Václav Havel přežil v nás aneb nostalgie v čase vánočním
Právě dnes, dne 18. prosince 2017, uplyne šest let od chvíle, kdy nás navždy opustil exprezident Václav Havel. Exprezident, který pro mnohé z nás bude jediným správným a čestným prezidentem od roku 1989. Prezident, u kterého stále budeme zapomínat dodat ono „ex“, prezident, jehož odkaz bude stále živoucí.
Faleš a korupce i na posledním rozloučení
Co se událo od chvíle, kdy jsme se před šesti lety a v době předvánoční dozvěděli tu smutnou zprávu? Velkolepého pohřbu Václava Havla se zúčastnil až neobvykle velký počet nejvýznamnějších (nejen) státnických a politických osobností celého světa. Už tato účast a celý pohřeb s veškerou majestátností a vahou promlouval o velikosti našeho exprezidenta. Ani ten se však neobešel bez spoluúčasti jistých zkorumpovaných politiků, jejichž přítomnost působila v tak pietní okamžik falešně a směšně. My, více či méně touto tragickou událostí zasažení občané, jsme pak oslavili už tak trochu smutkem zkalené Vánoce. Zatímco ostatní nadávali, že je „přehavlováno“. Tak moc je obtěžovaly černé prapory ve městech vlající ve vůni jehličí, sněhu a svařeného vína. My, kteří jsme si vážili a doposud vážíme odkazu Václava Havla, jsme jeho památce vzdali hold a já jej vzdávám i dnes. Protože pochybuji, že se v blízké době najde někdo, kdo si jej byť jen poloviční měrou zaslouží.
A co zajímavého se stalo dál? Otisk památky Václava Havla se vryl do názvů některých ulic a také do letiště, začaly se sochat povětšinou nepovedené sochy. Češi se rozdělili na tábor těch, co nezapomenou, a těch, co ani nevědí. Bylo stále „přehavlováno“ a věřte, že dnes, v den šestého výročí úmrtí Václava Havla, bude opět. Já tomu říkám „pietní vzpomínka na někoho, díky němuž se teď cítíme svobodnější“, někdo tomu říká „idolatrie“ nebo „póza“.
Neustálý zápas o demokracii
Co se stalo dál? Například na naší větrem a Nečasem zmítané politické scéně? Opět jsme tu „naši“ vládu nedokázali odtrhnout od kormidel. Ba co horšího – začala se k nim nebezpečně stahovat rudá chapadla. Kdo za tohle může? Ptali se všichni a osočovali se navzájem. Stačilo málo a dostali jsme se o několik let nazpět. Opravdu si myslíte, že za vlády komunistické strany jsme se měli lépe? Opravdu si nevybavíte, kolik nevinných si s sebou tento demagogický a krutý režim vzal? Mnozí z nich nejsou ani pochováni, zatímco jejich vyšetřující dožili v naprostém klidu nebo jim to přes veškerou snahu obhájců spravedlnosti nakonec umožnil sám prezident Václav Klaus. Co by na tohle všechno asi řekl právě dnes Václav Havel, mimo jiné spoluzakladatel protikomunistického Občanského fóra a veřejný zastánce politických vězňů? Tohle už totiž není jen „blbá nálada“, ale obrovský průšvih katapultující jím prosazenou demokracii kamsi za mříže dneška.
Celá současná vrcholová politika, která se nezadržitelně propadá do temna korupce, lobbistického kupčení, ale opravdu a konečně už i do organizovaného zločinu, už se nedá ani s trochou nadsázky nazvat jako „absurdní divadlo“. Tohle už přece není demokracie, říká a marně se rozčiluje část z nás, která nechápe, jak vládní kormidlo mohl převzít člen StB podporovaný komunistickou stranou a stranou obchodníků se strachem a nenávistí. S trestně stíhaným premiérem, jehož zájmy jeho voliči ještě stále neprohlédli, se propadáme na samé dno, na kterém demokracie a svoboda nemá místo. Tento pád, svorně podporovaný komunisty a fašisty, hodně zabolí – a bohužel nejvíc nás, kteří ctíme pravé demokratické hodnoty. Doba se změnila a opravdu se zdá být dobou postfaktickou. Jakmile někdo nemá politický program, vystačí si zkrátka s prodejem strachu a nenávisti. Dnes se totiž dělá kampaň na lidské hlouposti, strachu a manipulovatelnosti. Pravda a láska už se nenosí, „sluníčkáři“ jsou vysmíváni. Dnes jsou vychvalováni ti lidé, kteří se rétoricky vysekají ze svých průšvihů, lidé, kteří se doslova vybrousí z děsivého projevu do funkce a v neposledním případě i ti lidé, kteří neváhali pod značkou StB obuškem zmlátit několik nevinných studentů. A jak to vlastně bylo s Miladou Horákovou? Byla nevinná? Na to vám dnes nejeden člen komunistické strany nedokáže dát jasnou odpověď, protože prý u toho nebyl, a tak vlastně neví, jak to doopravdy bylo…
Bez Václava Havla, ale se zbytky naděje
Zkusme ale na všem zlém hledat ty lepší stránky. Přece jen se ještě můžeme cítit lépe a demokraticky. Pokud se podíváme například do současné Sýrie, Iráku, Jemenu, do dalších zemí schvácených válkou, občanskými nepokoji, hladem a chudobou. Můžeme být rádi za to, co ještě máme, a jestliže se nám nepodařilo vložit svou poslední naději do rukou nové vlády, můžeme doufat alespoň v nového prezidenta. Ten by měl zastávat demokratické hodnoty, měl by být inteligentní, slušný, uvědomělý, reprezentativní a měl by svou funkci brát jako službu lidu, nikoliv sám sobě nebo proruským vztahům. Ale hlavně, hlavně by se neměl nechat koupit. Protože republika není něčí léno ani firma ani dárek za kupčení s hlasy.
A co říci závěrem? Možná že právě dnes si ti uvědomělejší víc než kdy jindy vzpomenou na dobu, kdy nám ta pravá, ryzí a nespoutaná demokracie byla mnohem blíž než teď.
S rokem 1989, s obdivuhodným prezidentem Václavem Havlem v čele našeho státu, s ještě udržitelnou slušností v české politice a s pomalejším lidským spěchem, který se nebál delší piety, která vám třeba i teď tak trošku zkalí Vánoce…
Nezapomeneme!
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(Foto: Studentpoint.cz, vaclavhavel-library.org, modernidejiny.cz)
Pro další články, recenze a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
