Vizionářský román Martina Vopěnky Můj bratr mesiáš – vážná zpráva pro moderní svět
Díky nakladatelství Mladá fronta a úžasnému talentu spisovatele a vizionáře Martina Vopěnky můžeme v ruce držet knihu, která si v ničem nezadá se slavným Orwellovým románem 1984. Jakmile ji otevřeme, vtáhne nás do světa, který už pár let žijeme, jen si to se vší vážností uvědomovali jen ti citlivější z nás. Ačkoliv román Martina Vopěnky Můj bratr mesiáš může dle anotací působit jako jasná sci-fi, je to dílo opravdovější, než by se na první pohled mohlo zdát. Vydejte se spolu s autorem do roku 2096 – k vyprahlému řečišti Vltavy, za lidstvem, které je samo sobě zkázou.
Rozbité silnice, odstavená auta, vyschlé řeky, nedostatek jídla, už tři roky žádný déšť… Nízká porodnost. Kdo by se taky hnal do takového světa?
„Přestanou se rodit děti. Nakonec budou mít děti jen ti, co se smíří s přírodou.“ Ozývá se z dálky hlas malého Eliho, který se narodí, aby mohl zemřít. Jak by vlastně vypadal příchod někoho, kdo by byl na zem vyslán s podobnou rolí, jakou měl Ježíš? Bude na něj už lidstvo připraveno, nebo dá dějinám další kruté varování?
O tom všem je kniha Můj bratr mesiáš, která svou moudrostí ukazuje pravou cestu těm, kteří ji chtějí vidět. Ta cesta je kořeněná bezpodmínečnou láskou, odvahou, vírou a nadějí, ale také bezmeznou lidskou hloupostí, nenávistí, touhou po moci a uzurpaci jediné možné pravdy. V této knize se zrcadlí nejznámější příběh křesťanské víry – od božího poselství až po lidskou tragédii. Martin Vopěnka nám tak na jedné straně dává nahlédnout do vypočítavé duše člověka, který ve snaze ovládat matku přírodu, krok po kroku likviduje svět. Dostáváme se tak do nepříliš vzdálené doby, jejíž směr určuje Doživotní – diktátor, který planými sliby a permanentním strachem manipuluje své ovečky.
Jedině příroda však zůstává nezlomně svá, nepodřizuje se lidským vrtochům a samozvané demonstraci moci, a tak dělá vrásky všem – s vědci v čele.
Na druhé straně si však cestu příběhem za lepším koncem razí skupinka statečných, jejichž hlavní důvod k víře se zrodí už brzy. A dlouhá období sucha zůstanou jen v trpkých vzpomínkách.
„Ze školy maminka Marka vyzvedá odpoledne. Jdou podél říčního náspu a nehybná voda pochmurně mlčí hluboko pod nimi. Začátkem jara tolik nepáchne, avšak její zeleno-hnědo-olovnatá barva nevěstí nic dobrého. Na hladině plavou mrtvoly ptáků. V létě tam plavaly mrtvé ryby. Nepršelo už tři roky. Všechno je žluté, spálené. Jen dole na náspu se udržel pruh zeleně.
Do domu vstupují přes garáž. Je to jeho přání. Chce se podívat na jejich magnetické auto, které tu stojí jako vzpomínka na lepší časy, jež ho minuly. Když byli rodiče mladí, jezdili prý tím autem skoro každý den. Jednou vyrazili dokonce až k moři – auto se při jízdě vznášelo těsně nad silnicí, která byla vyrobena z něčeho úžasného, co Marek nedokáže pochopit.“
Naděje na lepší zítřky přece jenom vysvitne – v očích Eliho, který se už brzy narodí. Po letech sucha a beznaděje se spolu s prvním dětským výkřikem snese na zem i první kapka deště. Markův život se rázem promění, víra v sepětí s láskou mu dodá ještě větší sílu do budoucích dní. Do dní, které už hodlá prožít výhradně pro Eliho, jeho ochranu i předávání tak niterného poselství. Jakmile uzraje čas a nezůstane už nic, co by je poutalo k rodnému místu, započne se teprve to pravé dobrodružství. Dobrodružství víry.
