Přečtěte si Bandiho Žalobu – knihu plnou krutostí propašovanou ze Severní Koreje!
Žaloba od autora píšícího pod pseudonymem Bandi je naprostým unikátem. Dosud se totiž neobjevilo dílo odsuzující tyranský a nedemokratický režim od spisovatele, který v Severní Koreji stále žije. Jednalo se tak výhradně o kriticky laděné paměti a prózy severokorejských utečenců, kteří svá díla napsali až poté, co se jim podařilo utéct do svobodného světa. Autor skrytý pod jménem Bandi by se však dle svých slov spokojil i s tím, kdyby se jeho rukopis dostal třeba jen do Jižní Koreje. Soubor jeho povídek se však nakonec dostal mnohem dál, a tak se díky nakladatelství Plus a překladu Davida Petrů můžeme i my začíst do knihy propašované z místa tyranie do místa svobody. Je totiž zapotřebí vidět a vnímat stěžejní smysl tohoto povídkového souboru – tedy naléhavou prosbu o to, aby se na represivní režim Severní Koreje upřely zraky celého světa…
Právě v těchto dnech tak vychází vůbec první soubor protirežimních povídek od žijícího autora, který se podařilo propašovat ze Severní Koreje. Povídkový soubor Žaloba už stihl vyjít ve více než 35 zemích světa a vzbudil obrovský ohlas v zahraničních médiích. Vedle už tak burcujícího tématu tkví jeho atraktivita i v místy až satirické kritice stranických praktik střídající obraz zoufalého každodenního boje o špetku lidské důstojnosti.
„Bandiho povídky vznikaly v letech 1989 až 1995 (tedy v závěrečném období vlády Velkého vůdce Kim Ir-sena a během období smutku právě po jeho pohřbu) a v roce 2013 byly propašovány do Jižní Koreje. Kim Ir-sen a po něm Kim Čong-il vládli lidu Severní Koreje pevnou rukou a ani na chvíli nenechávali nikoho na pochybách, že komunistická diktatura chce pro všechny jen to nejlepší. Povídkový soubor Žaloba tuto masku strhává. Inspirovaly ho skutečné příběhy lidí v totalitním režimu žijících. Ať už se jedná o prosté dělníky nebo pchjongjangskou elitu, hrdinové Bandiho povídek se stávají účastníky či svědky krutých praktik režimu, pro který lidský život nic neznamená.“
Kromě kritiky stranických praktik je dalším důležitým tématem knihy Žaloba autobiografický motiv deziluze těch hrdinů, kterým osudové události náhle otevřou oči a oni strnou tváří tvář děsivé realitě propagandistických lží. Tedy přesně tak, jako se to údajně stalo i samotnému autorovi této knihy. Právě strádání a zbytečné ztráty životů v důsledku hladomorů na počátku 90. let stojí za Bandiho rozhodnutí vylíčit v umělecké prozaické podobě pravdu o severokorejské společnosti a strhnout k ní pozornost okolního světa.
Jihokorejské vydání tohoto beletristického díla, které ostře kritizuje a satirizuje režim v Severní Koreji a pochází z pera člověka, jenž v tomto systému dosud žije a pracuje, je historicky prvním svého druhu. Nic podobného se totiž za téměř 70 let od rozdělení poloostrova neobjevilo.
Autor se nepokusil z tyranské země uprchnout, raději vyslal do zemích demokratických svou knihu jako vyslance. I když píše pod pseudonymem „Bandi“, což v překladu chytře odkazuje na „Světlušku“, je si vědom toho, že se může ocitnout v ohrožení života. Tento autor, který je přirovnáván k Solženicynovi, se svou sbírkou sedmi povídek zkrátka nepochybně věří, že úsilí vynaložené zvnějšku může přetvořit otrockou společnost spíše než úsilí vynaložené zevnitř.
Rozhodně se mu tak zatím s obrovským úspěchem daří soustředit pozornost demokratických zemí na krutý režim vládnoucí v Severní Koreji.
