Milostný trojúhelník Michela Fabera – muž, žena a rakovina
Neskonalá, příběh jedné lásky… Tak zní titul knihy bytostného prozaika Michela Fabera, jehož potřeba psát poezii dorazila ve velkém až spolu s rakovinou jeho ženy Evy. Možná by si přál nikdy nic takového nenapsat a raději se dožít dlouhého života po boku své lásky. Literární svět však obohatil o kouzlo upřímné a sladkobolné poezie, kterou místy rozráží až šibeniční humor. Právě ten nám však v časech největšího zoufalství pomáhá zůstat naživu.
Neskonale úchvatná kniha poezie v překladu Viktora Janiše a Richarda Podaného vychází z anglického originálu pojmenovaného Undying. A Love Story, který vydalo roku 2016 nakladatelství Canongate v Edinburgu. Obálka knihy Neskonalá, příběh jedné lásky se nese ve stejném duchu jako u Faberova mistrovského neoviktoriánského eposu Kvítek karmínový a bílý, načež v podobném stylu navázal i se svou povídkovou sbírkou Jablko. Kniha poezie je v případě Michela Fabera opravdovou raritou a buďme za ni rádi, byť vznikla z hloubi toho největšího neštěstí.
Michel Faber už kdysi dávno nějakou tu báseň napsal, kdysi dávno také pracoval jako ošetřovatel. K oběma těmto činnostem se vrátil, když mu po dvaceti letech manželství onemocněla žena nevyléčitelnou rakovinou kostní dřeně. První básně sbírky Neskonalá, příběh jedné lásky tak vznikly
v pokoji londýnské nemocnice, ve kterém Eva strávila poslední měsíce svého života, tři básně z této sbírky však pocházejí ještě z doby před osudnou nemocí. Většina básní popisuje Faberův návrat k životu po ztrátě své největší lásky. Sám autor pak vysvětluje přetlak bolesti, kterému musel dát průchod právě v podobě poezie těmito slovy:
„Když jsem se potom snažil fungovat ve světě, v němž už nebyl můj nejbližší člověk, psal jsem další básně. Někdy ani jednu za několik týdnů, jindy pět denně. Takovou potřebu poezie jsem předtím nezažil. Kéž bych se dožil sta let, s Evou po boku, a nikdy nic takového nenapsal.“
Tematicky se celá sbírka Neskonalá, příběh jedné lásky zaměřuje především na průběh nemoci, Evinu smrt a Faberův žal. Poezie je to nekompromisně upřímná, emocionálně intenzivní a místy odvážně protkaná až šibeničním humorem. Díky převažujícímu volnému verši je sbírka Michela Fabera mnohem přístupnější a účinek bezprostřednější.
Sladkobolná poezie nově zrozeného básníka ukazuje na velké štěstí, kterým je nalezení životní lásky, a vzápětí i na trýznivou bolest, kterou je její ztráta. Především ale „dává hlas lidem, kteří o rakovině kvůli přetrvávajícímu tabu neumí mluvit, nemocným, kteří si své pocity nechávají pro sebe.“
Ve sbírce Neskonalá, příběh jedné lásky spatříme postupně se kazící krásu milované ženy, její kdysi ladný krok vracející se k nemotornému kroku batolete, … Užijeme si chvíle životadárných remisí, které 
Michel se svou ženou tráví veškerými požitky světa, budeme však i svědky děsivých propadů, které ty dva strhávají do jámy beznaděje. Propadů, kterých je čím dál tím více. Michel Faber ve svém úchvatném díle popisuje krásu ošklivosti, vnímá všechny drobnosti, které se jednou promění v popel. A možná taky ne. Možná že tu přece jen zůstane jiskra, která předtím stejně jako slunce dokázala změnit svět.
