Padělatel Adolfo Kaminsky: „Když budu hodinu spát, třicet lidí zemře.“
Po 77 letech mlčení vychází na světlo světa příběh Adolfa Kaminského, který v době druhé světové války zachránil před jistou smrtí na 14 000 mužů, žen a dětí. Jeho dceři a současně autorce této knihy, Sarah Kaminsky, se nakonec podařilo přesvědčit svého otce, aby se s veřejností podělil o své zážitky plné odvahy, bolesti i strachu. V jejím autorství a prostřednictvím nakladatelství Metafora si tak můžete přečíst pozoruhodný příběh židovského chlapce, který se už od svých čtrnácti let zajímal o chemii barvení, což ho pak v průběhu druhé světové války předurčilo ke spolupráci s odbojem.
Adolfo Kaminsky se stal předním padělatelem dokladů v rámci francouzského hnutí odporu a díky svým dovednostem, odbornosti, odvaze a neúnavné práci zachránil obrovské množství lidí jdoucích na jistou smrt.
Pravdivý příběh muže, který zachránil stovky lidí před mučením, deportací a smrtí, si získává velkého ocenění z řad kritiků. Z vyjádření odborné veřejnosti je tak jasně zdát, že spisovatelka, scenáristka a herečka Sarah Kaminsky (*1979), původem z Alžírska a nyní žijící ve Francii, se svého poslání ujala opravdu bravurně.
„Fascinující literární debut… Napínavý příběh získává díky vyprávění z perspektivy Adolfa upřímnou otevřenost a bezprostřednost.“ (Kirkus Review)
„Zevrubně vylíčený, dojemný příběh, procházející tajnými, šedými zónami minulého století, kde Adolfova dovednost znamenala život… nebo smrt.“ (Kirkus Review)
„V době, kdy stále ještě může něčí pas či náboženství znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, je příběh Adolfa Kaminského bolestně aktuální, ale také velmi inspirativní.“ (filmařky Samantha Stark, Alexandra Garcia a Pamela Druckerman)
„Sarah Kaminsky odvedla mistrovskou práci. Napínavý, podmanivý a vzrušující záznam o životě výjimečně statečného, odvážného muže… Je tak poutavý, že jsem ho přečetl na posezení.“ (Don Messerschmidt, Portland Book Review)
Hlavní hrdina této knihy pak po osvobození oficiálně pracoval jako fotograf a zároveň téměř pětadvacet let tajně a zdarma vyráběl falešné doklady pro potřebné z celého světa: uprchlíky, imigranty, politicky angažované jedince z podzemních organizací nebo pacifisty.
Ukázka z knihy:
Paříž, leden 1944. Dojdu ke vchodu do metra Saint-Germain-des-Prés, neztrácím čas a zapadnu tam. Musím na východ Paříže, směrem na Père-Lachaise. Vyberu si sedadlo stranou od ostatních cestujících. V kufříku, který k sobě tisknu, mám cenný obsah. Počítám ubíhající stanice. République, víc než tři. Z vedlejšího vagonu se ozve nějaký hluk a hlasy. Metrem už pár vteřin zní signál, a přitom se dveře nezavírají. Hlasy přehluší zvuk kroků, hlučných, rázných, dost zvláštních. Okamžitě je poznávám. V hrudi mi sílí palčivá bolest, právě ve chvíli, kdy patrola milicionářů, s viditelnými páskami a baskickými barety naraženými na lebkách s vyholeným zátylkem, vrazí do soupravy metra. Znamení řidiči a dveře se zavřou.
„Kontrola dokladů! Celková prohlídka!“
Neotáčím se k nim. Čekám, až na mě dojde řada, úplně na konci vagonu. I když jsem na policejní kontroly už dávno zvyklý, dnes mám strach.
Zachovat klid, zamaskovat emoce. Hlavně ať mě nezradí, ne dnes, ne teď. Zabránit, aby mi noha vyklepávala imaginární takt nějaké zuřivé hudby. Zabránit té kapce potu, aby se mi zaperlila na čele. Zastavit příval krve do žil. Zpomalit srdeční tep. Dýchat pomalu. Potlačit strach. Utajit úzkost. Být stoický. Všechno je v pořádku. Musím splnit poslání. Nic není nemožné.
Tamhle, hned za mnou, se prohlížejí doklady, prohledávají tašky. Musím vystoupit na příští stanici. Před každými dveřmi stojí milicionář. Je jasné, že nemám žádnou šanci uniknout kontrole. Tak se sám od sebe zvedám a jdu sebevědomě ukázat papíry milicionáři, který se ke mně blíží, a přitom mu rukou ukazuji, že musím brzy vystupovat. Začne nahlas číst informace napsané v mém průkazu totožnosti: „Julien Keller, sedmnáct let, barvíř, narozený v Ain, v departementu la
Creuse…“ Obrátí legitimaci, aby si ji prohlédl ze všech úhlů, přerývaně zdvihá svá podezíravá očka, zkoumá mou reakci. Vím, že nemůže vytušit můj strach, vypadám klidně. Také s jistotou vím, že mé papíry jsou v pořádku. Vyráběl jsem je ostatně sám.
„Papíry v pořádku… Keller, to je z Alsaska?“
„Ano.“
„A co tady v tom máte?“
Tomu přesně jsem se chtěl vyhnout. Milicionář ukazuje na kufřík, který mám v ruce a jehož držadlo nervózně svírám. Na chvíli si myslím, že se mi hroutí půda pod nohama. Chtěl bych vzít nohy na ramena a zmizet odtud. Ale jakýkoliv pokus o útěk by byl marný. Krev mi ztuhne záchvěvem paniky. Musím zaimprovizovat, a rychle. Zatvářit se překvapeně, jako ten největší blbec.
