefína.
„Více zeleně, nová dětská hřiště, méně betonové džungle,“ pitvořil se Karel.
„Kritizovat umí každý,“ usadila ho jeho žena. „Mohl by sis to alespoň jít poslechnout. Ivo má spoustu konstruktivních nápadů.“
„Pořád ty samý kecy,“ opáčil.
„Zato U Jelínka se zásadně vedou jenom hovory na úrovni,“ pronesla.
„To každopádně,“ řekl. „Sedí tam totiž míň blbců.“
Miroslava se vší svou přísností i komičností tak nemůže chybět ani v tomto detektivním díle Marie
Rejfové. Scénky, ve kterých hraje hlavní roli, tu nabírají ještě mnohem lepší grády než v předchozí detektivce. A nejinak je tomu i u ostatních aktérů. A korunu tomu všemu dává hlavně nově příchozí postava. V Brodu se totiž objevuje mladý a samozřejmě i pohledný učitel, který je podobně roztomile potrhlý jako Josefína, hlavní a nám už známá hrdinka této detektivní série. Mladý učitel s sebou vedle svého neodolatelného šarmu přináší i dávné tajemství, díky kterému bude v Brodě ještě pěkně veselo.
Jediná pozitivní zpráva tak je, že kromě spíše zábavně pojaté újmy na zdraví a pár let za katrem vyznívá celá kniha spíše mírumilovným tónem. Vraždit se tedy pro tentokrát nebude – ale jen proto, že už se vraždilo. A než se dozvíme, kdo je vrah, užijeme si spoustu zábavy s Josefínou na stopě zločinu, ale i při 
sladkých chvilkách s komisařem Tvrdíkem (a Josefíninou babičkou a jejím mudroslovím):
„Věř tomu, nebo ne, Josefínko, ale jednou nastane den, kdy si budeš připadat stará a nepřitažlivá. V ten moment si musíš vybrat ze dvou možností: buď sama sobě namluvíš, že to je jenom tvůj subjektivní pocit, a začneš pít, nebo se rozhodneš se sebou něco dělat. V prvním případě budeš spokojená, ale pravděpodobně zemřeš na selhání jater, v tom druhém nebudeš spokojená nikdy, ale muži tě budou chtít.“
Jak je tedy patrné, spisovatelce Marii Rejfové se zde opět podařilo vytvořit zábavný i napínavý příběh, ve kterém nechybí žádná z důležitých ingrediencí. A vedle humoru, dramatu a trochu té krve se tu najde i hodně lásky, kterou lze někdy docela jednoduše obnovit…
„Josefína položila mísu a sáhla po pivu. Za plotem sousední zahrady se ozvalo ňafání a za chvíli na ně s vyplazeným jazykem zíral zvědavý kokršpaněl.
Karel zalovil v kapse a podal jí otvírák. „A hele, máme ho tady.“
„Už mě to přestává bavit,“ řekla Miroslava. „Jestli mi zase okouše azalky, nakopnu ho.“
„Nevím, jestli nemám radši vyklidit pole,“ ozval se komisař.
Otočili se. Před domem stál Tvrdík s rukama zabořenýma v kapsách džín. Mhouřil oči proti sluníčku a na pravé tváři měl ještě obtisk lemu polštáře. „Dobré ráno.“
„Dobré poledne,“ vrátila mu zdvořilost Miroslava.
Josefína k němu přistoupila a políbila ho na nos. „Máš na hlavě vrabčí hnízdo.“
„Tobě to taky v těch teplákách moc sluší.“ Pohladil ji po zádech.
„Pojďte jíst!“ zavolal Karel od grilu.
Miroslava se naklonila nad maso a přejela ho zkušeným zrakem.
„Vypadá to dobře, zlato.“
Josefína zalapala po dechu. Zlato – tohle slovo musela její sestra vypustit z úst naposledy o líbánkách.
„Mohla bys mi podat talíře, prosím?“ požádal svou ženu Karel.
„Samozřejmě.“
„Tady je to jak v nedělní škole,“ neodpustila si Josefína poznámku a sedla si s komisařem ke stolu.
„Je to lahoda,“ pochválil si svoje dílo Karel a zakousl se do plátku masa.
„Ukaž?“ ochutnala od něj Miroslava. „Máš pravdu, je vynikající.“
Volnou rukou ji vzal kolem pasu. „Co kdybychom šli na procházku? Teda až se najíš,“ dodal.
„Víš, že masa sním jenom trochu,“ usmála se na něj. „Ale ty musíš mít ještě hlad.“
Cvrnkl ji do nosu. „To nevadí. Mám tebe a pivo.“
Zasmála se.
Okamžik nato zašli mezi rododendrony, a než se Josefína stačila vzpamatovat, bouchla branka.
„Co jim je?“ Komisař zvedl zrak od svého talíře.
Mrkla na něj. „Mají se rádi.“
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(REJFOVÁ, Marie. Komu straší ve věži. Praha: Mystery Press, 2018, s. 330)
(Foto: autorské fotografie Jarmily Flakové)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