Faberovy verše jsou plné lásky, bolu i něžností. A když už se pomalu začtete do některé z těch zdánlivě romantických básní, setne vás v závěru autorova mrštná asociace. Málokterá kniha vzbudí u čtenáře tak silné pocity. Málokterá kniha je tak otevřená, důvěrná, sladká, bolavá a krutá – i ve specifickém autorově černém humoru. Tahle osobitě namíchaná a bravurně použitá směs je právě tím, co zčistajasna tvoří z prozaika Michela Fabera zároveň geniálního básníka. Byť byla bohužel tato proměna vykoupena bolestí, jejíž velikost si někteří z nás snad ani nedokážou představit.
Ne nedarmo tak Faberovy básně ocenili takoví literární velikáni jako třeba Ian McEwan, který o nich prohlásil, že jsou „průzračně jasné, něžné a moudré“.
Básnická sbírka Neskonalá, příběh jedné lásky tak nabízí tuzemskému publiku další působivou autorskou polohu jednoho z nejuznávanějších současných anglofonních spisovatelů, a celek autorova díla tak nasvěcuje ještě ostřejším světlem. Silné básně o netradičním milostném trojúhelníku, ve kterém jsou dva hosté a jeden vetřelec, vyprávějí o čemsi krásném, bolavém i jasném, co vychází a zapadá jako slunce. A možná že tak trochu i vybízí, abyste si jeho světla užívali, dokud to jen jde…
Štěstí
Ještě jsem netušil, jaké mám štěstí, když jsem
na sklonku roku 88 potkal ženu,
která zemře na rakovinu.
Zadíval jsem se jí do očí a neviděl jsem
tmavou krev, která je zaplní, až
jí odumřou všechny krevní destičky.
Viděl jsem jen oříškově hnědé duhovky,
bystrý intelekt,
špetku maskary na řasách, o něž přijde.
Uchvátil mě její smích, jejž zadusí bolest,
obdivoval jsem její štíhlou šíji, než napuchla,
a když se mi má milá poddala,
položil jsem jí tvář do rýhy mezi ňadry,
ještě nezjizvené žilními katétry.
Něžně jsem hladil vlasy, které v tu chvíli byly
pořád ještě její. Roztahoval jsem jí nohy, zatěžoval
její hrudník bez obav, že bych jí mohl zlámat kosti.
Okouzleně jsem hleděl
na její obnažená záda, ložisko
příštích biopsií.
Když jsem pospíchal na schůzku na ulici,
usmíval jsem se čirou radostí, že zase zahlédnu
svou milou, která bude v rámci
budoucího lékového režimu
ochotně polykat pesticid; posledních pár kroků
jsem popoběhl, abych ji popadl do náruče,
pěkně prudce jí sevřel ruce,
prosté modřin,
které by jí tak jednou mohly vyskákat.
Kráčeli jsme ruku v ruce a já byl pyšný,
že mám tuhle budoucí oběť rakoviny
po svém boku.
Líbal jsem ji na rty a vnímal jen
sladké, ryzí Ano.
I ona měla tenkrát v roce 88 štěstí.
Dokud žila, milovala mé tělo
netušíc, co obsahuje a co pro něj budoucnost
chystá. Kůže, již laskala,
se smilovala, zamlčela jí svá nejohavnější tajemství,
zamlčuje je dodnes (prozatím),
zachovává hladkou fasádu,
na niž naší první noci ostýchavě kladla
své dlaně, rty, prsa, čelo.
Testy
Řekneš svým dětem,
že jdeš na testy.
Testy jsou jim důvěrně známé.
Řekneš jim,
že si na tobě v nemocnici jen něco vyzkouší.
Zkoušení chápou.
Řekneš,
že čekáš na výsledky.
Výsledky znají.
Jdeš na testy, zkoušky, čekáš
na výsledky, na kus papíru o tom,
jak sis vedla.
Jsi pod tlakem, abys nerupla.
Studuješ přežití.
Jsi špatně připravená.
Roztomilá
Ztratila jsi cit v prstech na nohou, a tak
chodíš jako dítě
ten náznak batolení,
ta novota držení těla na dvou nohou.
Takhle jsi nejspíš kráčela
v roce 1960, ruku v ruce s maminkou,
neohrožená ve svém dětství.
