Tři básnické sbírky symbolisty a bohéma Paula Verlaina – prokletého svou láskou k Rimbaudovi
S půvabnou knížkou vydanou prostřednictvím nakladatelství Garamond a v překladu Gustava Francla se můžeme ponořit hned do tří básnických sbírek Paula Verlaina, symbolisty a zároveň jednoho z nejvýznamnějších představitelů prokletých básníků. Procházkou od Saturnských básní, které autor napsal už ve dvaadvaceti letech, po Galantní slavnosti až k Romanci beze slov postupně pronikneme jeho pozoruhodným životem tragicky poznamenaným láskou k Arthuru Rimbaudovi. Paul Verlaine k tomuto muži plnému živelnosti, vzdoru a neobyčejného talentu překypoval vášní i obdivem, rozbil své manželství a vydal se do střídavě hřejivé a trýznivé náruče bohémského života. Po svém boku měl pohledného milence a také budoucího tvůrce nové poetiky.
Oba prokletí básníci však skončili neslavně – vyjma svých děl. Zatímco Paul Verlaine po rozchodu svého milence postřelil, za což se dostal do žaláře a po svém propuštění se po chvíli mravného života propadl na samé dno lidské 
společnosti, Arthur Rimbaud po bláznivých dobrodružstvích na poli válečném (včetně dezertace) i v cirkusových manéžích zemřel v pouhých třiceti sedmi letech na zhoubný nádor v levém koleni. Všechna Rimbaudova díla pak publikoval jeho snad časem usmířený bývalý milenec, a tak mohla silně ovlivnit nadcházející generaci surrealistů, ale také Beat generation a poetiku rockové hudby.
Paul Verlaine zemřel ve věku jednapadesáti let. Poezii začal psát už v době studií na lyceu a jeho docela první básnická sbírka Saturnské básně (Les Poèmes saturniens; 1866) je velmi zdařilým dílem s letmými doteky symbolismu. Tato sbírka poezie obsahuje na čtyřicet příjemně melodických básní s obrazy jakoby malovanými v pološeru. Verlainovy verše tepou v duchu přírodní lyriky a opěvují lásku sílící s bujením přírody. Tato poezie brilantně zachycuje jedinečnost okamžiku, krásu ženy, nebe, moře i země. Autor si sem tam povzdechne nad nešťastnou láskou, aby tu novou a právě přicházející zase mohl s klidem vzíti za ruku… Sám navíc dává přednost ženské něze před vášní, protože v něze spatřuje mnohem více ryzosti, pravdy a skutečného citu.
Nebyl by to básník prokletý, aby se vzdal témat temně poeovských. Smutné krajiny plynou Verlainovými verši, zatímco jeho melancholická mysl dál a dál skládá slzy sentimentu do truchlivého obrazu života.
Od básní těch, kdož zrozeni jsou ve znamení Saturnově, se pak čtenář uchýlí na nádvoří Galantních slavností (Fête galantes; 1869), sbírky o tři roky mladší. Ta je inspirována kresbami rokokových malířů, voní po starých časech a příhodně si s archaismem sobě vlastním důmyslně hraje se slovy.
Verlainovu básnickou trilogii pak zakončuje Romance beze slov (Romances sans paroles; 1874), která je vlastně obrazem soužití s milovaným Arthurem Rimbaudem. V této sbírce žhnou city, boří a znovu ožívají specifické nálady – a to vše pospolu prorůstá v ne zcela nahodilé obrazy. Verše jsou příjemně melodické a odráží se v nich Verlainův rozchod s manželkou a odevzdání se své nové lásce, která se má už brzy ukázat jako zhoubná.
Právě hudebnost Verlainovy vrcholné poezie inspirovala celou řadu hudebních skladatelů. Zdůraznění rytmu a melodie dosáhl tím, že místo klasického verše začal používat verš o lichém počtu slabik, rým pak nahradil asonancí.
Básně Paula Verlaina jsou zkrátka dokonale rytmickou hrou s pocity a náladami, která se rozpíjí jak obraz v naší mysli – symbol za symbolem, ze štěstí do smutků… Ne nadarmo získal tento velký básník roku 1894 ocenění Kníže básníků, než jej dva roky poté naposledy políbila ta nejvytrvalejší ze všech básnířek…
Sub urbe
Útlé hřbitovní tisy
v poryvech zimy chvějí se
a na chlad zvykají si.
Žádostiplná vichřice
na křížích z hrobů nových
cvičí podivné stupnice.
Jak ti, co šetří slovy,
však příval pláče nekrotí,
synové, matky a vdovy
procházejí tu zákoutí,
kde smutek – v rytmu volném –
dá nářku z hlubin vyplouti.
Země naříká bolem
pod kroky, které blátem jdou,
co mlhy bloudí kolem.
Jak srdce krutou výčitkou
tak trpíte teď zimou,
jíž se ti mrtví nevyhnou.
Ti mrtví, krytí hlínou
a vydáni zlým samotám!
– Zapomnění? Čí vinou? –
Kéž jaro přijde brzy k nám
a slunce plné něhy
a zpívající ptačí klan!