„Jste snad hluchý? Co máte uvnitř?“ ptá se milicionář zvýšeným tónem.
„Svačinu. Chcete se podívat?“
Slova doprovodím gestem, otevřu kufřík. Žádný problém, je tam opravdu svačina. Snad dost velká, aby zakryla to, co musím za každou cenu skrýt. Následuje vteřina váhání, milicionář mě upřeně pozoruje, pátrá v mém pohledu a hledá v něm nějakou trhlinu. A tak mu věnuji svůj nejnaivnější úsměv. Něco, co mi vždycky šlo, pokud bylo třeba: vypadat pitomě. Následující vteřiny se vlečou jako hodiny. Dojeli jsme na stanici Père-Lachaise a vlak hvízdá zavíráním dveří.
„Dobrá, můžete jít.“
Moc dobře si pamatuji na ostré závany větru nad rovy hřbitova. Sedím na lavičce v jedné hřbitovní aleji Père-Lachaise, ale nepřišel jsem tam rozjímat. Zuby mi cvakají. Chvěji se po celém těle. Musel jsem vystoupit z metra a dovléct se na hřbitov, kde jsem nalezl samotu potřebnou k tomu, abych přišel k sobě a dal volný průchod citům skrytým pod zdánlivým klidem. Říkal jsem tomu retrospektivní šok. Vypuzení potlačených emocí z těla. Zbývalo mi už jen trpělivě čekat, až se mi puls navrátí do normálu, až mi z rukou ustoupí křeč a zase se rozhýbají. Kolik času jsem potřeboval? Nevím. Snad pět nebo deset minut. Než mi začne být zima a vzpamatuji se. Než si vzpomenu, proč a kvůli komu tam jsem, proč riskuji, a připomenu si naléhavost své výpravy. Právě tato naléhavost mě vytrhla z mé otupělosti v těžkém tichu hřbitova a připomněla mi, že už nemohu ztrácet ani minutu. Není čas na to, cítit se zdrcený či cítit soucit, obavy nebo sklíčenost.
Chystám se vyrazit dál. Než vstanu, otevřu obezřetně kufřík, abych se naposledy přesvědčil. Nadzdvihnu sendvič. Je tam všechno. Můj poklad. Padesát nevyplněných francouzských průkazů totožnosti, pero, inkoust, razítka a sešívačka.
Toho dne, jako tolik jiných předtím, klepu na všechny dveře ze seznamu, který jsem dostal den předtím a který jsem se celou noc učil zpaměti. Jména a adresy desítek židovských rodin, které podle toho, co mohla síť zjistit díky infiltrovaným komplicům, budou druhého dne za svítání pozatýkány. Jdu po bulváru Ménilmontant, pak po rue Couronnes a dojdu k uličkám přiléhajícím k bulváru Belleville. Pokaždé se k těm neznámým jménům přiřadí nové tváře. Na rue du Moulin-Joly rodina Blumenthalových. Maurice, Lucie a děti, Jean, Éliane a Véra, přijali falešné papíry, odcházejí do ilegality.
V nejlepším případě mají u sebe fotky, které mi stačí připnout k nepoužitému průkazu totožnosti, jejž pečlivě vyplním písmem úředníka z radnice. Někdy přijmou falešné papíry, ale nemají nutné náležitosti pro výrobu „na místě“. Berou nicméně mou návštěvu vážně a ujišťují mě, že příští den v době šťáry nebudou doma. Někteří mají strýčka, přítelkyni, bratrance, u kterých se mohou schovat. Jiní nemají nikoho. Jsou tací, co napřed odmítnou a pak si to rozmyslí, když je ujistím, že má nabídka je zdarma. Všechny ale bohužel není snadné přesvědčit. Toho večera to byla například madam Drawda z rue Oberkampf. Vdova, jež mě ohromila svým nerozumem, tvrdohlavostí, s níž mě považovala za nečestné individuum. Když jsem jí nabídl nové doklady, urazila se: „Proč bych se měla skrývat? Nic jsem neudělala a má rodina je francouzská po několik generací!“ Stačil jsem přes její rameno zahlédnout prostřený stůl v salonu, kolem nějž způsobně večeřely čtyři děti. Zkusil jsem všechno, abych ji přesvědčil. Vysvětlil jsem jí, že moje síť se zabývá skrýváním dětí, které by tak byly umístěny někam do bezpečí, k čestným lidem, na venkov, a že ona by o nich dokonce mohla mít zprávy. Ať jsem ji zapřísahal, jak chtěl, neposlouchala mě, nechtěla mě poslouchat a zachovala si svůj pohoršený postoj. Nejvíc mě zarazilo, že poté, co vyslechla mé vyprávění o tom, co jsem viděl na vlastní oči během své internace v táboře Drancy, o plných autobusech odjíždějících na smrt, tisících deportovaných, chladně odvětila, že tábory smrti neexistují a že nevěří lžím anglo-americké propagandy. Pak, když se na vteřinu odmlčela, mi začala vyhrožovat a varovala mě, že jestli okamžitě neodejdu, zavolá policii. Takže nepochopila, že policie, ta, která ji zítra přijde i s jejími dětmi zatknout, tu není na jejich ochranu?
(Překlad Tomáš Kybal, 184 stran, 279 Kč)
Foto: nakladatelství Metafora; adolphs.weebly.com
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