Teď ti nemoc vzala z kroku
padesát let jistoty
a zařídila, že jsi zase
úplně rozkošná.
Za tebou, nenuceně a pokradmu,
dávám pozor na tvůj nanejvýš okouzlující
nedostatek
rovnováhy; půvabné zaklácení,
které může způsobit pád.
Před půl stoletím by sis odřela kolena,
potřebovala pofoukat bolístku,
nebo ušpinila šaty, od bláta, od písku.
Dneska ti může prasknout kost.
Dneska ti může puknout kůže.
Dneska se může stát něco, co půjde zpětně brát
jako znamení, že už ti nikdo a nic nepomůže.
Natáhnu se po tvojí paži.
Nevnímáš mě, jdeš dál, dál se snažíš
udržet rytmus kroků,
osvěžuješ si paměť,
jak jenom se ten fígl s chůzí dělává.
Levá noha dopředu,
pak před ni ta pravá.
Ach, ty moje holčičko, jak jsi teď
nesnesitelně roztomilá.
Taková maličkost,
kterou jsem
mohl snadno napravit
Byli jsme bordeláři, oba dva,
co uvízli ve skotském Fearnu
a dovolili, aby se jim z domova
stalo křečkovské doupě,
bleší trh nedodělků.
V chodbách se vršily nepřečtené knihy,
na slunci bledly nenošené bundy,
z polic padaly osiřelé boty,
skříně se boulily lejstry a veteší,
(to všechno se mělo jednou probrat, později),
zatímco v šatnících měli moli pré,
v hromádkách pleteného zboží
naskládaného vzadu.
Pod radiátory se povalovaly chumáčky špíny,
jen občas zametené a takřka nikdy stírané.
Časopisy pozvolna zastarávaly.
Nekonečné role toaletního papíru,
všechny napůl vypotřebované,
šaty (nevyprané i vyprané, popletené)
se kupily na někdejší posteli
dítěte, které dávno vylétlo z hnízda. Zůstaly
jeho prodrané ponožky a archivní
vyschlé kočičí zvratky,
které v našem útulném chlívku nikdo neodhalil.
Nebyli jsme vždycky tak bezstarostní,
ale když přišla nemoc,
uchýlili jsme se do útočiště;
do prostoru v našich hlavách,
dost jsme se snažili nezpustnout,
zatímco ostatní věci degenerovaly.
Čas se krátil a my měli
na práci lepší věci
než uklízet. Místo toho jsme se soustředili
na obsah jednoho pokoje:
na mě a na tebe.
Četla jsi a psala a kreslila a čekala
na změny ve svém těle, dobré nebo zlé,
a já se ti staral o pilulky
a pravidelně měnil povlečení.
Tohle jsem ještě zvládl,
i když barvy
povlečení nebyly nikdy sladěné –
purpurová, krémová, několik červení.
Nikdy jsem se nezeptal,
jestli ti to vadí.
Třeba tě ten nesoulad barev
bolel.
Nesladěné povlečení, když jsi klouzala
k naprostému snížení nároků,
ztrátě všeho, co jsi kdy měla…
Taková maličkost, kterou jsem mohl snadno
napravit.
Napředposledy
Nikdy jsme nevěděli,
kdy to bude
naposledy.
Bylo důležité
nevědět.
Milovali jsme se
napředposledy,
vždycky napředposledy,
tolikrát,
jak jen čas dovolil.
Šli jsme vždy do postele
a dali hlavy
dohromady, snažili se najít,
kam jsi odešla.
Tvoje nemoc byla rozlehlý
kraj, ale nějak jsme
tě znovu a znovu
našli.
Pokusy o útěk
Tunel pod vězením
vykopaný lžící.
Už se to mockrát stalo.
Neříkej mi, že se to nikomu nepovedlo.
Dovol mi, abych ti nazul bačkory.
Dostaneme tě domů.
Postav jednu nohu na tenhle schod.
Opři se rukou o tohle zábradlí.
Ohni koleno (to silnější).
Vystoupej o patnáct centimetrů.
Je to v lidských silách.
Už se to mockrát stalo.
