Téhož dne roku 1950 – 4 justiční vraždy za 1 hod 7 min
Poslední slova popravených. Kalandra – nic. Pecl – nic. Buchal: „Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo!“
Ocitáme se v jiném roce, ale v témže dni. My, kteří jsme sledovali černobílé obrazy Procesu H v televizi. My, kteří jsme přečetli několik těch titulů plných justičních vražd. My, jejichž prarodiče nebo rodiče byli u toho. U vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou a různých dalších „vlastizrádců“. Také moji prarodiče se svezli s vlnou komunistických zvěrstev. Vzpomeňme v tento významný den alespoň na čtveřici obětí komunistického režimu, jejichž monstrproces nastartoval další a další bezhlavé likvidování „nepřátel režimu“.
Cíl: předvést lidem vzorový proces k zastrašení protestů proti režimu
Strůjci: totalitní komunistický režim v podání stejně totalitní justice
Za soudní senát: Karel Trudák, JUDr. Josef Urválek, JUDr. Juraj Vieska, Ludmila Brožová-Polednová
Jdoucí na smrt: Záviš Kalandra, JUDr. Oldřich Pecl, Jan Buchal, JUDr. Milada Horáková
Výsledek: 4 popravy za 1 hod 7 min
Proces započal 31. května 1950. Před soudem, který už velmi dobře znal scénář dalších dní, stanulo celkem 13 obžalovaných. Obvinění se vztahovalo především na přípravu puče proti režimu v napojení na špionážní služby v zahraničí. Po dobu dalších devíti dní následoval stále stejný program – pevná režie komunistické prokuratury, bitím i narkotiky vynucené naučené scénáře obžalovaných, zabraňování jakýchkoliv odchylek od doporučené „obhajoby“. V atmosféře nevyhnutelnosti tehdy urputně zápasil strach o život s hrdostí. S Masarykovskou hrdostí, s ideály, které Miladu Horákovou provázely celým tím krátkým, zato obdivuhodným životem.
Celý proces získal na síle a důvěryhodnosti díky nevědomosti a fanatičnosti obyčejných lidí, kteří volali po trestu smrti pro tyto obžalované „zločince“. Do soudní síně tak v projevech prokurátorů vstoupil nový prvek – organizovaný hněv lidu. Atmosféra velkého bludu se rozšířila jako mor.
Po zrežírovaných „soudních jednáních“, kde spravedlnost byla nevítaným hostem, padly čtyři rozsudky na doživotí a pět rozsudků na dobu 13 – 28 let vězení. Poslední čtyři obžalování byli už mnohem dříve posláni na smrt. Jejich ortel byl potvrzen už nyní z úst předsedy soudu Karla Trudáka.
Záviš Kalandra – divadelní a literární kritik, historik a novinář. Po kritice Moskevských procesů ve 30. letech vyloučen ze strany. Zabýval se kritikou a rozborem monstrprocesů v Sovětském svazu. Zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech. V procesu s Miladou Horákovou odsouzen k smrti a popraven jakožto vůdce smyšlené trockistické skupiny (odnož marxismu jako protiváha stalinismu).
JUDr. Oldřich Pecl – právník a podnikatel. Záviš Kalandra byl jeho spolužákem na gymnáziu. Jeho druhá manželka pocházela z Jugoslávie, vlastnil antracitový důl. Po únoru 1948 začal podporovat nekomunistické bývalé členy ČSNS. V rámci kontaktů s poúnorovými emigranty posílal do zahraničí zprávy o totalitním režimu v Československu. O jeho trestu bylo rozhodnuto především díky jeho podnikatelské činnosti („kapitalista“), stykům se Závišem Kalandrou a manželčině původu.
Jan Buchal – štábní strážmistr SNB ve výslužbě. Byl členem ČSNS. Po únoru 1948 aktivně působil v odbojové skupině Viléma Buclíka. Domněnka, že skupina připravovala ozbrojený útok, se mu stala osudnou.
JUDr. Milada Horáková – politička, členka ČSNS, členka Ženské národní rady. Roku 1940 zatčena gestapem, nezlomena. Po osvobození opět vstupuje do ČSNS, obnovuje ŽNR, zakládá časopis Vlasta. Stává se místopředsedkyní osvobozených politických vězňů, navazuje styky se západními demokratickými strukturami. Roku 1946 zvolena do Národního shromáždění. Brzy obeznámena s poslušností československých komunistů vůči Moskvě. Proto do hledáčku StB ovládané komunisty. Vyloučena z většiny funkcí, vzdává se poslaneckého mandátu. Odsouvala možnost emigrace a nadále prosazovala protikomunistický odboj. Roku 1949 zatčena, fyzicky a psychicky týrána. Přesto při svých výpovědích nepostupovala vždy podle „doporučeného“ scénáře, bránila své ideály, předvedla svou hrdost a neschopnost zradit své přátele.
Milada Horáková nežádala o milost, byla připravená padnout za spravedlnost, za své ideály, za svobodné Československo. A tak napsala jen dopis své rodině. Den se pomalu nachýlil, bylo před popravou a ona napsala:
„Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“
Konec: Oběšena byla v 5:35 ráno na dvoře Pankrácké věznice. Jako čtvrtá oběť justiční vraždy toho dne.
Poslední slova: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“
Co říci závěrem, kde se tak těžko hledají slova. Hrdost a odvahu JUDr. Milady Horákové si připomínáme dodnes. Dodnes také uctíváme památku všech obětí komunistického režimu, a to nejen v tento významný den. Dodnes se většině z nich nedostalo odškodnění, úcty, památky. Dodnes je pro některé volba KSČ tou nejlepší možnou. Mnozí z nás cítili pocit zadostiučinění, když jedna z prokurátorek Ludmila Brožová-Polednová konečně dostála svému spravedlivému osudu. Dodnes se cítíme podvedeni udělením té nepochopitelné milosti exprezidenta Václava Klause.
A tak se ptám, jak můžeme nakročit do lepší budoucnosti, když plně neodsoudíme tu špatnou minulost? Jak se v Den památky obětí komunismu může stát, že je jmenována vláda za podpory komunistů a s členem StB v čele? Cožpak se lidstvo nikdy nepoučí? Nasazovali snad naši předci životy za svobodu docela zbytečně? Máme svobodné volby a máme právo myslet. Ale jak se zdá, využívá ho jen málo z nás.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Foto: proces-h.ic.cz; nezapomente.cz; fdb.cz)
Pro další články navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