Kéž protrhnou se břehy
řek, polí, zahrad kvetoucích
a zmizí zimní sněhy.
A kéž nám z výšin nebeských
snáší své vůně vánek,
jimiž v dobách dobrých i zlých
ulehčíme vám spánek.
Podzimní píseň
Když v srdci mém
snem zraněném
podzim už zvoní,
nese mi svou
unylou hrou
stesk monotónní.
Bledý jak stín,
vím to, ach vím,
že čas se blíží.
I oddávám
se vidinám
a pláč mne tíží.
Zlý vítr mnou
zmítá pak tmou
od místa k místu,
takže já sám
se podobám
suchému listu.
Západy sluncí
Jitro po probuzení
rozsévá po polích
melancholické snění
západů slunečních.
Melancholické snění
mé srdce v zpěvech svých
zkolébá k zapomnění
v západech slunečních.
A hlavou mi sny běží,
zvláštní jak slunné dny
západů na pobřeží,
jichž rudé fantomy
sledovat stačím stěží
když letí, podobny
sluncím, jichž koruny
klesají na pobřeží.
Sentimentální procházka
Západ se zachvíval paprsky zářivými
a vítr kolébal lekníny pobledlými.
Velkými lekníny, jež vprostřed rákosí
v svém smutku bělostném na vodu sedly si.
A já se smutkem svým jsem bloudil v onom čase
uprostřed vrboví, kde rybník rozkládá se,
kde z mlžných závojů vystoupil pojednou
přelud bílý jak sníh, jenž bolest zoufalou
svým pláčem do nářku potápek vodních mísil,
jichž jsem si povšiml, když jen z nevelkých sil
křídly se o vodu rybníka opíraly
tam, kde já se smutkem jsem kráčel, osamělý.
Pak závoj zavřel se nad světly zářivými,
jež zvolny splývaly se stíny pobledlými,
kde velké lekníny uprostřed rákosí
v svém smutku bělostném na vodu sedly si.
Nevermore
Co chcete, vzpomínky? Vzduch podzimem už voní,
drozd v lesních hlubinách se s drozdem líně honí
a slunce rozlévá paprsky monotónní
po listech žloutnoucích, kde vichr steskem zvoní.
Sami, ona a já, jsme kráčeli se snem,
vlasy i myšlenky ve větru rozmarném.
Její zrak dojatě spočinul v zraku mém:
„Pověz mi, který byl tvůj nejšťastnější den?“
Ten sladce znící hlas, ty oči vlahé hnědi!
Úsměv, spíš tajený, byl mojí odpovědí
a paži bělostnou jsem lehce políbil.
Ach, kolik vůně dávají nám první květy!
A kolik kouzla má nejhezčí ze všech chvil,
když první ANO nám šeptají drahé rety!
Znechucení
Víc něžnosti, víc něžnosti, víc něžnosti!
Zklidni své výboje, má krásko rozvášněná.
Říká se, má drahá, že chvíle stejně cenná
je ta, jež blíží se sesterské milosti.
V laskání zůstávej unyle rozněžněná
a snaž se pohledem, pohybem pohladit.
Vášnivá objetí nemohou nahradit
lehounký polibek, jejž z lásky dá ti žena.
Leč v drahém srdci tvém, mé dítě, říkáš mi,
polnice divoká vášnivým hlasem zní!
Jen ji nech klidně znít, zhasne jak stará svíce.
Svou tvář dej na mou tvář, svou ruku do té mé
a lásku přísahej, byť zítra zahyne.
Proplačme jednu noc, vášnivá podvodnice!
Bláhoví
Vysoké podpatky v zápase s dlouhou sukní,
kdy podle terénu a podle povětří
se blýsknou kotníky, které tak rádi zří
muži, již z této hry rozhodně nejsou smutní.
Často hmyz snaží se v žárlivé touze své
pod límce krasavic proniknout nenadále.
A tu se objeví bělostná šíje náhle
jak překvapivý dar mladosti bláhové.
Když mlha podzimní svá křídla rozestřela,
přitulily se k nám dívenky ve spěchu
a slůvka podivná šeptaly potichu,
nad nimiž dlouho pak se naše srdce chvěla.
Po třech letech
Když ztěžka otevřel jsem starou branku milou,
já v malé zahradě se znovu procházel,
kde slunce, s nímž se den radostně probouzel,
svou slzou každý květ lehounce postříbřilo.
Vše bylo při starém. Altán révoví krylo
a mříže ze stínů padaly do křesel…
Osiku, jako dřív, dech vánku rozechvěl
a fontána mě vítala svou sprškou bílou.
Růže se opět tiše chvějí. Stejně tak
i pyšné lilie. A rovněž každý pták,
jenž tudy proletí, je, zdá se, přítel dávný.
V zahradě našel jsem i sochu Veledy,
jejíž povrch byl, žel, poněkud oprýskaný,
jak, štíhlá, koupe se ve vůni rezedy.
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(VERLAINE, Paul. Saturnské básně, Galantní slavnosti, Romance beze slov. Praha: Garamond, 2016, s. 144)
Básně z francouzštiny přeložil: Gustav Francl
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