Představuj si, že sis při nehodě
zlámala nohy a ty že se teď
hojí.
Tady nejde o rakovinu.
Tady jde o Achillovu šlachu.
Tady jde o plochý sval lýtkový a holenní nerv.
Tohle je běžná rekonvalescence.
Tohle je běžná fyzioterapie.
Vezmi mě za ruku, pojďme.
Dnes dva schody.
Zítra tři.
Dvacet, aby ses dostala do letadla.
Dovezeme tě domů.
Postaráme se, abys byla fit.
Postaráme se, abys byla zase v kondici.
Konečně budeš nosit vlastní šaty
a boty, opravdové boty,
a narostou ti vlasy.
Všechno to začíná jediným krůčkem.
Všechno to záleží na tom, jak moc
chceš utéct.
Představuj si, že sis zlámala nohy.
Pár schodů a já tě nechám spát.
Bude to lehčí než předtím,
uvidíš. Věř mi. Prosím.
Jen mě vezmi za ruku.
Nebo dovol, já tě chytnu za tvou.
Ať to máme z krku.
Nebuď
taková.
Těsný pulovr
Za života jsi neměla ráda,
když tě objímali cizí muži.
Teď, po vyvrcholení té pekelné noci,
přímo u recepce ve tmě
zaparkovala márniční dodávka
a dva chlápci v nóbl oblecích –
jeden mladý, druhý ne tak mladý –
sem přišli na rande.
Zacházejí s tebou jemně,
svlékají tě prsty v rukavicích,
převrátí tě na bok,
převrátí tě na záda,
převrátí si tě do náruče,
přitisknou si tě k hrudi.
Zahalí tě do průsvitného bílého rubáše,
zabalí tě, znehybní
tvé končetiny, tebe, která jsi šílela,
když jsi uvízla v těsném pulovru.
Za pár minut jsou spokojení.
Bezmocně jsem přihlížel, ale nedotýkal se,
nemohl jsem tě uchránit před jejich sevřením.
Poděkuji těm cizím mužům.
Které jsi nikdy neznala
a nepřála si poznat.
Těm mužům, kteří si tě vezmou s sebou
do své dodávky.
F. W. Paine Ltd, Bryson House,
Horace Road, Kingston
Tak takhle to je:
noc strávíme každý sám.
Tvoje nová adresa je na vizitce;
někde ji tu mám,
ale neznám tohle město tolik,
abych si představil, kde spíš.
Krom toho je po všem.
Už mě nepotřebuješ.
Jsi mezi svými, zcela bezpečně.
Na mě nemusíš myslet. Konečně.
Je tolik lidí, kterým bych měl říct,
že jsi mě opustila.
Úkol na příští den.
Najednou červenec! To se nám otepluje!
Za chůze vzhlédnu a na obloze pluje
první ze všech těch měsíců,
co nezažijem spolu.
Amatérka
Plánování tvé smrti
mělo spoustu nedostatků.
Umřela sis uprostřed
školních prázdnin.
Většina tvých kamarádů učitelů
si mlhavě představovala, že se
zotavuješ. Všechny ty děti,
co jsi za třicet let odučila,
si bezpochyby pamatují tvou laskavost,
dobrou náladu, inspiraci,
ale jak už to u dospělých žáků bývá,
nějak tě po maturitě
pustili z hlavy.
Teď mi klekl internet,
zrovna když musím najít
a zkontaktovat každého, komu na tobě záleželo.
Je na mně, abych jim stanovil datum,
kdy se mají přijet podívat, jak tě spálí.
Některým se chce a jiným ne.
Někteří mohou cestovat, jiným to nevychází.
Někteří by mohli dojet, ale až poté,
co musíš vyklidit
své dočasné ubytování.
Někteří potřebují pomoct s jízdným.
Někteří nepřenesou přes srdce,
že by museli být
na jednom místě se současnými partnery svých bývalek.
Některým zase vadí,
že obřad nebude církevní.
Musím vyjednávat, zachovat šarm.