„Než vkročíš na kamenný most, vždycky nejdřív zadupej, abys zkusila, jestli tě unese. Tak znějí pravidla života v Pchjongjangu.“
Ukázka z knihy:
„Jé!“
Když Čong-suk uslyšela vrznutí dveří, polekaně vyskočila na nohy a krátce vyjekla. Z ochablých prstů jí vyklouzla synova použitá plínka a s plesknutím dopadla na podlahu. Otvor dveří vyplnila postava manžela, kterého tak dlouho neviděla. Její vyjeknutí však neneslo mnoho stop radosti. Byla zaskočená, ne-li přímo zděšená tím, jak drasticky se její muž proměnil.
Propadlé tváře, špinavé šaty, na jednom rameni zavěšená torna rozedraná téměř na cáry… Vždycky býval hubený a trochu nahrbený, ale teď se zdálo, že za posledních dvacet dní zestárl o stejný počet let. Kdyby ho Čong-suk neznala, snadno by si ho spletla s nějakým mužem ve středních letech. Může se vůbec člověk za tak krátkou dobu tak zásadně proměnit? Kam se poděl ten muž, který v posledních několika letech jezdil k rodině vždy jen na krátké návštěvy?
„Co se tváříš tak vyděšeně?“ Jako by ji ta slova vysvobodila z nějakého zakletí. Čong-suk se rázem rozběhla a vrhla se manželovi do náruče.
„Jong-minův otče! Ty jsi naživu, božínku, ty jsi naživu…“
„No tak, no tak, nevyváděj tolik… probudíš dítě. Našeho syna.“
„Víš, jak dlouho na tebe čekám? Víš to?“ Čong-suk začala manžela bušit pěstmi do prsou.
„Neměla sis dělat starosti.“
„Jak jsem si je podle tebe neměla dělat? Odešel jsi odsud, ani ses pořádně nerozloučil. Byls rozčilený. Opilý. Neměl jsi cestovní povolení. Co jiného jsem mohla čekat než to nejhorší?“
„Za to, co se tehdy stalo… za to se omlouvám. Vážně mě to mrzí.“
„Málem bych zapomněla – co tvoje matka? Jak je na tom?“
„Moje matka…“
„Ano? Uzdravila se? Nebo…“
„Ne, ne, nic takového. I když… já vlastně nevím. Vůbec jsem se k ní nedostal.“
„Cože?“
„Vůbec jsem k nám domů nedorazil.“
„Tak kde jsi pro všechno na světě celou tu dobu vlastně byl?“
„Prosím tě! Ze všeho nejdřív potřebuju sklenici studené vody.“
Manžel s překvapivou silou rozepnul bundu, až zip zaskřípal na protest. Vypadalo to, že se snaží něco polknout a vyprahlé hrdlo se mu bolestivě svírá. Čong-suk mu honem nalila sklenici vody a on ji jedním douškem vyprázdnil. Vrátil sklenici manželce, bezmála se zhroutil na podlahu a pohledem vyhledal svého syna.
„Náš Jong-min tolik vyrostl…“
Čong-suk se zamračila, poplašená únavou a otupělostí, kterou slyšela z manželova hlasu; mluvil najednou jako člověk, z něhož dlouhá nemoc vysála veškeré síly. Určitě je hrozně vyčerpaný, napadlo ji. A kdy naposledy jedl?
„Tak zůstaň s Jong-minem a odpočiň si,“ řekla zvesela. „Půjdu zatím připravit něco k jídlu.“ Odběhla do kuchyně a začala propírat rýži, ale pak se zarazila.
„Nechceš se nejdřív umýt?“ zavolala. „Můžu ti natočit vodu.“
Odpovědi se nedočkala. Když vykoukla ze dveří kuchyně, ohromeně shledala, že manžel už stačil upadnout do hlubokého spánku. Ústa v bledém, vychrtlém obličeji měl otevřená dokořán a vypadal spíš jako mrtvola než živý člověk. Zpod svetru mu vylezla veš a začala lézt po kalhotách, její bílé tělíčko bylo na hrubé černé látce jasně vidět. Čong-suk přiskočila, honem ji smetla a rozmáčkla, pak se otřásla znechucením z takového výjevu a do očí jí vhrkly slzy. Co se to jejímu muži, tomu laskavému, skromnému člověku asi přihodilo, že se vrátil v takovém stavu?
Následující tři dny spal jako mrtvý, zjevně dočista zmožený vyčerpáním. Teprve čtvrtého dnes se mu vrátilo dost sil na to, aby mohl své ženě vypovědět, co všechno prožil.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Foto: Albatros Media a.s.)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