„Život jsme dostali, ale nestvořili. Umíme přemýšlet, ale ne správně jednat. Mohli jsme se stát moudrými, ale nestali.“
…
„Musíme začít znovu od začátku. Všichni – celé lidstvo. Všeho se vzdát. Protože jsme zabloudili. To, co jsme stvořili, je zlé.“
Zatímco se na stránkách knihy Martina Vopěnky rodí nová víra, je zajímavé sledovat, jak tenká je vlastně hranice mezi náboženstvím a politikou. Ve chvílích skutečného zdroje víry je však ještě vcelku snadné vystříhat se čistě rozumovým metodám, které kolikrát nemají s pravou vírou nic společného. Co se ale stane s vírou po odchodu mesiáše? Na tuhle i na řadu dalších vysoce aktuálních otázek dodává autor odpovědi, milé a moudré ve své nejednoznačnosti. A právě to je jednou z hlavních kvalit této knihy – nikdo si v ní nehraje na Boha, ani v ní nikdo nepřiznává, že zná tu jedinou správnou cestu.
„Je mnoho cest k jednomu cíli. Tolik cest, kolik poutníků. Kdo by chtěl druhé přesvědčovat pro svou cestu, sám z té správné sejde.“
Nového začátku je však třeba především díky tomu, že „nelze ovládnout svět prostředky téhož světa“. A tak se všichni, co uvěřili v poselství Eliho, Markova bratra, semknou a zamíří vlastně (doslova) ad fontés. Bez podezírání, bez touhy vlastnit i beze strachu z Doživotního.
Příběh pak plyne napínavým dějem, ve kterém se podobně jako v dalších autorových knihách prolíná láska, víra, moudrost a čistota. Díky mistrovskému spisovatelskému talentu tak před vámi z řádek knihy vyvstanou dechberoucí obrazy přírody, svatyně i domova s láskou ženy i hořícího krbu. Bratrská láska i láska k ženě, to jsou dvě hlavní osy příběhu, které se v závěru příhodně protnou. Celkově nás pak stránky knihy nutí k zamyšlení, jaké životy doopravdy žili poslové boží, jakou odpovědnost měli vůči svému lidu, čeho se museli vzdát ve prospěch čistého obrazu víry. Dozvídáme se ale i o tom, co z takového obrazu po smrti zůstalo… Martin Vopěnka tak ve své knize nastiňuje zřejmý rozpor mezi vírou a náboženstvím, mezi fakty a jejich zprostředkováním, mezi srdcem a rozumem. A právě srdce a nezištná láska z něj proudící, neodsuzující, to je to, co činí tuto knihu tak ryzí, moudrou a čistou:
„Izmail se nepřipojil ke své velké rodině, když se před lety vrátila na jih. Zdálo se mu nefér odcházet z nového domova teď, když je zasažený krizí. Stále se modlí ke svému Alláhovi a na otázky, jak to jde dohromady s vírou v Eliho, odpovídá s úsměvem: „Já neuvažuju, jak to jde dohromady. Musí to jít, když to tak mám.“
Elimu jeho víra v Alláha nevadí. Říká, že božské je ve skutečnosti víc lidské než božské. A to nevadí, protože Izmail je dobrý člověk a svým dobrem je ostatním sluncem. Takže i Izmailův Alláh je sluncem pro všechny.“
Poselství románu Martina Vopěnky je více než jasné. Jde jen o to, jakým literárním žánrem se pro čtenáře stane. Žijeme v době postupujícího globálního oteplování, jehož popiratelé bojují vlastně jen sami proti sobě. Kniha Můj bratr mesiáš tak není fantaskním výletem do neznáma, charakter doby, o které vypráví, je blíž než si vůbec dokážeme představit.
„To oni jsou jednou z těch andělských trub. Anděly se mohou rozumět i andělé zkázy. A těmi jsme my sami. Bůh nemusí nikoho posílat. Lidé, co propadli zlu, jsou nástrojem apokalypsy. Ale abych odpověděl na vaši otázku: v Božím soudu se život všech spravedlivých obnoví. Je jedno, kdy spravedliví zemřeli – oni se ho dožijí. A dočkají se vzkříšení.“ Kněz zvážní. „Víte, nikdy jsem si nemyslel, že budu žít tolik opravdovosti. Že se stanu svědkem Božího plánu. Svědkem naplnění jeho slov. Dožít se konce, který byl prorokován: není to úžasné?“
∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼ ∼
(VOPĚNKA, Martin. Můj bratr mesiáš. Praha: Mladá fronta, 2017, s. 272)
Pro další recenze, články a soutěže o knižní novinky navštivte FB stránky DigiTimes.cz.