Mám z toho strach, všechno se to
nechalo na poslední chvíli,
kéž bychom tohle mohli zvládnout
společně.
Byla jsi ošklivá
Ke konci jsi byla ošklivá.
Tys to věděla, já to věděl.
Plešatá, nafouklá, s prasečíma očičkama,
ochablé paže ti zčernaly modřinami,
po břichu se rozlezla sněť
zhoubných nádorů,
vulva a oční víčka skončily holé,
zorničky šilhavé a slepé,
prsa zatěžovala srdce,
tvé na lůžko upoutané tělo
bylo pětasedmdesát kilo
Kazícího se masa.
Když teď vybírám fotky
na tvůj pohřeb,
zase vidím, jak jsi byla krásná.
Jak nenuceně úchvatně půvabná,
jak elegantní ve svém těle,
jak šťastná ve své kůži.
Ke konci jsem ti říkal Fešando.
Všichni milenci pro sebe
mají jména,
která nejsou jejich jména.
Fešanda bylo moje pro tebe.
Nebylo pravdivé,
v těch dnech, než sis konečně
povolila odejít.
Tys to věděla, já to věděl.
Byla jsi ošklivá.
Ale ne teď.
Ne teď.
Tvůj popel
Tvůj popel je těžší,
než jsem si myslel.
Nesu k vlaku nákupní tašku s urnou,
kterou mi předal pohřební zřízenec,
hlavními ulicemi, podél kaváren,
značkových prodejen,
míjím ucaprtané turisty s taškami,
které se podobají té mé
a obsahují láhve s alkoholem,
lehčí než tvoje ostatky.
Připadá mi, že jsem to s tím nákupem
přehnal.
Stačí říct
Spousta lidí, které jsem
informoval, že je mrtvá,
mi řekla:
„Jestli pro tebe
můžeme něco udělat, cokoli,
stačí říct.“
Tak
tedy,
když už se nabízíte,
ano:
Nemohli byste mě odvézt
na druhý konec vesmíru,
řítit se střemhlav rychlostí
deset miliónů mil za hodinu,
rozházet při tom hvězdy jako popelnice,
uhánět po nebi jak žíznivá čára?
Dupněte na pedál,
probourejte bránu Osudu,
prosvištěte nepřístupnými galaxiemi
přes černé díry a supernovy
do skrýše Boha.
Počkejte na mě, než se vloupu
do zasedačky
a vytáhnu toho namyšleného sráče
z jednání s Věčností,
ze summitu o Záhadách života,
a přinutím ho, aby mi vysvětlil,
proč bylo tak nutné
mučit a ponižovat
a nakonec zlikvidovat
mou ženu.
Ale ne.
Nic takového neřeknu,
protože vím,
že tím „cokoli“
myslíte
šálek čaje
nebo odvoz do města,
když už tam
beztak
máte
cestu.
Třináctého
Padají první sněhové vločky.
Bezděky, bez váhy,
přicházejí z nicoty
potáhnout svět, udělat ze známého
neznámé, pomíjivě proměnit
vše, co bylo povědomé.
Měkké a nelítostné předělávají
po miliónech krajinu k obrazu svému.
Každý rok jsme se dívali, jak padají.
Každý rok jsme věděli, že my tu budeme,
až ony pominou.
Užívala sis jejich pomíjivou nadvládu,
sama bytelná jako krajina.
Vzdávaly se, tály ti na prsou,
jasné opály na vlně, která tě zahřívala,
kapičky ve tvých vlasech.
Drtila jsi je podrážkami bot,
tvůj foťák je zmrazil v čase
dávno poté, co zmizely.
Teď jsi bez těla ty.
Tak váhavě nicotná,
tak polétavě nehmotná,
že vločky tebou rovnou propadají.
Ač jsi tak krásná,
to ty teď nedokážeš
zůstat.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(FABER, Michel. Neskonalá, příběh jedné lásky. Praha: Argo, 2017, s. 143)
Knihu z anglického originálu přeložili: Viktor Janiš a Richard Podaný
(Foto: autorské fotografie Jarmily Flakové; noted.co.nz)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
